Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Hlas, který se nedal udržet na jednom místě
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style
Anglická zpěvačka a skladatelka Alison Moyet (18. 6. 1961, narozená jako Geneviève Alison Jane Moyet) patří k nejvýraznějším britským hlasům osmdesátých let. Jenže příběh, který dnes vypadá samozřejmě, tak tehdy nepůsobil. Yazoo, Alf, rychlý úspěch i období, kdy vlastní hudba přestala dávat smysl.
Pokračování textu Alison Moyet: všechno fungovalo – jen ne tak, jak mělo
Newk proměnil improvizaci v způsob myšlení a celý život hledal tón, jenž slyšel ve své hlavě.
Někteří hudebníci hledají celý život vlastní styl. Walter Theodore „Sonny“ Rollins (7. 9. 1930 – 25. 5. 2026) ho našel brzy, ale nikdy nepřestal pochybovat, jestli ho slyší dost jasně. Od harlemských ulic přes nahrávky jako Saxophone Colossus, Freedom Suite nebo The Bridge vedla jeho cesta za tónem, který měl být silný, osobitý a pravdivý. Právě tato neochota spokojit se s dosaženým z něj udělala jednoho z nejvýznamnějších improvizátorů v dějinách jazzu.
Pokračování textu Sonny Rollins: tenorsaxofon jako celoživotní otázka
Miles Davis a hudba jako otevřený stav
#MilesAndTrane100
Bitches Brew není deskou, která by chtěla být pochopena. Nepředkládá jasný tvar ani posluchačský klíč – spíš vytváří prostředí, do něhož se vstupuje bez mapy. Miles Davis tu nepřechází k elektrickému jazzu, ale rozpouští samotnou představu stylu: hudba se drolí na fragmenty, groove se mění v tlak a čas přestává plynout lineárně.
Steve White / Chris Hague / Joel White
Album, které nevysvětluje, ale ukazuje. Soul Drums není návrat ani demonstrace síly — spíš tichý portrét muzikantů, kteří ví, že groove nemusí tlačit, aby měl váhu.
Pokračování textu Steve White Trio: Soul Drums a rytmus, který se nedá přeslechnout
Jazz, politika a klubová energie Londýna mimo hlavní proud
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style
Britské osmdesáté roky nebyly jednotné – a Working Week patří k těm kapelám, na kterých je to slyšet nejzřetelněji. Zatímco Birmingham reagoval na vlastní sociální realitu, Londýn se měnil v prostor, kde se míchaly rytmy, ideje i identity. Kluby, malé labely, pirátská rádia. Hudba, která se neptala, kam patří. Working Week z ní nevznikli jako plán, ale jako důsledek – jako zvuk, který dává smysl právě ve chvíli, kdy se věci přestanou snažit zapadnout.
Pokračování textu Working Week: Kapela, která chtěla tančit mezi žánry
Album, v němž se Miles Davis poprvé nadechl do prostoru, který ještě neměl tvar
#MilesAndTrane100
Na konci šedesátých let se Miles Davis ocitl v bodě, kdy se jeho vlastní jazyk začal rozpadat. Druhý kvintet se rozplynul, svět kolem byl plný hluku, násilí a rychlosti — a Davis se rozhodl udělat pravý opak. In a Silent Way není album jistoty, ale album hledání. Hudba, která se nebojí zpomalit, ztišit a vstoupit do prostoru, kde ještě nic není dané.
Pokračování textu In a Silent Way: Hudba, která se nebojí udělat krok
O muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely
#MilesAndTrane100
Když se mluví o albech Milese Davise z přelomu 60. a 70. let, pořád se ještě často mluví o „kapelách“, „sessions“ a „geniálních improvizacích“. Jenže tahle vyprávění mají jednu zásadní slepou skvrnu: nepočítají s producentem jako aktivním hráčem. V případě Milese Davise to ale bez něj jednoduše nejde.
Sto let duetů, které dokazují, že dvěma hlasům stačí málo, aby řekly všechno
Duo trubky a klavíru je v jazzu zkouškou pravdy. Nejsou tu žádné úkryty ani alibi, jen vztah, který se musí udržet sám. Dva hlasy proti sobě, a zároveň vedle sebe.
Právě proto se k této podobě jazzu hudebníci vracejí už téměř sto let — pokaždé jinak, ale vždycky se stejným rizikem: že bude slyšet úplně všechno.
Pokračování textu Jazzová epištola pátá: Dopis, který se přehrává znovu