Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Jak se mohlo stát, že dva recenzenti slyšeli v téhle desce chlad, zatímco dnes na ni nacházíme melancholii?
#LetníLongRead, #DruhyPoslech
Dva doboví recenzenti slyšeli v sedmém albu Ultravox Lament chlad, dokonalé kulisy a málo skutečného života. Nemuseli se mýlit. Stačilo, aby se během následujících čtyřiceti let změnilo to, co od emocí v populární hudbě očekáváme.
Pokračování textu Čtyřicet let čekání na Lament od Ultravox | Kritici, emoce a synthpop
Newk proměnil improvizaci v způsob myšlení a celý život hledal tón, jenž slyšel ve své hlavě.
Někteří hudebníci hledají celý život vlastní styl. Walter Theodore „Sonny“ Rollins (7. 9. 1930 – 25. 5. 2026) ho našel brzy, ale nikdy nepřestal pochybovat, jestli ho slyší dost jasně. Od harlemských ulic přes nahrávky jako Saxophone Colossus, Freedom Suite nebo The Bridge vedla jeho cesta za tónem, který měl být silný, osobitý a pravdivý. Právě tato neochota spokojit se s dosaženým z něj udělala jednoho z nejvýznamnějších improvizátorů v dějinách jazzu.
Pokračování textu Sonny Rollins: tenorsaxofon jako celoživotní otázka
Název Fascist Groove Thang není hudební pojem, ale ironická metafora pro fašistický trend, který se začal šířit začátkem 80. let. A který se dnes vrací v uhlazenějších, ale o to nebezpečnějších podobách.
Když Heaven 17 v březnu 1981 vydali singl „(We Don’t Need This) Fascist Groove Thang“, vzali si jazyk amerického funku a obrátili ho proti politické realitě své doby. „Tuhle fašistickou vlnu nepotřebujeme,“ říká v překladu název — a BBC skladbu okamžitě zakázala kvůli ostrým narážkám na Reagana. Po 45 letech ale tahle ironická taneční výstraha působí ještě naléhavěji: svět znovu řeší populismus, autoritářské tendence a návrat nálad, které Heaven 17 pojmenovali dávno předtím, než se staly mainstreamem.
Jak dva židovští kluci z detroitské střední třídy zamaskovali magnetofony za mutantní funkovou revoluci – a proč jejich paranoidní humor dnes zní podezřele současně.
#SoundOfDetroit
Na obalech vypadali jako mutantní disco kapela z ghetta, ve skutečnosti šlo o dva vzdělané kluky z Detroitu s magnetofony, ironií a posedlostí rozporem. Was (Not Was) spojili funk, politickou paranoiu a absurdní humor do hudby, která se tváří jako zábava – a přitom nepřestává klást nepříjemné otázky.
Hudba jako mlha, kterou nelze prohlédnout
Když se někdejší členové Japan v roce 1991 znovu sešli pod jménem Rain Tree Crow, nebylo to gesto nostalgie. Spíš tichý, opatrně improvizovaný experiment, ve kterém David Sylvian přizval své staré spoluhráče na cestu, jež měla s glamovými začátky společného už jen jména na obalu. Jak se ukázalo, i krátký návrat může být nečekaně čistý, hluboký a osvobozující.
Pokračování textu Rain Tree Crow: Návrat, který neměl připomínat minulost
Sylvianův sen o Číně, Karnova bezpražcová poetika, Barbieriho laboratoř zvuku a Jansenova tichá ukázněnost. Album, na němž se všechno spojilo – a kapela se přitom rozpadla.
Tin Drum je deska, která zní jako ztichlé prohlášení. Křehké, strohé, přitom nabité energií, která se nesnaží prorazit dopředu – jen přeskupuje tvary a světlo. Japan na ní našli vlastní jazyk, vydestilovaný z cest, obrazů a dlouhých hodin ve studiu. Poprvé dorostli k ambicím, o nichž před lety jen mluvili. A právě v té chvíli, kdy jejich hudba byla nejčistší, se mezi nimi otevřela nepřekonatelná názorová propast.
Pokračování textu Tin Drum: Album, které bylo vrcholem. A zároveň začátkem konce Japan.
Groove, ambient a jazz v kanadsko-českém experimentu BE4EIGHT
Když se spojí elektronika s akustikou, ambient s jazzem a groove s meditativní náladou, vzniká BE4EIGHT. Muzikantská dílna Jacoba Carla Růžičky není jen nástrojem, jak zahrát hudbu, je to otevřená zvuková laboratoř – od intimního debutu 7:40, přes kolektivní 11×13, až po meditační Memories. Hudba, která dýchá, pulsuje a nechává posluchače plout mezi sny a rytmem.
Pokračování textu BE4EIGHT – groove, snové plochy a puls mezi světy
Jak hnutí manguebeat proměnilo brazilskou kulturu a proč jeho rytmus stále rezonuje světem
#MPBMapa
Když se na začátku devadesátých let minulého století objevilo v Recife – městě ležícím ve státě Pernambuco v severovýchodním cípu Brazílie – hnutí zvané Manguebeat, znělo to jako kulturní výbuch z bahna. Hudba, která spojila rytmy maracatu s rapem a rockem, v sobě nesla stejné množství hněvu i naděje.
Její vizí bylo oživit město, jehož tep se ztrácel pod betonem, a otevřít prostor pro novou estetiku – lokální i globální zároveň. Díky tomutu impulzu vznikl jeden z nejodvážnějších projevů brazilské modernosti: album Afrociberdelia.