Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Série #ČernoOranžováÉra se vrací k deskám vydaným u Impulse! Records v letech 1960–1979. Ne jako k legendám pod sklem, ale jako k nahrávkám, které v tichosti měnily způsob, jak posloucháme jazz. Černo-oranžový katalog tu není kulisou, ale prostorem, kde se osobní hlas, duchovní hledání i producentská odvaha setkaly v jednom zvuku.
Texty se zastavují u jednotlivých alb, jejich atmosféry i drobných rozhodnutí, která jim dala tvar. Propojují nové eseje s archivem cernejpudink.cz a dívají se na Impulse! jako na živý proud — ne uzavřenou kapitolu, ale hudbu, která pořád dýchá.
Když kvarteto přestalo stačit
#MilesAndTrane100, #CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Ascension není beztvarý výbuch ani zkouška posluchačovy jazzové dospělosti. Pod ohromující zvukovou masou pracuje prostý princip: jednotlivec se oddělí od skupiny, získá vlastní tvář a potom se do ní znovu vrátí.
Coltraneův kvartet v nejtišší a nejkoncentrovanější podobě.
#MilesAndTrane100, #CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
LP deska Crescent z roku 1964 nestojí na Coltraneově honbě za dalším vrcholem. Pět vlastních skladeb sevřel do rozměru vinylového alba, na němž se napětí rodí z odkladu, soustředění a ústupu. První stranu vede tenorsaxofon, na druhé nepřijde jediné Coltraneovo sólo. Do středu se přesunou Jimmy Garrison a Elvin Jones. Dostanou příležitost ukázat, proč klasické kvarteto nebylo doprovodnou skupinou.
Pokračování textu Crescent: Když John Coltrane uvolnil místo vlastnímu kvartetu
Ikonické album moderního jazzu – formálně vytříbené, zvukově působivé a dodnes inspirující.
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Jedno z nejpozoruhodnějších jazzových alb začátku šedesátých let. Oliver Nelson na The Blues and the Abstract Truth předvádí, že blues může být výchozím bodem pro nápaditou hudbu plnou formální elegance i improvizace. Pomáhají mu u toho Eric Dolphy, Freddie Hubbard, Paul Chambers či Roy Haynes. Hlavní slovo má ale promyšlená kompozice..
Pokračování textu Abstraktní pravda o blues: Nelsonovo mistrovské album, které mluví beze slov
První album pro Impulse! a krok do neznáma. Coltrane s Africa/Brass mění pravidla hry
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
#MilesAndTrane100
První album pro Impulse! a krok do neznáma. John Coltrane na Africa/Brass rozšiřuje kvarteto na velký orchestr; v titulní skladbě přidává druhý kontrabas. Hledá zvuk dost mohutný na to, aby se mu mohl postavit.
Pokračování textu John Coltrane – Africa/Brass: Orchestr jazzové budoucnosti
Kapitola na konci jedné éry
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Na začátku sedmdesátých let byl katalog Impulse! Records místem, kde hudba často fungovala jako osobní výpověď. Pozdní nahrávky Johna Coltranea, meditativní světy Alice Coltrane nebo naléhavý tón Archieho Sheppa — každé album neslo stopu konkrétního vnitřního tlaku i doby, která ho formovala.
Pokračování textu Pharoah Sanders – Elevation (1974): když spiritual jazz zpomalí
Genius + Soul = Jazz: album, které není třeba obhajovat
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Na začátku roku 1961 se Ray Charles ocitl na neznámém území – mezi velkou jazzovou kapelou, studiovými hráči z okruhu Counta Basieho a vlastním grooveovým instinktem. Výsledkem je album, které nevysvětluje, ale rovnou přehrává.
The Black Saint and the Sinner Lady (1963)
Dotkni se myšlenky mé milované,
zatímco se její svět v hojnosti hroutí u mých nohou.
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
V létě 1963 se v obchodech objevila další jazzová deska. Jméno Charlese Minguse už tehdy budilo respekt, ale nebyl to kult, jakým se později stal. The Black Saint and the Sinner Lady se zpočátku tvářila jako další položka v katalogu Impulse!. Ve skutečnosti šlo o dílo, které odmítalo chovat se jako běžné LP.
Portrét hudebníka, pro kterého bylo hledání důležitější než výsledek
#MilesAndTrane100
V klubech, kde se světlo lámalo o zakouřený vzduch a publikum se snažilo udržet krok s hudbou, působil John Coltrane (23. 9. 1926 – 17. 7. 1967) často tišeji, než by kdo čekal. Ne jako hvězda, ale jako člověk, který se ještě nechce posadit. Ne proto, že by nemohl — ale protože věděl, že práce neskončila.
Nestal se zásadní postavou jazzu proto, že by natočil krásné nebo obdivované desky. Stal se jí proto, že opakovaně narážel na hranice funkčních řešení — a odmítl je zahladit. Jeho hudba není souhrnem dosažených tvarů. Je to záznam tlaku, který si na sebe kladl, dokud se struktury nezačaly rozpadat.