Naposledy aktualizováno: 31.12.2025
Jak dva židovští kluci z detroitské střední třídy zamaskovali magnetofony za mutantní funkovou revoluci – a proč jejich paranoidní humor dnes zní podezřele současně.
#SoundOfDetroit
Na obalech vypadali jako mutantní disco kapela z ghetta, ve skutečnosti šlo o dva vzdělané kluky z Detroitu s magnetofony, ironií a posedlostí rozporem. Was (Not Was) spojili funk, politickou paranoiu a absurdní humor do hudby, která se tváří jako zábava – a přitom nepřestává klást nepříjemné otázky.
cosi mezi politickým divadlem a recesí
Kdyby se dějiny popu psaly jen podle obalů desek a promo fotek v časopisech, Was (Not Was) by možná nikdy neexistovali. V mytologii labelu ZE Records vypadali jako samozřejmá součást „mutant disco“ generace: černí ghetto funkeři, kteří si po nocích dělají legraci z Reagana, apokalypsy a zbytku světa.
Ve skutečnosti za touhle fikcí stáli dva vzdělaní, bělošští, židovští kluci ze středostavovských rodin v Detroitu – Donald Edward Fagenson a David Jay Weiss, známí pod svými uměleckými jmény Don Was a David Was. A právě v tomhle rozporu – mezi představou a realitou, mezi maskou a tím, co je pod ní – se rodí jejich nejlepší hudba. Was (Not Was) nejsou jen kapela, ale převlek. Způsob, jak mluvit o Americe, aniž byste se museli tvářit vážně. Nebo naopak.
Detroit, paranoia a guerilla theatre
Když se v šedesátých a sedmdesátých letech lámal svět studené války, byli u toho – po svém. Vzpomínají na dětský strach z atomového krytu, instruktážní filmy o destilované vodě a nožích připravených na sousedy, kteří jednou přijdou žízniví ke dveřím. Studená válka se neodehrávala jen v učebnicích, ale v dětské představivosti. Tahle raná paranoia se později vrátí v jejich textech – ne jako agitka, ale jako groteska.
Jako teenageři se motali kolem radikální politické partaje White Panthers Johna Sinclaira. Malovali si obličeje na červeno, bílo a modro a během moratoria proti válce ve Vietnamu stáli před školou a hulákali, že jít ten den do školy je jako “s Nixonem požírat vojáky”. Už tehdy v nich bylo cosi mezi politickým divadlem a recesí: potřeba zasahovat do reality, ale zároveň si od ní udržovat ironický odstup.
David Was tomu později přezdíval starým termínem “guerilla theatre”. Útočit, ale tak, aby se kolem ohně sešlo dost lidí, kteří poslouchají. Ne agitka, spíš sabotáž převlečená za zábavu.
A Detroit? Ten nebyl jen kulisou. „Důvod našeho zvuku je sociologický,“ vysvětloval David. „Černoši opouštěli Jih, hledali práci a přinášeli s sebou tu skvělou hudbu – a Detroit byl jen zastávkou na cestě z Chicaga.“ Don dodává, že byli hrdí na hudbu rodného města: na jejich střední škole prý vystupovali George Clinton a The Parliaments ještě v době, kdy to byla vokální skupina “oblečená jako hippies”.
Detroit byl město, kde se v jedné hale dalo vidět Iggyho, Segera, Alice Coopera i poloprázdné matiné Motortown Revues. Koláž scén, která se nikdy neslila do jednoho stylu – a přesně tahle roztříštěnost se otiskla do hudby Was (Not Was).
Jména, která byla (nebyla)
Je symbolické, že jednou z prvních věcí, kterou zahodili, byla jejich vlastní jména. Davidovo rodinné příjmení se kdysi psalo Bially. Dědeček byl anarchista prchající před carskými pogromy. Přejmenovat se na Was (a zároveň Not Was) je hra s identitou i s představou, že jméno je jen štítek, který jde sundat a nasadit podle potřeby.
Legenda praví, že výraz „Was (Not Was)“ vyhrkl Donův malý syn, posedlý dětskými protiklady typu „modrá – ne modrá“. Don zrovna psal na demo štítek pro ZE Records a tenhle výkřik mu přišel jako dokonalý zvrat. Něco mezi jin/jang a drobnou poctou beatnické logice protikladů.
