Naposledy aktualizováno: 6.8.2026
Revolver bez slovníku psychedelie
Šedesát let a stovky časopiseckých statí naučily posluchače, co mají na Revolveru slyšet. Dobové recenze jsou příležitostí, jak vrátit albu kouzlo prvního poslechu: pozpátku přehranou stopu s kytarovým partem připomínajícím elektrické dudy, poslední skladbu pod sluchovým mikroskopem a čtyři Beatles, kteří se právě začínali podobat sami sobě.
Elektrické dudy
„Elektrické dudy?“ Tak si Peter Jones v časopise Record Mirror pomohl při popisu táhlých tónů pozpátku přehrávaného kytarového partu v „I’m Only Sleeping“ na sedmém řadovém albu The Beatles. Dnes máme výhodu. Jsou dostupné studiové detaily, dokumenty, box sety a slovník psychedelie. Jones měl před sebou čerstvý výlisek Revolveru, šanci na jeden poslech a blížící se redakční uzávěrku.
|
|
|
Recenze vyšla 30. července 1966, šest dní před britským vydáním Revolveru. Jones a jeho kolega Richard Green postupovali skladbu po skladbě a hledali přirovnání všude, kam jim jejich imaginace dovolila. Smyčce v „Eleanor Rigby“ zněly jako osmnácté století, „Good Day Sunshine“ připomínala preparované piano a tlumený ragtime. V „Tomorrow Never Knows“ Green slyšel všechno včetně kuchyňského dřezu. Jones k ní doporučoval „sluchový mikroskop“.
Uši měli v pořádku. „Love You To“ pro ně začínala jako indický klasický recitál. Slyšeli disonantní klavírní figuru v „I Want to Tell You“, lesní roh v „For No One“ i krátké, opakované kytarové fráze v „She Said She Said“. „Tomorrow Never Knows“ pojmenovat nedokázali. Jones ji přesto označil za zatraceně působivý poslech.
Hudba dorazila dřív než názvy, jimiž se později začala popisovat.
Stejného dne zveřejnil Disc and Music Echo také anonymně sepsaný poslechový soud Raye Daviese – nikoli recenzi, kterou by frontman The Kinks sám napsal. Titulek vytáhl jeho nejostřejší výrok: „Ray Davies označil Revolver za hromadu nesmyslů.“ Přitom Ray takto označil jedinou píseň – „Yellow Submarine“. K celému albu se však tak odmítavě nestavěl. „I’m Only Sleeping“ považoval za jeho nejlepší skladbu, ocenil „Here, There and Everywhere“ a „Good Day Sunshine“ předpověděl velký úspěch.
Dodnes se připomíná jeho představa „Eleanor Rigby“ jako písně určené učitelům hudby na základní škole i obraz George Martina přivázaného při natáčení „Tomorrow Never Knows“ k totemu. U „Love You To“ si zase neodpustil poznámku, že podobné věci dělal už před dvěma lety. Nemluvil tu nezávislý kritik, ale vůdčí skladatel konkurenčních The Kinks: pozorný k melodii, akordům a obchodnímu potenciálu písní, mnohem zdrženlivější k elektronickým experimentům a přesvědčený, že v některých směrech má před Beatles stále náskok.
Kdo je tady Beatles?
Anonymní přispěvatel Melody Makeru našel klíčové změny jinde. Z alba podle něj konečně zřetelně vystoupily osobnosti všech čtyř Beatlů. Pouze několik skladeb považoval za skutečné nahrávky Beatles; zbytek patřil Johnovi, Paulovi, Georgeovi nebo Ringovi. Rozdělení podle autorů se ve studiu ale vytratilo. Jeden z Beatles znovu a znovu vstupoval do skladby druhého.
Revolver začali 6. dubna 1966 nahrávat od konce. „Tomorrow Never Knows“ byla první skladbou, na níž pracovali, a poslední, kterou posluchač na albu uslyší. Podle vzpomínky zvukového technika Geoffa Emericka chtěl Lennon v „Tomorrow Never Knows“ znít jako dalajlama zpívající z horského vrcholu. Emerick jeho hlas prohnal rotujícím reproduktorem Leslie, Paul přinesl zrychlenou smyčku vlastního hlasu, která připomínala křik racka, Harrison tamburu a Ringo bubenický vzorec.
Album otevírá „Taxman“, první Harrisonova skladba umístěná na úvod beatlesovské desky. Pohyblivou baskytaru i kousavé kytarové sólo mu nahrál McCartney. Také „Yellow Submarine“, zdánlivě nejčitelnější Ringovo číslo, má pod hladinou více autorů. První zveřejněný pracovní pásek odhalil neveselou sloku zpívanou Lennonem za doprovodu akustické kytary. John s Paulem ji pak spojili s radostnějším refrénem. Ringo k výsledku přispěl hlasem. Ve finální nahrávce zní společné vokály, pochodová kapela, povely a lodní zvuky.
