Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Série #ČernoOranžováÉra se vrací k deskám vydaným u Impulse! Records v letech 1960–1979. Ne jako k legendám pod sklem, ale jako k nahrávkám, které v tichosti měnily způsob, jak posloucháme jazz. Černo-oranžový katalog tu není kulisou, ale prostorem, kde se osobní hlas, duchovní hledání i producentská odvaha setkaly v jednom zvuku.
Texty se zastavují u jednotlivých alb, jejich atmosféry i drobných rozhodnutí, která jim dala tvar. Propojují nové eseje s archivem cernejpudink.cz a dívají se na Impulse! jako na živý proud — ne uzavřenou kapitolu, ale hudbu, která pořád dýchá.
Kapitola na konci jedné éry
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Na začátku sedmdesátých let byl katalog Impulse! Records místem, kde hudba často fungovala jako osobní výpověď. Pozdní nahrávky Johna Coltranea, meditativní světy Alice Coltrane nebo naléhavý tón Archieho Sheppa — každé album neslo stopu konkrétního vnitřního tlaku i doby, která ho formovala.
Pokračování textu Pharoah Sanders – Elevation (1974): když spiritual jazz zpomalí
Genius + Soul = Jazz: album, které není třeba obhajovat
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Na začátku roku 1961 se Ray Charles ocitl na neznámém území – mezi velkou jazzovou kapelou, studiovými hráči z okruhu Counta Basieho a vlastním grooveovým instinktem. Výsledkem je album, které nevysvětluje, ale rovnou přehrává.
The Black Saint and the Sinner Lady (1963)
Dotkni se myšlenky mé milované,
zatímco se její svět v hojnosti hroutí u mých nohou.
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
V létě 1963 se v obchodech objevila další jazzová deska. Jméno Charlese Minguse už tehdy budilo respekt, ale nebyl to kult, jakým se později stal. The Black Saint and the Sinner Lady se zpočátku tvářila jako další položka v katalogu Impulse!. Ve skutečnosti šlo o dílo, které odmítalo chovat se jako běžné LP.
Portrét hudebníka, pro kterého bylo hledání důležitější než výsledek
#MilesAndTrane100
V klubech, kde se světlo lámalo o zakouřený vzduch a publikum se snažilo udržet krok s hudbou, působil John Coltrane (23. 9. 1926 – 17. 7. 1967) často tišeji, než by kdo čekal. Ne jako hvězda, ale jako člověk, který se ještě nechce posadit. Ne proto, že by nemohl — ale protože věděl, že práce neskončila.
Nestal se zásadní postavou jazzu proto, že by natočil krásné nebo obdivované desky. Stal se jí proto, že opakovaně narážel na hranice funkčních řešení — a odmítl je zahladit. Jeho hudba není souhrnem dosažených tvarů. Je to záznam tlaku, který si na sebe kladl, dokud se struktury nezačaly rozpadat.
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Saxofonista Pharoah Sanders si vás na svém albu Thembi (1971, Impulse! Records) podmaní tichou atmosférou, spiritualitou a vznešeným půvabem připomínající náladu těch nejlepších Coltraneových mistrovských děl.
Pokračování textu Pharoah Sanders: Thembi (1971, Impulse! Records)
John Coltrane a studiové nahrávky pro Impulse!, zachycené v boxu The Classic Quartet: The Complete Impulse! Studio Recordings.
#MilesAndTrane100, #CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Éru Johna Coltranea pod křídly Impulse! Records lze nejlépe přirovnat k meziplanetárnímu reji. Jazzová nebeská soustava počátku a poloviny 60. let zažila zrození mnoha kreativních muzikantů se zdánlivě nevyčerpatelným rezervoárem hudebních nápadů – mnoho z nich se protínaly, jiné se naopak vzdalovaly; pár se jich v průběhu let zdárně rozvíjelo, zatímco jiné takřka okamžitě vyhasly. Mnoho těchto myšlenek si našlo cestu do Coltraneových studiových nahrávek s McCoyem Tynerem, Jimmym Garrisonem a Elvinem Jonesem, což potvrzuje i box set The Classic Quartet: The Complete Impulse! Studio Recordings.
Pokračování textu Classic Quartet: čtyři roky, které změnily jazz