New York Dolls: Kapela, která neměla přežít — a změnila všechno

New York na pokraji rozpadu, dvě desky, jeden krátký záblesk — a stopa, která vede od proto-punku přes glam až k moderní rockové identitě.

New York Dolls v programu AVRO TopPop nizozemské TV (7. 12. 1973) (Credit photo: AVRO, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 nl)
New York Dolls v programu AVRO TopPop nizozemské TV (7. 12. 1973) (Credit photo: AVRO, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 nl)

New York Dolls nikdy nehráli podle něčích pravidel. Vypadali jako omyl, zněli jako nehoda a fungovali jako událost, která se nedala zopakovat. V rozpadajícím se New Yorku začátku sedmdesátých let vytvořili svět, kde styl nebyl maskou, ale způsobem přežití. Dvě alba, jeden krátký výboj a vliv, který se rozlil do punku, glam metalu i celé estetiky rockové identity.

Pokračování textu New York Dolls: Kapela, která neměla přežít — a změnila všechno

Be sociable and share

Mike Westbrook devadesátiletý: hudba, která se neomlouvá

Tvůrce, který nikdy nepřijal žádné mantinely

Mike Westbrook během uvedení jeho projektu William Blake "Glad Day" s Philem Mintonem a orchestrem v Toynbee Studios, Londýn. (6. 12. 2008) (Credit photo: Andy Newcombe, Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0)
Mike Westbrook během uvedení jeho projektu William Blake „Glad Day“ s Philem Mintonem a orchestrem v Toynbee Studios, Londýn. (6. 12. 2008) (Credit photo: Andy Newcombe, Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0)

Mike Westbrook slaví devadesátiny — a pořád zůstává jedním z nejodvážnějších britských jazzových skladatelů. Od monumentálních orchestrálních děl až po intimní sólové nahrávky dokazuje, že hudba nemusí být soutěž, ale způsob, jak zůstat pravdivý. Tři ukázky, tři tváře jednoho neúnavného vypravěče.

Pokračování textu Mike Westbrook devadesátiletý: hudba, která se neomlouvá

Be sociable and share

John Coltrane: Práce, která bolela víc než úspěch

Portrét hudebníka, pro kterého bylo hledání důležitější než výsledek
#MilesAndTrane100

Americký jazzový saxofonista John Coltrane po příletu na letiště Schiphol, 26. 10. 1963 (Credit photo: Sbírka / Archiv: Fotografická sbírka Anefo, photo by: Gelderen, Hugo van / Anefo, Wikimedia, Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication.
Americký jazzový saxofonista John Coltrane po příletu na letiště Schiphol, 26. 10. 1963 (Credit photo: Sbírka / Archiv: Fotografická sbírka Anefo, photo by: Gelderen, Hugo van / Anefo, Wikimedia, Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication.

V klubech, kde se světlo lámalo o zakouřený vzduch a publikum se snažilo udržet krok s hudbou, působil John Coltrane (23. 9. 1926 – 17. 7. 1967) často tišeji, než by kdo čekal. Ne jako hvězda, ale jako člověk, který se ještě nechce posadit. Ne proto, že by nemohl — ale protože věděl, že práce neskončila.

Nestal se zásadní postavou jazzu proto, že by natočil krásné nebo obdivované desky. Stal se jí proto, že opakovaně narážel na hranice funkčních řešení — a odmítl je zahladit. Jeho hudba není souhrnem dosažených tvarů. Je to záznam tlaku, který si na sebe kladl, dokud se struktury nezačaly rozpadat.

Pokračování textu John Coltrane: Práce, která bolela víc než úspěch
Be sociable and share

Jiří Černý (1936–2023): Velký Mokasín české hudby

Kompas v časech, kdy se svět točil rychleji než pravda

Český novinář Jiří Černý na 21. mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu „Svět knihy Praha 2015“, 16. 5. 2015 (Credit Photo: David Sedlecký / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International)
Český novinář Jiří Černý na 21. mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu „Svět knihy Praha 2015“, 16. 5. 2015 (Credit Photo: David Sedlecký / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International)

Devadesát let od narození Jiřího Černého (25. 2. 1936 – 17. 8. 2023). Připomínka člověka, který pomáhal vyznat se v hudbě i ve světě kolem ní – a jenž věřil, že poslouchání je formou občanské odpovědnosti.

