Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Jak londýnské kluby, americký soul a posedlost stylem vytvořily jednu z nejvlivnějších městských kultur šedesátých let.
Mod nebyl hudební žánr. Byl to způsob, jak projít městem, aniž by člověk ztratil tvář. Jak nastoupit do autobusu, stát u baru v Soho, tančit ve tři ráno, když se Londýn teprve nadechuje. Hudba byla kulisa i kompas. Ale Mod byl především styl. A styl je disciplína, která neodpouští.
Hlas, který zní jinak po půlnoci. První noční zastavení.
#NocniPlaylisty
Je noc. Okno je pootevřené a z ulice sem doléhá jen vzdálený šum. Rádio hraje potichu — ne dost nahlas, aby rušilo, ale dost, aby člověk nezůstal sám.
A pak se ozve hlas.
Pokračování textu Dinah Washington: Šest zastavení na noční cestě královny blues
Tvůrce, který nikdy nepřijal žádné mantinely
Mike Westbrook slaví devadesátiny — a pořád zůstává jedním z nejodvážnějších britských jazzových skladatelů. Od monumentálních orchestrálních děl až po intimní sólové nahrávky dokazuje, že hudba nemusí být soutěž, ale způsob, jak zůstat pravdivý. Tři ukázky, tři tváře jednoho neúnavného vypravěče.
Pokračování textu Mike Westbrook devadesátiletý: hudba, která se neomlouvá
Portrét hudebníka, pro kterého bylo hledání důležitější než výsledek
#MilesAndTrane100
V klubech, kde se světlo lámalo o zakouřený vzduch a publikum se snažilo udržet krok s hudbou, působil John Coltrane (23. 9. 1926 – 17. 7. 1967) často tišeji, než by kdo čekal. Ne jako hvězda, ale jako člověk, který se ještě nechce posadit. Ne proto, že by nemohl — ale protože věděl, že práce neskončila.
Nestal se zásadní postavou jazzu proto, že by natočil krásné nebo obdivované desky. Stal se jí proto, že opakovaně narážel na hranice funkčních řešení — a odmítl je zahladit. Jeho hudba není souhrnem dosažených tvarů. Je to záznam tlaku, který si na sebe kladl, dokud se struktury nezačaly rozpadat.
#MilesAndTrane100
V rámci celoročního seriálu #MilesAndTrane100 už od ledna 2026 zveřejňuji texty mapující nejen historické momenty spojené se stým výročím Milese Davise a Johna Coltranea, ale také to, jak jejich odkaz rezonuje v současné hudbě. Po pohledu do archivů, méně známých příběhů i paralel mezi oběma legendami přichází logický krok: zaměřit se na aktuální tvorbu, která s jejich odkazem vstupuje do dialogu. Jedním z nejvýraznějších příspěvků letošního roku je nové album Libora Šmoldase Sorry, Miles!.
Basista, který změnil roli nástroje – a zůstal přitom ve stínu
#SoundOfDetroit
Nestál u mikrofonu a jeho jméno se na obalech dlouho neobjevovalo. Přesto spoluutvářel zvuk šedesátých let víc, než si většina posluchačů uvědomovala. James Jamerson (28. 1. 1936 – 2. 8. 1983, narozen jako James Lee Jamerson) proměnil roli baskytary v popu – z rytmické opory na tichého vypravěče.
Pokračování textu James Jamerson: basista, který dal Motownu pulz
Fragment zprávy o popu jako výchozím bodu, tichu jako rozhodnutí a hudbě, která odmítla spěchat.
Jsou jména, která časem ztichnou tak důkladně, až se z nich stane pouhé slovo. Označení. Technický pojem. Když dnes zadáte „Talk Talk“, svět vám ochotně nabídne tarify, volání, smlouvy.
Hudba se vytratila z první vrstvy paměti. A přesto – nebo právě proto – má smysl se k ní vracet. Ne jako k legendě, ale jako k procesu mizení, který byl vědomý, vytrvalý a nakonec i radikální.
Pokračování textu Talk Talk: Od popu k tichu, od písně k prostoru
Neměl rád hluk
Ve třicátých letech 20. století vedl Lester Young (27. 8. 1909 – 15. 3. 1959, narozen jako Lester Willis Young) tichou, ale zásadní tenorsaxofonovou revoluci. Ne silou či mohutností tónu, ale lehkostí, swingem a důvěrou v prostor mezi notami. Ovlivnil celé generace hudebníků – od Charlieho Parkera po Sonnyho Rollinse – a přesto působil, jako by se nikam netlačil.