Naposledy aktualizováno: 11.10.2026
Grunge bez kytarové nostalgie, bolero z obýváku, Monk roztažený do velkého orchestru.
Tentokrát nejde o šest desek, které znějí podobně. Spojuje je spíš ochota přestat se ke známým věcem chovat opatrně – ať už přicházejí z rádia, rodinných vzpomínek, jazzového kánonu nebo krajiny. Jazzová Rychlovka #7 míří tam, kde se bezpečně známé začne trochu vychylovat.
Známé věci umějí člověka ukolébat. První takty stačí a hlava už dopředu ví, kudy se skladba vydá. Těchhle šest nahrávek tu jistotu narušuje. Pearl Jam, bolero, Monk nebo starý popový hit zůstávají na dohled, jenže pokaždé se pod nimi pohne půda.
Seattle a obývák v San Juanu
Ulysses Owens Jr. & Generation Y: „Even Flow“
Kind of Grunge (2026, Cellar Music, spotify link)
Na Kind of Grunge je možná nejdůležitější číslo tři. Tolik z dvanácti skladeb seskupení Generation Y před nahráváním opravdu zkoušelo. Americký bubeník Ulysses Owens Jr. si podobný risk mohl dovolit i proto, že do grunge nevstupoval s naposlouchanými verzemi. K téhle hudbě ho výrazněji přivedla až série Drumeo. Co by jinde byla nevýhoda, tady se hodilo.
„Even Flow“ proto nemusí nikdo zachraňovat před Pearl Jam. Riff a tah zůstávají, jen se kolem nich změní provoz. Trumpeta Bennyho Benacka III, altsaxofon Langstona Hughese II, kytara Dana Wilsona a klavír Tylera Bullocka si berou prostor, který rocková předloha nepotřebovala. Owens s basistou Thomasem Milovacem drží skladbu při zemi. Poznat ji jde okamžitě. Poslušná už ale není.
Miguel Zenón & Luis Perdomo: „Señora“
El Arte del Bolero Vol. 3 (2026, Miel Music, spotify link)
Pak zůstali dva. Altsaxofon Miguela Zenóna a klavír Luise Perdoma. Bez rytmické sekce, bez potřeby něco vysvětlovat. Třetí díl El Arte del Bolero dál prochází latinskoamerickým písňovým repertoárem, jenže bolero tu neleží za výlohou. Pořád je to hudba, kterou někdo zpíval doma, zněla v rádiu nebo u stolu.
„Señora“ není na desce proto, že by Zenón potřeboval doplnit další slavný žánrový hit. Patří k hudbě, která ho doprovázela dávno před jazzovou kariérou. Doma ji slýchal v podání Rocío Jurado, jejíž velkou fanynkou byla jeho matka. Když se k písni po letech dostal jako aranžér, sahal po něčem důvěrně známém. Pod vším tím pohybem zůstává něco prostého: melodie, kterou si kdysi kluk v San Juanu odnesl z domova.
Obrácené akordy a Monk na hoře
Miki Yamanaka: „Wolfe“
Breathe (2026, Cellar Music, spotify link)
Ben Wolfe na „Wolfe“ nehraje. Miki Yamanaka mu dokonce ani neřekla, že po něm skladbu pojmenovala. Pianistka si jej při psaní jednoduše představovala u kontrabasu. Teprve pak přijde druhý žert: harmonii „How Deep Is the Ocean?“ nevzala tak, jak leží. Pořadí akordických změn obrátila a nad nimi napsala vlastní melodii. Jazzový kontrafakt, jen s harmonií přečtenou odzadu.
Na Breathe na kontrabas hraje Tyrone Allen II; vedle Yamanaky a bubeníka Jimmyho Macbridea stojí tenoristka Nicole Glover. Právě „Wolfe“ je ideálním příkladem, proč ji pianistka přizvala. Glover nestojí před hotovým triem jako přidaná sólistka. Její pojetí mění rozložení celé sestavy: souhra se chvíli svírá, chvíli znovu otevírá.
Frankfurt Radio Big Band / Jim McNeely: „Monk Scales Everest“
Jim McNeely Expeditions (2026, Sunnyside, spotify link)
„Expeditions“ byla poslední suita, kterou Jim McNeely napsal pro Frankfurt Radio Big Band. V červnu 2024 ji s orchestrem premiéroval, dirigoval a nahrál. O rok později zemřel. Okolnosti z ní snadno dělají rozlučkovou desku. Hudba se však ohlížet odmítá. Třináct let s orchestrem znamenalo, že McNeely znal jeho hráče jménem i podle tónu.
„Monk Scales Everest“ vyrůstá z Monkova „Evidence“. Theloniousovy nápady se rozlétnou mezi sekce, změní hustotu, na chvíli někoho vytáhnou dopředu a pak se znovu sevřou. Big band tu není dvacet lidí, kteří dokazují, že umějí být hlasití. Je to jeden velký nástroj, jehož části se mohou každou chvíli přeskupit.
Ostrov a píseň nakřivo
Fergus McCreadie: „The Pass“
The Shieling – Companion Pieces (2026, Edition Records, spotify link)
Companion Pieces pocházejí ze stejného lednového nahrávání na North Uist jako The Shieling (spotify link) vydané v roce 2025. Žádný návrat na místo činu. „The Pass“ celé EP otevírá. Pro sedmou Rychlovku má ale ještě jednu práci: po McNeelyho orchestru najednou stačí tři lidé a několik metrů prostoru. Dlouholeté trio nepotřebuje dokazovat svůj vztah ke skotské hudbě každých osm taktů.
John Clayton: „Blue Bayou“
Two-O-Duo (2026, ArtistShare, spotify link)
„Blue Bayou“ je jedna z těch písní, u nichž posluchač skoro ví dopředu, co přijde. Roy Orbison, Linda Ronstadt a desítky dalších verzí už melodii uhladily do obecného podvědomí. Basista John Clayton ji na Two-O-Duo trochu pokřivil. Album vzniklo ze setkání: nejprve Clayton se synem Geraldem u klavíru a potom Claytonové se zpěvačkou René Marie, s níž Johna pojí dlouholeté přátelství a spolupráce. Když byli všichni tři ve studiu, některé skladby se do tria rozrostly samy.
Clayton přirovnal rytmický pocit jejich „Blue Bayou“ k vozíku, kterému chybí jedno kolo. Lepší návod k poslechu skladba nepotřebuje. René Marie nechává melodii dýchat, kontrabas s Geraldovým klavírem jí pod nohama schválně nerovnají cestu. Známou píseň nakonec nemusíte rozebrat, převrátit nebo přepsat. Někdy stačí, když ji trochu vychýlíte a počkáte, kam sama dojede.
Coda
Šest skladeb, šest různých cest a ani jedna nezačíná úplně od nuly. To ale není slabina. Spíš připomínka, že jazz se pořád mění hlavně tím, co udělá s kompozicemi, které už známe.
