Naposledy aktualizováno: 21.8.2026
Jak Daniel Lanois v domě na St. Charles Avenue zachytil čtyři rozdílné hudební povahy.
#NOLAGroove
Daniel Lanois postavil studio v pětipatrovém domě na St. Charles Avenue, několik minut od Valence Street, kde Nevillové žili. Uvnitř zachytil čtyři rozdílné hudební povahy a část rytmické páteře složil ze smyček jejich vlastní perkusivní hry. Album Yellow Moon pak kapelu dostalo k publiku, na něž předchozí pokus o crossover nedosáhl.
Olovo v oknech
Kdykoli kolem domu na St. Charles Avenue projela tramvaj, v kytarových aparátech se ozval silný elektromagnetický ráz. Zvukař Mark Howard nakonec zakryl okna olověnými deskami. Prvním příspěvkem New Orleans k nahrávání Yellow Moon byl technický problém.
|
|
|
V rozhovoru pro časopis OffBeat vzpomínal Daniel Lanois na prázdný pětipatrový bytový dům vedle hotelu Columns. Nastěhoval do něj aparaturu zakoupenou před natáčením nového alba Neville Brothers; Charles Neville se během nahrávání usadil v přízemí a ostatní bratři to měli z Valence Street pěšky pár minut. Několik měsíců tam existovalo cosi, co Lanois později s pobavením označil za hippiesácké doupě.
Způsob nahrávání se měnil podle toho, co si jednotlivé skladby žádaly. Charles v rozhovoru pro časopis Q vzpomínal, že některé snímky nahráli živě s několika mikrofony v místnosti a bez důsledného oddělení nástrojů. Jiný postup Lanois po letech popsal pro MusicRadar. Nechal bratry improvizovat na perkuse, z jamu vybral nejsilnějších dvaatřicet taktů, spojil je do smyčky a kapela na vlastní rytmický základ dohrála další nástrojové stopy.
Říkal tomu „sampling the Nevilles“: zdrojem moderního studiového postupu byla hra samotných Nevillů. Výsledek spojuje přeslechy a společný tah živé kapely se střihy, opakovanými rytmickými úseky, dozvuky a zvukovými zásahy, které na koncertním pódiu vzniknout nemohly. Lanois zvuk aktivně stavěl a rozdíly mezi čtyřmi bratry ponechal slyšitelné.
Čtyři hudební povahy
Art Neville v rozhovoru pro The Washington Post přiřadil každému bratrovi vlastní pól kapely: sobě funk, Charlesovi avantgardní jazz, Aaronovi písně stavěné pro jeho hlas a Cyrilovi politický oheň. Jejich společný zvuk stál na rozdílech, které rytmická sekce držela pohromadě.
Vedle bratrů rytmickou sekci tvořili kytarista Brian Stoltz, baskytarista Tony Hall a bubeník Willie Green. Hallova baskytara často nese hlavní motiv, Green nechává mezi údery dost místa pro vrstvené perkuse a Stoltz propojuje bluesovou kytaru s Lanoisovou zálibou v dozvuku a zkreslených okrajích tónu. Dirty Dozen Brass Band potom v „Fire and Brimstone“ a „Wild Injuns“ vtáhnou do studiové konstrukce zvuk neworleanské pouliční dechové kapely.
Art vévodí „Fire and Brimstone“, skladbě Linka Wraye. Jeho hlas má proti Aaronovu zdobnému tenoru hrubší povrch. Hall opakuje těžkou basovou figuru, kytary protínají groove a dechy Dirty Dozen odpovídají krátkými výpady.
Charles dostane rozhodující prostor v instrumentální „Healing Chant“. Jeho sopránsaxofon přebírá melodickou roli nad pomalu pulsujícími perkusemi. Za tuto skladbu získali Neville Brothers Grammy za nejlepší popový instrumentální výkon. Jedinou, kterou skupina za svou kariéru obdržela.
Aaron nad těžkým spodkem
Titulní „Yellow Moon“ stojí na opakování. Tony Hall drží basu hluboko a stále se vrací k několika tónům, Willie Green kolem ní staví pomalý, těžký rytmus. Aaron Neville se s ním nepřetlačuje. Protahuje fráze, střídá plný hlas s falzetem a Charles Neville mu odpovídá saxofonem. Text přitom nemůže být jednodušší: Aaron se ptá měsíce, jestli neviděl jeho ženu. Jestli šla po kolejích, jestli je s někým jiným, jestli se ještě vrátí domů.
