Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Po albu Vienna se Ultravox vrátili ke Connymu Plankovi ve stejné sestavě, ale bez hotových písní.
#LetníLongRead, #DruhyPoslech
Ultravox mohli zopakovat úspěšný recept z alba Vienna. Místo toho tři měsíce skládali nové písně přímo ve studiu. Natočili jejího následovníka Rage in Eden, který začíná hlasem schopným pohnout davem a končí člověkem, jenž si nedokáže vybavit jedno jméno.
Pokračování textu Rage in Eden: Co Ultravox udělali po Vienna
Jak se mohlo stát, že dva recenzenti slyšeli v téhle desce chlad, zatímco dnes na ni nacházíme melancholii?
#LetníLongRead, #DruhyPoslech
Dva doboví recenzenti slyšeli v sedmém albu Ultravox Lament chlad, dokonalé kulisy a málo skutečného života. Nemuseli se mýlit. Stačilo, aby se během následujících čtyřiceti let změnilo to, co od emocí v populární hudbě očekáváme.
Pokračování textu Čtyřicet let čekání na Lament od Ultravox | Kritici, emoce a synthpop
Hlas, který se nedal udržet na jednom místě
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style
Anglická zpěvačka a skladatelka Alison Moyet (18. 6. 1961, narozená jako Geneviève Alison Jane Moyet) patří k nejvýraznějším britským hlasům osmdesátých let. Jenže příběh, který dnes vypadá samozřejmě, tak tehdy nepůsobil. Yazoo, Alf, rychlý úspěch i období, kdy vlastní hudba přestala dávat smysl.
Pokračování textu Alison Moyet: všechno fungovalo – jen ne tak, jak mělo
Název Fascist Groove Thang není hudební pojem, ale ironická metafora pro fašistický trend, který se začal šířit začátkem 80. let. A který se dnes vrací v uhlazenějších, ale o to nebezpečnějších podobách.
Když Heaven 17 v březnu 1981 vydali singl „(We Don’t Need This) Fascist Groove Thang“, vzali si jazyk amerického funku a obrátili ho proti politické realitě své doby. „Tuhle fašistickou vlnu nepotřebujeme,“ říká v překladu název — a BBC skladbu okamžitě zakázala kvůli ostrým narážkám na Reagana. Po 45 letech ale tahle ironická taneční výstraha působí ještě naléhavěji: svět znovu řeší populismus, autoritářské tendence a návrat nálad, které Heaven 17 pojmenovali dávno předtím, než se staly mainstreamem.
Fragment zprávy o popu jako výchozím bodu, tichu jako rozhodnutí a hudbě, která odmítla spěchat.
Jsou jména, která časem ztichnou tak důkladně, až se z nich stane pouhé slovo. Označení. Technický pojem. Když dnes zadáte „Talk Talk“, svět vám ochotně nabídne tarify, volání, smlouvy.
Hudba se vytratila z první vrstvy paměti. A přesto – nebo právě proto – má smysl se k ní vracet. Ne jako k legendě, ale jako k procesu mizení, který byl vědomý, vytrvalý a nakonec i radikální.
Pokračování textu Talk Talk: Od popu k tichu, od písně k prostoru
Sylvianův sen o Číně, Karnova bezpražcová poetika, Barbieriho laboratoř zvuku a Jansenova tichá ukázněnost. Album, na němž se všechno spojilo – a kapela se přitom rozpadla.
Tin Drum je deska, která zní jako ztichlé prohlášení. Křehké, strohé, přitom nabité energií, která se nesnaží prorazit dopředu – jen přeskupuje tvary a světlo. Japan na ní našli vlastní jazyk, vydestilovaný z cest, obrazů a dlouhých hodin ve studiu. Poprvé dorostli k ambicím, o nichž před lety jen mluvili. A právě v té chvíli, kdy jejich hudba byla nejčistší, se mezi nimi otevřela nepřekonatelná názorová propast.
Pokračování textu Tin Drum: Album, které bylo vrcholem. A zároveň začátkem konce Japan.
Bryan Ferry je zkrátka věčný a nadčasově cool
#RoxyFerryFiles
Více jak 50 let na scéně a pořád nepřekonaný vzor elegance. Bryan Ferry – chraplavý hlas noci a mistr proměn – umí být stále stejně okouzlující. Dokáže fanouškům rozechvět kolena. Ať už v bílém obleku v klipu „Let’s Stick Together“ (po boku oslnivé Jerry Hall), v přepjaté vojenské uniformě s páskou přes oko v „Love is the Drug“, nebo v luxusním smokingu na „Avalonu“. Jako tvář Roxy Music formoval britský art rock, soupeřil i přátelil se s Bowiem a jeho hity inspirovaly celé generace.
Pokračování textu Bryan Ferry: elegán, který proměnil hudbu v umění
Deska pro milovníky dramatických póz, jemné syntetiky a dekadentní melancholie
Čtyři členové, čtyři singly, čtvrté album – a jedna z nejpůvabnějších desek britského synthpopu. Quartet od Ultravox z roku 1982 znělo jako hudba pro zítřky, a přesto v sobě mělo cosi hluboce zasněného. Nahrávka, která spojila technickou čistotu s lidským otiskem a obstála i v době, kdy se novoromantici předháněli v pompéznosti.
Pokračování textu Ultravox a jejich Quartet: Synthpopový sen v pastelových barvách