Byla to náhoda – ale přesná. Tahle kapela od začátku existovala v mezeře mezi „bylo“ a „nebylo“: mezi tím, jak vypadá jejich hudba na plakátu, a tím, kdo ji skutečně skládá ve studiu.
Magnetofony, laboratoř a „Wheel Me Out“
Don a David si hrálii s nahráváním od dvanácti let. Měřítkem života nejsou roky, ale počet stop na právě vlastněném magnetofonu: od mona přes jednoduché sound-on-sound až k Revoxům, kvůli nimž se zastavuje majetek a opouští vysoká škola. Když nemají bicí, škrábou po mikrofonu, technologii nahrazují vynalézavostí – podobně jako Lee Perry nebo raní Flying Lizards.
Jejich partnerství dlouho fungovalo na dálku. „Většinou mu dám text a – když máme štěstí – jsem ve městě, když na něm pracuje,“ popsal jejich spolupráci David. „Většinu času je ale Don v Detroitu a všechno připravuje sám.“ A potom dodal větu, která vysvětluje jejich studiovou posedlost líp než tucet metafor: „Don je sám sobě kontrolním orgánem: začne nahrávat skladby – a pak je odmítne.“
Prvním velkým výstřelem je dvanáctipalcový singl „Wheel Me Out“ (1981) pro ZE Records. Mezi hostujícími hudebníky byli Wayne Kramer z MC5, Doug Fieger z The Knack a trumpetista Marcus Belgrave. Hudebně těžkotonážní funk pro taneční parket, ale pod povrchem už bublá jejich typická dadaistická vrstva. Původní demo obsahovalo šílený „německý vědecký“ monolog Davida Wase. Natolik znepokojivý, že nakonec musela text přemluvit jeho matka, rozhlasová herečka.
Mutant disco a závadná literatura na parketu
Was (Not Was) se rychle ocitají v škatulce „Mutant Disco“. Jejich skladby stojí na pulsujícím groovu, neortodoxních dechových nástrojích, dubových ozvěnách a basové páteři. Zároveň fungují jako závadná literatura na parketu.
V „Out Come the Freaks“ se paranoidní proud obrazů mění v katalog outsiderů. V „Tell Me That I’m Dreaming“ rozkouskují inaugurační řeč Ronalda Reagana a přestaví ji do repetitivní smyčky, která z „můžeme řídit loď státu“ udělá „můžeme popřít kontrolu“.
David Was otevřeně přiznává inspiraci Burroughsovou a Gysinovou cut-up technikou. Výsledkem je rozbitá Amerika, kde někdo křičí, že „ten chlap má rád mléko a teď vlastní milion krav.“ Druhý hlas mu zdvořile odpovídá. A třetí křičí „TO NENÍ VTIPNÉ!“, zatímco pod tím běží afrodisí-funkový rachot.
Born to Laugh at Tornadoes: sen hipstera, noční můra marketingu
Druhé album Born to Laugh at Tornadoes (1983) je snem každého budoucího hipstera – a noční můrou marketingového oddělení. Jak se Mel Tormé, Ozzy Osbourne, Mitch Ryder a Doug Fieger ocitli na jednom vinylu? Nešlo o náhodu ani chybu přepracovaného programátora. Byla to metoda.
Weissovy texty – plné surrealistické poezie, dětských říkanek, pouličního slangu a psychobabble (žvatlání) – se potkávají s Fagensonovou posedlostí aranžemi. Sám sebe nazývá „Zen-gineerem“ a funguje jako architekt chaosu.
Nejlepším symbolem jejich metody je vznik písně „Zaz Turned Blue“. „Slyšel jsem to jako něco v punkrockovém rytmu,“ směje se David. „Představoval jsem si píseň jako bambusový most přes řeku plnou aligátorů. Pak Don přivedl přes most slona – a posadil mu na hřbet ještě jezdce. Mela Tormého.“
Born to Laugh at Tornadoes se postupně proměnila v cosi, co sami zpětně popisují jako vědomou popovou revue. A právě tady narazili na limit. Posluchač, který si koupil album podle jedné skladby, mohl mít pocit, že zbytek hraje úplně jiná kapela.