Hudba se téměř nehýbe z místa, ale otázky jsou s každým návratem naléhavější. Právě kvůli houpavému rytmu se o „Yellow Moon“ někdy mluví jako o bažinném reggae. Důležitější než nálepka je však samotná nahrávka: vytrvalá basa, Hammondovy varhany a Charlesův saxofon. Rytmus se drží pevně, zatímco Aaron může melodii natahovat a nechávat jednotlivé věty viset ve vzduchu.
U dvou Dylanových písní Lanois aranžmá ještě víc omezil. V „With God on Our Side“ nechává Aaronův hlas téměř samotný, jen s tlumeným doprovodem kláves. Jednotlivé sloky zpívá pomalu a bez snahy píseň postupně vygradovat. Dvě Dylanovy sloky vypustili, přidali novou o válce ve Vietnamu a na konci Aaron přejde do dětské duchovní písně „Jesus Loves Me“. „The Ballad of Hollis Brown“ je ještě pochmurnější. Stále se vracející slide kytara doprovází Dylanův příběh zbídačeného farmáře, který nakonec zabije svou rodinu i sebe.
„With God on Our Side“ si ve studiu poslechl také Bob Dylan. Mark Howard později vzpomínal, že právě Aaronova verze pomohla Dylanovi rozhodnout se pro spolupráci s Lanoisem. Na Oh Mercy (1989, spotify link) pak hráli také Cyril Neville, Brian Stoltz, Tony Hall a Willie Green – muzikanti, kteří se krátce předtím podíleli na zvuku Yellow Moon.
Brian Eno je v kreditech uveden u dodatečných kláves a zvukových efektů; v „A Change Is Gonna Come“ přidal také hlas, na obalu označený jako „spiritual“. Aaron zpívá Cookeovu píseň bez velkých gest. Melodii jen lehce zdobí a některé fráze nechává na konci zachvět. Od svého vydání v roce 1964 přitom „A Change Is Gonna Come“ dávno přesáhla rámec jedné soulové nahrávky a stala se jednou z písní spojovaných s americkým hnutím za občanská práva.
Cyril odmítá zapomínat
Politické písně na albu patří Cyrilovi. Úvodní „My Blood“ spojuje místa, která na mapě leží daleko od sebe: Haiti, jižní Afriku, indiánské rezervace, Nikaraguu, Salvador i Belfast. Opakovaným „to je tam dole moje krev“ se Cyril hlásí k lidem vystaveným apartheidu, politickému násilí a vytlačování z vlastní země.
Charles později v Q skladbu popsal jako spojení Afriky, Karibiku a „třetí světové země Louisiana“. Počet obyvatel New Orleans mezi lety 1960 a 1980 klesl z 627 tisíc na 557 tisíc a stát vzápětí zasáhl propad ropného průmyslu. Město sázelo na turistiku: světová výstava v roce 1984 vyhlásila bankrot ještě před zavřením bran, přesto urychlila proměnu nábřeží v kongresovou a obchodní zónu.
„Sister Rosa“ má ještě bezprostřednější původ. Podle Charlesova interview s Gillem vznikla poté, co Cyril zjistil, že jeho děti znají jméno Martina Luthera Kinga Jr., ale ve škole se nedozvěděly téměř nic o Rose Parks. V rytmu raného rapu proto vypráví o jejím odmítnutí uvolnit místo v montgomeryském autobusu, zatčení, pokutě i následném bojkotu tamní veřejné dopravy.
Chief Jolly v pohřebním voze
Rodinná paměť Neville Brothers sahá k nahrávání alba The Wild Tchoupitoulas v roce 1976. Jejich strýc George Landry, známý jako Big Chief Jolly, tehdy přivedl do studia pokřiky a písně svého společenství Mardi Gras Indians. Art a Cyril přišli z Meters, Charles se vrátil z New Yorku a Aaron zpíval v New Orleans. Společná práce čtyř bratrů na projektu jejich strýce vedla ke vzniku stálé kapely.
Na Yellow Moon se tato historie ozve v závěru alba. V „Will the Circle Be Unbroken“ si bratři předávají sloky starého spirituálu a Cyril pozmění pohřební obraz: prosí řidiče, aby jel pomalu, protože veze Chiefa Jollyho, člověka, díky němuž se bratři před lety sešli v jednom studiu.
Po instrumentální „Healing Chant“ uzavírá album „Wild Injuns“. Dirty Dozen Brass Band, perkuse a skupinové zvolání vracejí hudbu k Mardi Gras Indians, k rolím Big Chiefa, Spy Boye a Flag Boye i k pokřikům, jejichž význam se mění podle situace. Poslední tři minuty vyplní bicí, dechy a několik hlasů, které se přes sebe přelévají a překřikují.
