Ed Motta: Hudba k filmům, které nikdo nenatočil

Naposledy aktualizováno: 17.8.2026

Portrét hudebníka, který se učil z desek, chtěl mít pod kontrolou každý zvuk a ani v angličtině neopustil Tijucu.
#LetniLongRead, #MPBMapa

Česká hudební publicistika o Edu Mottovi úplně nemlčela. Grundfunk s ním odvysílal rozhovor a roku 2018 představil jím sestavenou kompilaci Too Slow to Disco Brasil; 5. května 2016 Motta vystoupil v Paláci Akropolis a smyčce pro desku Behind the Tea Chronicles se nahrávaly v Praze. Jednotlivé české stopy tedy existují. Přesto se z něj u nás nestalo jméno, k němuž by se soustavně vracely kulturní rubriky a hudební magazíny. Nejspíš ne proto, že by byl příliš složitý. Spíš se nevešel do přihrádek: pro jazz příliš popový, pro pop příliš jazzový, pro world music málo exotický a pro alternativu podezřele uhlazený. K jeho pětapadesátinám proto nezaplňujeme bílé místo. Spojujeme body, z nichž se dosud nestala mapa.

Hlas místo obrany

Ed Motta vstoupil do brazilského povědomí jako pubertální zpěvák hitů „Manuel“ a „Vamos Dançar“. O několik desetiletí později psal v angličtině o sabotážích, mafiánech a zmařených kariérách a ve studiu pracoval s předem rozepsanými party. Soul, funk ani taneční rytmus nezmizely; kolem nich však vyrostl soukromý svět s vlastními pravidly.

V říjnu 2013 představoval v londýnském klubu Ronnie Scott’s album AOR. Kapela měla za sebou několik přesně vystavěných skladeb, když zůstal sám se svým hlasem. Začal scatovat, stavět rytmus po slabikách a napodobovat fuzzovou baskytaru, vocoder i známé rockové riffy. Nebyla to vložená komická scénka. Na několik minut odkryl způsob, jakým hudbu vnímá: nástroj pro něj nezačíná u klaviatury, strun ani zapojeného kabelu. Nejprve slyší barvu nástroje uvnitř hotové skladby; teprve potom hledá, čím ji vytvořit.

John L. Walters, který koncert zachytil pro London Jazz News, si z Mottova průvodního vyprávění poznamenal také původ téhle dovednosti. Už ve škole prý hlasem odzbrojoval spolužáky, kteří si jej chtěli dobírat. Stačila imitace mimozemšťana z filmu E.T. a jejich pozornost se přesunula k tomu, co uměl. Ať se historka během let pódiového opakování obrousila jakkoli, spojuje školní obranný fígl proti šikaně s pozdějším muzikantem. Zpěv pro něj nebyl jen melodie a text. Byl to úkryt, nástroj i celé malé studio, které mohl nosit v sobě.

Když tehdy v Londýně zpíval skladby z AOR (2013, spotify link), měl za sebou čtvrtstoletí profesionální dráhy. V britském jazzovém klubu však pořád dělal totéž co školák v Riu: pustil posluchače do hudby dřív, než jim stačil vysvětlit, z kolika zdrojů ji sestavil.

Tijuca před rodokmenem

Eduardo Motta se narodil 17. srpna 1971 v Riu de Janeiru a vyrůstal v Tijuce. V novinových profilech se jeho dětství obvykle smrskne na jedinou příbuzenskou vazbu: matčin bratr byl Tim Maia, průkopník brazilského soulu a jedna z největších postav tamní Música popular brasileira. Pro novinový článek neodolatelná zkratka, pro vysvětlení Mottovy kariéry nedostatečná.

V rozhovoru pro BBC Brasil z roku 2002 popsal vztah bez rodinné idyly. Před Timovou smrtí spolu přes deset let nemluvili. Strýc mu podle jeho slov nebyl bližší než George Harrison. Zároveň dodal, že Tim byl prvním umělcem, kterého v životě slyšel, a jeho hudba proto nějakým způsobem vstoupila do všeho, co později napsal. Osobní odstup se tu potkává s hluboko uloženou vzpomínkou na jedinečného muzikanta. Rodinné řemeslo Motta nepřevzal nijak snadno; s hudbou, která doma existovala dřív než on, vyjednává celý život.