Sweet Pea A Sir Harry
Zatímco Don a David jsou architekti, tvář a hlas Was (Not Was) často patří dvěma mužům: Sweet Pea Atkinsonovi a Sir Harry Bowensovi.
Hillard „Sweet Pea“ Atkinson – uprchlík z montážní linky Chrysleru, kdysi oblečený celý do oranžové – je pro Davida zosobněním člověka, kterému společnost nic nedala a který si bere zpátky aspoň pódium. Nebyl jen hlasem Was (Not Was), ale jejich fyzickou přítomností – mužem, který do intelektuálního chaosu Davida a Dona Wase vnášel pot, riziko a skutečnou cenu prožitého života.
Zpíval, jako by kloktal rozbitým sklem: drsně, roztřeseně, vždy připravený zařvat, a přitom nesl v hlase paměť starého soulu, který do osmdesátých let dorazil pozdě a o to nekompromisněji. V době syntezátorů a bicích automatů působil jako zjevení z jiné éry.
Byl příliš syrový pro korporátní pop, příliš pravdivý na to, aby byl jen styl. Právě díky Sweet Peaovi se z hudby Was (Not Was) nestal jen chytrý koncept, ale tělesný zážitek: hromada cihel zabalená do hedvábí, která vás trefí s úsměvem i bolestí zároveň.
Harry Bowens nebyl u Was (Not Was) dekorací ani „dalším hlasem do sbírky“, ale jedním z pilířů, na kterých jejich chaos stál. Jeho zpěv měl v sobě zkušenost klasického rhythm’n’blues i tělesnou paměť funku. Takže dokázal se stejnou samozřejmostí unést absurdní satiru i překvapivě křehkou baladu.
V kontrastu s intelektuálními hrami Davida Wase a studiovou posedlostí Dona Wase představoval Bowens lidský, zakotvený prvek. Hlas, který dával jejich paranoidním vizím konkrétní tvar a váhu. Právě díky němu zněli Was (Not Was) méně jako koncept a víc jako skutečná kapela, která má kořeny v detroitském rhythm’n’blues, ne jen v hlavách svých autorů.
kapela Made in Detroit
V zákulisí pařížského Palais Omnisports, kde Was (Not Was) předskakovali Dire Straits, seděl David nad malým stolkem a s úsměvem prohlásil: „Sweet Pea v Paříži! A moje životní dílo bylo právě dokončeno.“ Když se Sweet Pea zeptali, jak se mu líbí Francouzi, odpověděl bez mrknutí oka: „Jsou strašně hrubí. Nikdy v životě jsem neviděl tolik nešťastných lidí.“
Was (Not Was) vědomě budovali projekt Made in Detroit: přibírali muzikanty, kteří zůstali věrnii Michiganu, nezměkli v newyorských studiích a neztratili špinavý, drsný zvuk.
What Up, Dog?: špioni v domě funku
Přestup k Phonogramu/Chrysalis a album What Up, Dog? (1987) znamenají zvláštní paradox. Producent Patrick O’Duffy dává jejich zvuku lesk – „tak vyleštěný, že by se z něj dalo jíst.“ A zároveň se Was (Not Was) vědomě rozhodují dát popové písni větší respekt.
Výsledkem jsou hity „Spy in the House of Love“ a „Walk the Dinosaur“. Was (Not Was) se stávají skutečnými špiony v domě funku. Kapelou, která se tváří jako zábavný popový projekt, ale pod povrchem dál nese paranoidní obrazy, slovní zkraty a jemný politický sarkasmus.
Úspěch je ale zrádný. „Bylo to jako jít rovnou do vězení, aniž bychom prošli startem,“ říká David o přechodu ke Geffenu. Tlak na hity, rozpočty a precedenty jiných hvězd pomalu nahlodávají sebedůvěru.
Vtip jako brnění charakteru
David Was se sám popisuje jako třídní klaun, kterému humor kryje bolest. Odvolává se na D. H. Lawrence: „Humor je brnění charakteru.“ Psaní je pro něj mučivé i osvobozující zároveň – sedět nad vrakovištěm, psát na psacím stroji a čekat, až text „dýchne sám“.