McCartney zamířil ke smyčcovému oktetu, lesnímu rohu a dechům vypůjčeným ze soulu. Lennon k obráceným páskům, spánku, smrti a vědomí zbavenému pevných obrysů. Harrison hledal cestu od prostých sitárových barev k indické hudbě. Ringo v „Tomorrow Never Knows“ hraje úsporně a tvrdě. Emerick vložil do basového bubnu svetr a mikrofon posunul blíž, než dovolovala pravidla EMI. Páskové smyčky se mohou vynořovat a mizet; skladba pořád stojí na Ringových úderech.
V Detroitu se hrálo postaru
Loraine Alterman podle jejího svědectví potkala 13. srpna 1966 čtyři usměvavé, lehce unavené chlapy. Osm dní před jejich setkáním vyšel v Británii Revolver. V soukromé kanceláři poblíž pódia se Beatles připravovali na dva půlhodinové koncerty. Čekal je křik fanynek a jedenáct skladeb, z nové desky ani jedna.
George Harrison mluvil jako první. Na „Norwegian Wood“ prý používal sitár jako kytaru. Teď chtěl porozumět indické hudbě zevnitř a věděl, že mu to může trvat desítky let. Do svého soudu zahrnul i Beatles: většina hudby podle něj stále zůstávala na povrchu.
Na otázku, kam kapela celou tu dobu směřovala, odpověděl Lennon jednou větou:
„Vyvíjela se a začala znít víc jako hudba Beatles, předtím zněla spíš jako hudba někoho jiného.“
Na Revolveru se Beatles promění čtrnáctkrát. Během několika minut přešli od ženy sbírající rýži po cizí svatbě k indické ráze, od společného refrénu k rozpadajícímu se vztahu a nakonec k jedinému akordu obletovanému páskovými smyčkami.
Anonymní autor Melody Makeru dotáhl myšlenku proměny až ke koncertnímu pódiu: Beatles podle něj nedokážou na koncertě reprodukovat ani desetinu nové desky. Na americkém turné z ní skutečně nezahráli ani skladbu. Dne 29. srpna 1966 uzavřeli v Candlestick Parku svůj poslední koncert před platícím publikem skladbou „Long Tall Sally“.
Posledním slovem koncertních Beatles se stala píseň ze starého repertoáru. Na desce už mluvili řečí, pro niž novináři hledali „elektrické dudy“. Lennon měl jednodušší vysvětlení: začali znít jako Beatles. Do půlhodinového stadionového setu se tahle kapela už nevešla.
The Beatles: Revolver
Label: Parlophone – PMC 7009
Format: Vinyl, LP, Album, Mono, E. J. Day
Country: UK
Released: Aug 5, 1966
Genre: Rock
Style: Psychedelic Rock, Pop Rock
Tracklist
A1/ Taxman (2:39)
A2/ Eleanor Rigby (2:07)
A3/ I’m Only Sleeping (3:01)
A4/ Love You To (3:01)
A5/ Here, There and Everywhere (2:25)
A6/ Yellow Submarine (2:40)
A7/ She Said She Said (2:37)
B1/ Good Day Sunshine (2:09)
B2/ And Your Bird Can Sing (2:01)
B3/ For No One (2:01)
B4/ Doctor Robert (2:15)
B5/ I Want to Tell You (2:29)
B6/ Got to Get You into My Life (2:30)
B7/ Tomorrow Never Knows (2:57)
Written-By – Harrison (tracks: A1, A4, B5), Lennon-McCartney (tracks: A2, A3, A5 to B4, B6, B7)
Credits
Producer – George Martin
George Harrison – lead guitar, rhythm guitar, bass, lead vocals (A1, A4, B5), backing vocals, sitar, tamboura, maracas, tambourine, handclaps, finger snaps
John Lennon – lead guitar, rhythm guitar, lead vocals (A3, A7, B2, B4, B7), backing vocals, piano, organ, harmonium, cowbell, tambourine, maracas, handclaps, finger snaps
Paul McCartney – bass, lead guitar, lead vocals (A2, A5, B1, B3, B6), backing vocals, piano, clavichord, handclaps, finger snaps
Ringo Starr – drums, tambourine, maracas, handclaps, finger snaps, lead vocals (A6)
Guests:
Backing vocals (A6) – Brian Jones, Donovan, Marianne Faithfull, Neil Aspinall, Pattie Boyd, Mal Evans
Bass Drum (A6) – Mal Evans
Cello (A2) – Derek Simpson, Norman Jones
French Born (B3) – Alan Civil
Organ (B6) – George Martin
Piano (B2, B7) – George Martin
Tabla (A4) – Anil Bhagwat
Tenor Saxophone (B6) – Peter Coe, Alan Branscombe
Trumpet (B6) – Eddie Thornton, Ian Hamer, Les Condon
Violin (A2) – Tony Gilbert, Sidney Sax, John Sharpe, Jurgen Hess
Viola (A2) – Stephen Shingles, John Underwood
Design [Cover Design] – Klaus Voormann
Photography By [Back Cover] – Robert Whitaker