Průlom bez převleku
Dva roky před Yellow Moon se Neville Brothers pokusili dostat do amerického mainstreamu albem Uptown (spotify link). Přizvali Keitha Richardse, Carlose Santanu, Jerryho Garciu i Branforda Marsalise a pracovali s producenty a skladateli zvyklými na dobový rozhlasový provoz. Výsledná nahrávka dosáhla na 155. místo Billboardu, ale část kritiky v ní slyšela kapelu zbavenou vlastního rytmického přízvuku.
Andy Gill v časopisu Q popsal, jak manažer Bill Graham dostával kapelu k širšímu publiku prostřednictvím televizních pořadů, filmových soundtracků a společných turné se Santanou, Ziggy Marleym nebo Grateful Dead. Také Yellow Moon mělo oslovit více fanoušků. Lanois přenesl nahrávání do sousedství Nevillů a nejprve se naučil rozlišovat jejich hudební role. Sám později říkal, že setkání s Artem Nevillem a dalšími neworleanskými hudebníky pro něj představovalo školu funku.
Yellow Moon vystoupalo na 66. místo Billboardu a podle Charlese Nevilla se ho do začátku roku 1990 prodalo přes tři sta tisíc kusů. Andy Gill v časopisu Q psal o početném mezinárodním publiku. Ve stejné době Aaronovy duety s Lindou Ronstadt přivedly jeho hlas k milionům dalších posluchačů.
Lanois později nazval Yellow Moon sousedskou deskou. V domě na St. Charles Avenue nechal vedle sebe Artův funk, Charlesův jazz, Aaronův vysoký tenor a Cyrilův vzdor – čtyři bratry v jedné místnosti.
Tento text je součástí série článků #NOLAGroove, v níž mapujeme neworleanskou hudební scénu napříč žánry, érami a osobnostmi.
Neville Brothers: Yellow Moon
Label: A&M Records – SP 5240, A&M Records – SP-5240
Format: Vinyl, LP, Album, Electrosound Pressing
Country: US
Released: 1989
Genre: Jazz, Rock, Funk / Soul
Style: Afro-Cuban Jazz, Folk Rock, Pop Rock
Tracklist
A1/ My Blood (4:11)
Percussion – Kenyatta Simon, Kufaru Mouton
(Written-By – C. Moore, C. Neville, D. Johnson, G. Neville, W. Green)
A2/ Yellow Moon (4:04)
(Written-By – A. Neville, Joel Neville)
A3/ Fire And Brimstone (3:57)
(Written-By – L. Wray)
A4/ A Change Is Gonna Come (3:43)
Vocals [Spiritual] – Brian Eno
(Written-By – S. Cooke)
A5/ Sister Rosa (3:29)
Keyboards – Aashid Himmons, Terry Manual
(Written-By – C. Moore, C. Neville, C. Neville, Jr., D. Johnson, J. Neville, L. Neville)
A6/ With God On Our Side (6:37)
(Written-By – B. Dylan)
B1/ Wake Up (3:21)
(Written-By – B. Stoltz, C. Neville, A. Hall, W. Green)
B2/ VooDoo (4:26)
(Written-By – A. Neville, A. Neville, B. Stoltz, C. Neville, C. Neville, D. Johnson, W. Green)
B3/ The Ballad Of Hollis Brown (5:45)
(Written-By – B. Dylan)
B4/ Will The Circle Be Unbroken (5:16)
(Written-By – A. P. Carter)
B5/ Healing Chant (4:34)
(Written-By – A. Neville, B. Stoltz, C. Neville, C. Neville, A. Hall, W. Green)
B6/ Wild Injuns (3:17)
(Written-By – A. Neville, A. Neville, B. Stoltz, C. Neville, C. Neville, A. Hall, W. Green)
Credits
Bass – Tony Hall
Drums – Willie Green
Guitar – Brian Stoltz
Guitar [Additional], Keyboards, Backing Vocals – Daniel Lanois, Malcolm Burn
Horns – The Dirty Dozen Brass Band
Keyboards [Additional], Effects [Sound Effects] – Brian Eno
Saxophone, Percussion, Backing Vocals – Charles Neville
Vocals, Drums [Hand Drums], Percussion – Aaron Neville
Keyboards, Vocals – Art Neville
Keyboards [X-tra], Percussion, Vocals – Cyril Neville
Producer – Daniel Lanois
Recorded By – Malcolm Burn
Art Direction – Jeff Gold
Design – Mary Maurer
Additional Engineer – Charles Brady
Engineer [Keyboard Prepartaion] – Eric Kolb
Second Engineer – Mark Howard
Mastered By – George Horn
Mixed By – Daniel Lanois, Malcolm Burn
Painting – Tony Fitzpatrick
Photography By [Back Cover] – Christine Alicino