První vlastní území si našel mezi deskami. Ve třinácti letech připravoval fanzin Curto Circuito o černé hudbě, ve čtrnácti už zpíval v kapele. Nevedla k tomu přímá cesta přes brazilský soul. V raném dospívání jej přitahovaly Deep Purple, Black Sabbath a tvrdý rock; hrál na bicí i kytaru. Zlomem se podle jeho pozdější vzpomínky stalo album Jeffa Becka Blow by Blow (1975, spotify link). Ve výsostně kytarové desce uslyšel soul a funk. Průchod mezi světy, které do té doby vnímal odděleně.

Skupina, která se roku 1986 ustálila pod jménem Conexão Japeri, vydala o dva roky později debut Ed Motta & Conexão Japeri (spotify link) se dvěma hity: „Manuel“ a „Vamos Dançar“. „Manuel“ napsali klávesista Fábio Fonseca a jeho tehdejší dívka Márcia Serejo. Podle Fonsecy píseň vyprávěla o muži, který po pracovním týdnu vyráží na taneční večírky za americkým funkem a soulem. „Vamos Dançar“ vybízela přesně k tomu, co sliboval název. Motta je zpíval jako bezprostřední výzvu k rytmickému prožitku; jeho další dráha se však do jejich funkového rámce nevešla.

Úspěch mu okamžitě přidělil roli: mladý brazilský soulový zpěvák, od kterého se čeká další „Manuel“. Motta z Conexão Japeri odešel a roku 1990 vydal sólové album Um Contrato com Deus (1990, spotify link). Také název sólového debutu patřil k soukromému světu, který kolem sebe postupně stavěl. Jak Motta vysvětlil v rozhovoru pro argentinský deník La Nación, převzal jej z komiksové knihy Willa Eisnera A Contract with God z roku 1978. Od sólového debutu pro něj byla kontrola nad skladbou, nástroji a aranžmá stejně důležitá jako samotný zpěv.

Ještě roku 1990 přitom anglicky téměř nemluvil. Když se jej Jô Soares v televizním studiu zeptal, jak tedy může zpívat americké blues, Motta vysvětlil, že si písně pamatuje podle zvuku: americkou hudbu poslouchal celý život. Pak předvedl „Blue and Lonesome“ Little Waltera. Následující album Entre e Ouça (spotify link) z roku 1992 šlo dál, než byla část publika ochotná přijmout. Dobový brazilský tisk ji později připomínal jako výbornou a radikální desku, která obchodně neuspěla.

Manuál bez návodu

Pobyt ve Spojených státech mu přibližně ve třiadvaceti letech převrátil posluchačské priority. Do klasické hudby se ponořil tak hluboko, že uvažoval, zda se popem vůbec dál zabývat. Současně pro sebe objevil brazilské autory, které dříve téměř neposlouchal. Cesta k nim vedla přes jazz: když uslyšel Billa Evanse hrát „Minha“ Francise Himea, začal vyhledávat desky Hermeta Pascoala, Edua Loba, Guingy, Chica Buarquea a Toma Jobima. V New Yorku chtěl poslouchat právě je; po návratu se vrhl do antikvariátů a brazilskou hudbu začal zkoumat se stejným zaujetím, jaké do té doby věnoval hudbě americké.

Newyorský pobyt nebyl jen posluchačskou převýchovou. Roku 1994 nahrával Motta v River Sound, studiu svého idolu Donalda Fagena, dvanáct anglických skladeb pro album, které nikdy nevyšlo. Přizval Chucka Raineyho, Bernarda Purdieho a Paula Griffina, tedy hráče spojené se Steely Dan; sestavu rozšířili mimo jiné Eddie Gomez, Lenny White a bratři Breckerové. Podle pozdější vzpomínky kvůli nahrávání prodal celou tehdejší sbírku desek a cédéček. Ještě důležitější je, co o projektu říkal už během natáčení: poprvé jej zajímaly texty jako vyprávění, se zápletkou, cynickým tónem a obrazy z filmu a komiksu. Behind the Tea Chronicles (spotify link) tak nezačalo až roku 2023. Mottovy malé nenatočené filmy vznikaly už o tři desetiletí dřív v New Yorku.

Roku 1997 vydal Manual Prático para Festas, Bailes e Afins Vol. 1, a poprvé od Conexão Japeri znovu oslovil široké publikum. V Brazílii se alba prodalo přes tři sta tisíc kusů. Název sliboval praktickou příručku pro večírky, skladby však zůstávaly plné harmonií a aranžérských odboček. „Fora da Lei“, pro niž Motta napsal hudbu a Rita Lee text, mohla bez potíží znít z rádia i na tanečním parketu. Úspěch nepřišel za cenu amputace všeho, co se Motta mezitím naučil.

