Naposledy aktualizováno: 27.10.2026
Příběh jediného singlu
Brian Wilson nahrával „Good Vibrations“ celé měsíce. Hudbu skládal z částí pořízených v několika studiích, zkoušel jejich pořadí a stále hledal ten správný zvuk. V říjnu 1966 Beach Boys konečně vydali singl, který se dostal na vrchol hitparád. Při jeho vzniku se ale muzikanti pořádně zapotili.
Hovor přes půl Ameriky
Carl Wilson se po koncertě v Severní Dakotě vrátil do hotelového pokoje a téměř okamžitě mu zazvonil telefon. Volal jeho starší bratr Brian, který s Beach Boys přestal pravidelně koncertovat a zůstával pracovat v kalifornských studiích. Do sluchátka mu pouštěl rozpracovanou nahrávku se zvláštním, klouzavým elektronickým tónem. Tak Carl v rozhovoru pro časopis Player z roku 1981 vzpomínal na jeden z večerů, kdy na dálku sledoval, co bratr ve studiu vymýšlí. První podoby skladby byly podle něj mnohem drsnější a divočejší než výsledný singl.
Brian se k nim ostatně nepřestával vracet. První instrumentální základ nahrál 17. února 1966 ve studiu Gold Star, když ještě dokončoval album Pet Sounds (spotify link) s textařem Tonym Asherem. Al Jardine vzpomínal, že všichni počítali se zařazením „Good Vibrations“ na připravovanou desku, ale Brian se rozhodl počkat. Když Pet Sounds v květnu vyšlo, skladba na něm chyběla.
V následujících měsících přibývaly nové pasáže, některé staré mizely a měnila se i představa o tom, jak má píseň vlastně znít. Singl vyšel 10. října 1966, na druhé straně měl instrumentálku „Let’s Go Away for Awhile“ z Pet Sounds. Beach Boys už za sebou měli řadu hitů, tentokrát však poslali do rádií skladbu, která každou chvíli měnila rytmus, náladu i nástrojové obsazení.
Hudba poskládaná z kousků
Wilson podle své pozdější vzpomínky říkal krátkým hudebním nápadům feels. Každý měl zachytit určitou náladu a teprve při nahrávání se ukazovalo, jak je propojit. Jednu pasáž pořídil ve Western Recorders, další v Gold Star, pracoval také v Sunset Sound a RCA Victor. S muzikanty zkoušel celé úseky v různých podobách a až potom rozhodoval, který se bude hodit ke kterému.
Na páskách se střídaly bicí Hala Blainea, klávesy Dona Randiho, dechové nástroje i violoncella. O nejpodivnější zvuk se staral Paul Tanner, někdejší trombonista orchestru Glenna Millera. Na Electro-Thereminu, přístroji, který zkonstruoval s Bobem Whitsellem, měnil výšku tónu posouváním jezdce nad vyznačenou stupnicí.
Znělo to podobně jako klasický theremin, jednotlivé tóny se však daly zahrát přesněji. Tanner po letech vzpomínal na dlouhá noční nahrávání pro Briana Wilsona a na příplatky, které za ně dostával; jedno mělo začít až o půl dvanácté večer.
Violoncella, varhany a hlasy
V hotové skladbě nejprve zazní Carlův jemný zpěv nad varhanami a basou. Refrén otevře rychle opakovaná figura violoncell, přidá se Tannerův vysoký elektronický hlas a několik vrstev vokálních harmonií. Později hudba náhle ztichne, zůstanou poklidnější varhany a tamburína, než se rozběhne další pěvecká pasáž.
Na varhany tu podle Brianovy pozdější vzpomínky hrál Dennis Wilson. Při práci na singlu se vystřídaly desítky studiových muzikantů a podle pozdějších údajů se spotřebovalo přes devadesát hodin magnetofonového pásu. Brian se k jednotlivým úsekům vracel, nechával je znovu nahrávat a přestavoval výslednou skladbu, dokud nebyl spokojený. Všechnu tu práci nakonec vtěsnal do tří a půl minuty.
Slova na poslední chvíli
Teprve postupně se ustálila také slova písně. Brian si z dětství pamatoval matčino vyprávění o psech, kteří údajně dokážou vycítit dobré a špatné „vibrace“ lidí. Asherovi nejprve předvedl nápad s názvem „Good Vibes“. Asher mu navrhl název „Good Vibrations“; kratší výraz mu připadal příliš laciný. Napsal i první verzi textu, ta se však do výsledného singlu nedostala.
Brian nakonec oslovil bratrance Mikea Lovea. Ten chtěl zachovat milostný příběh a do refrénu vložil nezvyklé slovo excitations, které podle vlastního vysvětlení spojovalo vzrušení se zvukem slova vibrations. Love vzpomínal na paniku, protože už měl vyrazit do studia a pořád neměl hotová všechna slova. Ani dokončený text ovšem neznamenal konec práce. Mluvil o pětadvaceti až třiceti pokusech o stejný, sotva pětisekundový úsek zpěvu. Wilsonovi nestačilo, že všichni správně trefili noty; chtěl slyšet přesnou barvu každého hlasu a jejich vzájemný souzvuk.
Z natáčení vokálů si Brian uchoval i veselejší vzpomínku. Al Jardine, pro kterého visel mikrofon příliš vysoko, musel při společném zpěvu stát na bedně a během jednoho pokusu z ní spadl. Carlův hlas, Loveův hluboký part a odpovědi ostatních se proplétají s lehkostí, kterou museli ve studiu pracně vydobýt.
Singl, který Brian nechtěl pustit z rukou
V srpnu 1966 měli možnost poznat „Good Vibrations“ také Beatles, přestože singl ještě nebyl hotový. Bruce Johnston s Mikeem Loveem jim 13. srpna u klavíru v chicagském hotelu zahráli a zazpívali refrén. O necelé dva týdny později pustil Brian Wilson Paulu McCartneymu v losangeleském domě publicisty Dereka Taylora pracovní nahrávku.
McCartney podle Taylorovy dobové vzpomínky požádal o kopii, Brian mu ji však odmítl dát. Se zvukem pořád nebyl spokojený. Paul už dobře znal Pet Sounds, které později označoval za jednu z inspirací alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (spotify link).
V listopadu vystoupala „Good Vibrations“ na první místo britské hitparády a 10. prosince 1966 ovládla také americký Billboard Hot 100. Bruce Johnston později s vděčností vzpomínal, že na ní vůbec mohl zpívat. Mike Love v jejím úspěchu viděl důkaz, že Beach Boys dokázali proměňovat svůj zvuk a přitom si udržet přízeň publika.
Nedokončené SMiLE
Brian ovšem už během léta 1966 pracoval s Van Dyke Parksem na albu SMiLE. Způsob, jakým z krátkých nahraných úseků sestavoval „Good Vibrations“, souběžně rozvíjel do mnohem rozsáhlejšího díla. Projekt zůstal v roce 1967 nedokončený; Wilson jej v nové podobě (spotify link) představil roku 2004 a původní studiové nahrávky Beach Boys vyšly v roce 2011 jako The SMiLE Sessions (spotify link).
„Good Vibrations“ už svou definitivní podobu měla. Když se dnes ozve Carlův úvodní vokál a o chvíli později ten zvláštní klouzavý tón, připomenou také hotelový pokoj, do kterého Brian kdysi telefonoval.