V jeho textech se Beckett a Ionesco potkávají s detroitskou ulicí, survivalistickými konferencemi a CB vysílačkami – jednoduchými rádiovými zařízeními pro krátkovlnnou komunikaci na volně přístupném pásmu, bez licence. Nejčastěji na nich zní: „Je tam někdo? Slyší mě někdo?“ Především ale převládá pocit, že všichni mluví, ale nikdo neposlouchá. Nejde o pózu – tohle je jejich přirozené prostředí.
Místo činu opuštěno
LP Are You Okay? z roku 1990 nepůsobí jako pokračování, ale jako varovná kontrolní otázka položená ve chvíli, kdy už všichni tuší, že odpověď nebude znít dobře. Ano, cover „Papa Was a Rollin’ Stone“ se chytil a kolem Was (Not Was) kroužily slavné stíny – Iggy Pop, Leonard Cohen, The Roches – jenže místo výbuchu bylo cítit únavu a vyprázdnění. Turné s Dire Straits v roce 1992 a britský hit „Shake Your Head“ s Ozzym Osbournem a Kim Basinger už nepůsobily jako vítězství, spíš jako poslední pokus udržet se na hladině v průmyslu, který chtěl jejich výstřednost proměnit v zboží.
Krátce nato se David Weiss a Don Fagenson rozešli a z kdysi nebezpečné kapely zbyla jen kompilační ironie Hello Dad… I’m in Jail – název, který zní méně jako vtip a víc jako unavené přiznání porážky. Don Was si ještě odskočil k projektu Orquestra Was, kde v roce 1997 na albu Forever’s A Long Long Time (spotify link) rozebral písně Hanka Williamse v jazzově-rhythm’n’bluesovém hávu, ale Was (Not Was) už mezitím definitivně zmizeli z místa činu: bez potlesku, bez vysvětlení, bez iluzí.
Boo!: svět, který dohonil jejich paranoiu
Když se Was (Not Was) po osmnácti letech vrátili s albem Boo! (2008), svět mezitím dohnal jejich staré noční můry. Don otevřeně přiznává: „Přestali jsme, protože jsme ztratili nit.“ Zlom přišel ve chvíli, kdy jim někdo slíbil hit výměnou za cover INXS. „Udělali jsme to – a nebyl to hit. A hlavně jsme přišli o sebedůvěru. Trvalo deset let, než jsme ji získali zpět.“
Mezitím psali a produkovali pro jiné: pro Boba Dylana, B-52’s, Briana Wilsona. Don to shrne suše: „Jo, a taky trochu hraju na basu se Stones.“
Historka s Dylanem a písní „Mr. Alice Doesn’t Live Here Any More“ pro Paulu Abdul je esencí jejich světa: náhoda, maska, peníze, ironie. To, co odmítl pop, našlo domov na Boo! – albu, které není nostalgickým návratem, ale návratem k principu.
Proč na Was (Not Was) nezapomenout
Was (Not Was) nikdy nebyli pohodová kapela. Byli to studioví alchymisté. Přetavili detroitský funk, politickou paranoiu, akademický humor i pouliční realitu do písní, jež se tváří jako páteční zábava. A přitom v nich pořád něco skřípe, drhne, vrtá se v hlavě.
Možná právě proto dnes znějí tak zvláštně aktuálně. Apokalypsa už není instruktážní film pro děti, ale další kanál v televizi. A Was (Not Was) nám tenhle svět popsali dřív, než jsme byli ochotni brát ho vážně.
Než je definitivně zařadíme do vitríny „vyhaslých hvězd“, bude možná lepší si je pustit znovu. Tihle špioni v domě funku nám totiž už dávno prozradili, jak ten dům jednou bude vypadat. Jen jsme to tehdy brali jako dobrý vtip.
Tento text je součástí prosincové série #SoundOfDetroit, v níž se cernejpudink.cz věnuje opomíjeným osobnostem a příběhům, které formovaly hudební tvář Detroitu mimo hlavní proud.