V jednom dobovém rozhovoru se šestadvacetiletého zpěváka ptali, co si přeje dál. Odpověď nebyla uměleckým manifestem: chtěl vlastní dům, protože už nehodlal platit nájem. Ten detail je užitečnější než pozdější řeči o renesančním člověku. Za sbírkami vín, komiksů, kláves a desek pořád stál pracující hudebník, který potřeboval někde bydlet a věděl, že složitá hudba sama účty nezaplatí.

„Mám rád jasný den. Je jako durový akord. Miluji i mollový, ale noc mě trochu děsí.“
A sus akord? „Soumrak. Je mezi dnem a nocí.“
— Ed Motta pro La Nación, 2025

Na As Segundas Intenções do Manual Prático (spotify link) z roku 2000 už vedle jeho jména stáli Rita Lee, Nelson Motta, Ronaldo Bastos, Zélia Duncan, Lulu Santos nebo Doc Comparato. Takový výčet koriguje obraz samotáře, který nikoho nepustí k režijnímu pultu. Motta spoluhráče a spoluautory vyhledává; jen si potřebuje přesně ujasnit, kam jejich práci v celku umístí.

Listopad pro Dwitza

Album Dwitza (spotify link) se nahrávalo od 5. listopadu do 1. prosince 2001. Během necelých čtyř týdnů se pod Edovýma rukama střídaly rozmanité hudební nástroje: Wurlitzer, Fender Rhodes, vibrafon, flétny, žestě, smyčce a perkuse. Databáze Discografia Brasileira dovoluje sledovat Mottu po jednotlivých skladbách: jednou zpívá a hraje na elektrické piano, jinde přidává pololubovou kytaru, tamburínu nebo další perkuse; u většiny skladeb je podepsán také pod aranžmá. Renato Massa neboli Renato Calmon na bicí a Alberto Continentino na baskytaru drželi většinu desky v pevném rytmu, zatímco nad nimi se měnilo obsazení.

S Dwitza začínal Motta v Evropě prakticky znovu. Britské vydání jej roku 2002 nasměrovalo do Londýna, kde chodil od rozhovoru k rozhovoru a představoval se publiku, které o hitech z brazilského konce osmdesátých let nemuselo nic vědět. Sám tehdy situaci přirovnal k časům Conexão Japeri: znovu mu bylo patnáct a znovu klepal na dveře. Následující Poptical (2003, spotify link) přineslo civilnější písně a zároveň skoro katalog historických kláves. ARP 2500 a 2600, Hohner Clavinet D6, Wurlitzer 200A, Yamaha CP-70 i staré smyčcové syntezátory dostaly v aranžmá přesně určenou práci.

Mezi spoluautory Poptical najdeme Seu Jorgeho, Adrianu Calcanhotto, Jaira Oliveiru, Zélii Duncan, Ronalda Bastose a Blueyho Maunicka z britských Incognito. Motta uměl rozlišit spolupráci od představy kapely jako rodiny. Písně si s partnery posílal na dálku, před internetem faxem, později elektronicky. Ve studiu dával přednost připravenému materiálu, přesnému zadání a hudebníkům, kteří dokážou přečíst hotové party. V jednom rozhovoru proto vysvětlil, že vlastní desky nemůže svěřit jinému producentovi; Eda Mottu podle něj musí mít pod kontrolou Ed Motta.

Na Aystelum (spotify link) z roku 2005 se jeho světy srazily bez snahy zahladit nesrovnalosti. Mezi písně vložil „O Musical Medley“, tři části připravovaného muzikálu 7. Tím si na chvíli otevřel dveře na divadelní scénu. Motta napsal hudbu, Cláudio Botelho texty a Charles Moeller libreto. Noirový thriller zasazený na Copacabanu se později dočkal uvedení na jeviště. Láska k Broadwayi, kterou posluchači klubových koncertů někdy považovali za Edovu výstřední odbočku, dostala vlastní tvar.

Na Chapter 9 (spotify link) z roku 2008 nazpíval Motta celý repertoár anglicky a sám nahrál všechny nástroje. Rock z dob jeho dospívání se tu vracel přes soul a blues; Motta jako vzory připomínal Free a Spencer Davis Group. V dobovém rozhovoru vysvětlil, že „Piquenique“ a „A Turma da Pilantragem“ původně připravoval už pro Chapter 9. Do temnějšího celku se mu však nehodily, a tak počkaly na následující Piquenique (spotify link) z roku 2009. Motta se s ním vrátil k portugalštině a otevřenějšímu popu; zároveň zahájil textařskou spolupráci s manželkou Ednou Lopes. Skládal průběžně a teprve potom rozhodoval, do kterého zvukového světa píseň patří.

Hudba podávaná stříbrným příborem

Roku 2013 dal své posedlosti studiovým zvukem název přímo do titulu. Zkratka AOR odkazovala k dospělému rozhlasovému rocku a popu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, k Steely Dan, Doobie Brothers, Chicagu nebo Christopheru Crossovi – hudbě, která bývala pro svou hladkost pokládána za spotřební zboží. Motta se ji nepokoušel ironicky rehabilitovat. Kdyby měl ze své třicetitisícové sbírky zachránit jedinou desku, vybral by Aja (1977, spotify link): za dokonalé na ní považuje skladby, texty, aranže, sóla i zvuk.

„Nikdy jsem nebyl teenager. Narodil jsem se jako padesátiletý.“
— Ed Motta pro Wax Poetics

Životopis té nadsázce v interview pro Wax Poetics odporuje – ve třinácti vydával fanzin a v dospívání propadl hard rocku -, o vkusu však ta věta říká hodně. AOR pro něj nebyl pozdní návrat k zavržené módě. Byla to hudba, se kterou vyrůstal.

Album natočil ve dvou jazykových verzích. Angličtinu Motta označil za lingua franca své hudby: většina nahrávek, podle nichž si od mládí utvářel vlastní měřítka, měla anglické texty. Když se jej novinář z Wax Poetics zeptal, kterou verzi AOR považuje za definitivní, bez váhání zvolil anglickou – nejen kvůli významu slov, ale také kvůli jejich zvuku. Portugalské texty psali mimo jiné Rita Lee, Adriana Calcanhotto a Chico Amaral, téměř všechny anglické napsal Rob Gallagher.

Motta prohlašoval, že nechce být průkopníkem ani se za každou cenu hnát za originalitou. Tuto rozhlasovou estetiku chtěl podat se „stříbrnými příbory“, s jazzovou přesností a péčí o každý zvuk. Podle Mottovy tehdejší vzpomínky se každá z devíti skladeb mixovala déle než týden; celé album vznikalo téměř rok. Část základů vznikla ve studiu, další nástroje, zpěvy a mix ve zpěvákově domě. Výtečný zvuk byl výsledkem práce, kterou okázale náročnější hudba často nepotřebuje.

Konflikt kolem portugalštiny nebyl pouze exportní strategie ani póza pro zahraničí

Mottův spor s portugalštinou mezitím překročil hudební otázku. Před evropským turné v dubnu 2015 oznámil, že na koncertech nebude mluvit portugalsky ani zpívat své staré brazilské hity. Krajany, kteří si je žádali, označil za „prosťáčky“; v následné hádce na Facebooku nazval Brazílii „zemí na hovno“ a psal o lidech, kteří „skáčou jako zvířata za karnevalovým vozem“. O den později se omluvil a připustil, že veřejně známý člověk také chybuje. Roku 2024 však během živého vysílání na Instagramu prohlásil: „Kdo poslouchá hip hop, je hlupák. Bez výjimky.“ Ve studiu dokáže připravit místo pro každou notu. Veřejné výstupy však opakovaně ukázaly, že s lidmi, kteří jeho hierarchii vkusu nesdílejí, zachází mnohem hůř.

Na Perpetual Gateways (spotify link) z roku 2016 kontrolu alespoň částečně uvolnil. Album vznikalo v Kalifornii s producentem Kamauem Kenyattou a bylo rozděleno na dvě pomyslné strany: Soul Gate a Jazz Gate. Patrice Rushen, Greg Phillinganes, Hubert Laws a další hráli Mottovy skladby a aranžmá, ale do hotových partů vnášeli zkušenost s hudbou, kterou Motta do té doby znal hlavně z desek. Hlas dostal víc prostoru a Motta poprvé napsal všechny anglické texty sám. Do té doby mu byla bližší abstrakce hudby než slova. Když už se do nich pustil, nechtěl další milostné písně. Začal vymýšlet příběhy a situace.

Roku 2018 se jeho sběratelská práce dostala na veřejnost ještě jinak. Pro německou značku How Do You Are? – a její řadu Too Slow to Disco – sestavil kompilaci Too Slow to Disco Brasil: devatenáct nahrávek brazilského soulu, funku a AOR ze sedmdesátých a osmdesátých let, včetně skladeb z desek vydaných malým soukromým nákladem. To, co kdysi hledal po antikvariátech pro sebe, tentokrát uspořádal pro posluchače, kteří tuto část brazilské hudby téměř neznali.

Soukromé kino v Tijuce

Criterion of the Senses (spotify link) z roku 2018 vměstnalo osm anglických skladeb do čtyřiatřiceti minut. Motta jejich texty v dobovém rozhovoru popisoval jako příběhy o konspiracích, drogových překupnících a kosmických lodích. Hrdina úvodní „Lost Connection to Prague“ ztratí zavazadla a zmešká přípoj do Prahy. Zápletku inspirovala Mottova vlastní cestovní patálie. Aerolinka jej cestou z Černé Hory do Amsterdamu omylem poslala do Prahy; skladbu napsal časně ráno na klavíru v hotelu u letiště. O pět let později se město do jeho hudby vrátilo jako místo, kde vznikly orchestrální party pro Behind the Tea Chronicles.

Po pětileté albové pauze se na Behind the Tea Chronicles z roku 2023 Mottovy celoživotní sbírky již nevešly do poznámek na obalu. Jedenáct písní v angličtině čerpalo ze starých filmů, televizních seriálů a komiksů; Motta si z nich půjčoval prostředí a vyprávěcí mechanismy.

V Mottových vlastních synopsích se novinář z „Newsroom Costumers“ zaplete s mafií, zpěvačku z „Gaslighting Nancy“ drží v šachu mocní lidé malého města a „Quatermass Has Told Us“ přenese sabotáž do vesmíru. „Slumberland“ se obrací ke komiksovému průkopníkovi Winsoru McCayovi. Každá skladba spouští film, jehož závěr musí posluchač dotočit sám ve své mysli.

Motta skládá převážně u klavíru a pro Behind the Tea Chronicles měl nástroje předem rozepsané. Základy s kapelou nahrával v Brazílii, doprovodné vokály v Los Angeles, dechy v Detroitu a orchestrální party s FILMharmonic Orchestra v Praze. Ve studiu se tak nemusel rozhodovat, co má který nástroj hrát; mohl se soustředit na barvu, dynamiku a zvuk. Zeměpisná pouť nahrávky odpovídá jeho pracovní metodě: i s rozpočtem nezávislého hudebníka chce uvažovat jako Quincy Jones.

V interview pro magazín NOIZE řekl, že jeho touha dělat hudbu splývá s vášní produkovat desky. Když jako dospívající držel první vlastní LP, napadlo jej: teď už jsem také deska. Edova sbírka proto není sklad mrtvých předmětů. Je to společnost, do níž chtěl od začátku patřit, a škola, do které se každý den znovu zapisuje. Odmítání samplů vychází ze stejného vztahu: z desek se chce učit, nikoli si z nich vystřihovat hotové části.

Portugalština se vrací

Roku 2026 ohlásil Ed Motta album Toc-Toc a jako první ukázku nabídl píseň „Eu Quero Ser Feliz“. Tu doprovází singl s titulní písní. Má jít o jeho první celé album v portugalštině od domácí verze AOR (spotify link), tedy po třinácti letech. Upoutávky v newsletterech stojí na prostém: návrat domů. Mottova vlastní vyjádření však takovou tečku nepotvrzují.

Když roku 2023 vysvětloval anglické texty Behind the Tea Chronicles, připomněl, že většina jejich mafiánů, podvodníků a zmařených existencí žije v jeho představách pořád v Tijuce. Písně byly anglické, ale jeho duše podle něj zůstávala v rodné čtvrti.

V rozhovoru pro La Nación roku 2025 zároveň odmítl, že by se narodil ve špatné zemi. Americkou hudbu, film a literaturu miluje od dětství, ale to, čím je, spojil právě s Brazílií a jejím chaotickým humorem. Přiznal přitom i vlastní sklon dívat se přes plot: sousedova zahrada se vždy zdá zelenější.

Portugalština se tedy může vrátit do popředí, aniž by Motta musel znovu hledat Brazílii. Nikdy ji docela neopustil; nosil ji v harmonii, perkusích a městské geografii skladeb, i když jejich postavy mluvily jiným jazykem.

Na definitivní soud o Toc-Toc je před vydáním alba brzy. Muž, který před lety nechtěl na evropských pódiích vyslyšet prosby o zpěv v portugalštině, se k ní vrací z vlastní vůle. Roku 1988 zval k tanci. O osmatřicet let později zpívá, že chce být šťastný. Podmínky, jak toho dosáhnout, si vždy stanovoval sám.