Pokračování textu Jiří Černý (1936–2023): Velký Mokasín české hudby

Be sociable and share

Pavlov’s Dog: Hlas, který se nedal přeslechnout

O skupině, která se nevešla do dějin

David Surkamp ze skupiny Pavlovs Dog, Concertbüro Franken, Der Hirsch (2019) (Credit Photo: Stefan Brending (2eight) / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 de)
David Surkamp ze skupiny Pavlovs Dog, Concertbüro Franken, Der Hirsch (2019) (Credit Photo: Stefan Brending (2eight) / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 de)

V sedmdesátých letech zapadli mezi žánry a do rockových dějin se nevešli. Přesto Pavlov’s Dog vytvořili album, které si dodnes drží kultovní status. Pampered Menial není jen kuriozita pro sběratele — je to připomínka, že některé hlasy se prosadí právě tím, že nejdou s proudem.

Pokračování textu Pavlov’s Dog: Hlas, který se nedal přeslechnout

Be sociable and share

Mike Bloomfield: miloval a znal hudbu, ale nezajímal se o vrtochy hudebního průmyslu

Kytarista, který nevěřil na mučené génie

Michael Bernard „Mike“ Bloomfield (28. července 1943 – 15. února 1981), americký hudebník, kytarista a skladatel. Fotografie: Elliot Landy, kolem roku 1960. Zdroj: http://www.mikebloomfield.com/photogallery.htm; Fair Use
Michael Bernard „Mike“ Bloomfield (28. července 1943 – 15. února 1981), americký hudebník, kytarista a skladatel. Fotografie: Elliot Landy, kolem roku 1960. Zdroj: http://www.mikebloomfield.com/photogallery.htm; Fair Use

Mike Bloomfield (28. 7. 1943 – 15. 2. 1981, narozen jako Michael Bernard Bloomfield)  byl u zrodu elektrické revoluce šedesátých let, hrál s Dylanem, otevřel blues bílému publiku a mohl se stát legendou své generace. Jenže on sám na legendy nevěřil. Odmítal mýtus mučeného génia, nevěřil, že bolest je podmínkou velikosti – a celý život se snažil najít rovnováhu mezi výjimečným talentem a obyčejným, lidským bytím. Tento portrét sleduje právě ten rozpor.

Pokračování textu Mike Bloomfield: miloval a znal hudbu, ale nezajímal se o vrtochy hudebního průmyslu

Be sociable and share

James Jamerson: basista, který dal Motownu pulz

Basista, který změnil roli nástroje – a zůstal přitom ve stínu
#SoundOfDetroit

James Jamerson, americký baskytarista, v klubu Blues Unlimited v Detroitu, 1964. (Popis fotografie dle J. K. Dobney et al., ISBN 9781588396662, s. 83.) Fair Use Slouží k vizuální identifikaci Jamese Jamersona v horní části jeho biografického článku. Subjekt zemřel v roce 1983. V současnosti není k dispozici žádná volně licencovaná fotografie ve veřejné doméně, která by mohla tento snímek nahradit.
James Jamerson, americký baskytarista, v klubu Blues Unlimited v Detroitu, 1964. (Popis fotografie dle J. K. Dobney et al., ISBN 9781588396662, s. 83.)
Fair Use
Slouží k vizuální identifikaci Jamese Jamersona v horní části jeho biografického článku. Subjekt zemřel v roce 1983. V současnosti není k dispozici žádná volně licencovaná fotografie ve veřejné doméně, která by mohla tento snímek nahradit.

Nestál u mikrofonu a jeho jméno se na obalech dlouho neobjevovalo. Přesto spoluutvářel zvuk šedesátých let víc, než si většina posluchačů uvědomovala. James Jamerson (28. 1. 1936 – 2. 8. 1983, narozen jako James Lee Jamerson) proměnil roli baskytary v popu – z rytmické opory na tichého vypravěče.

Pokračování textu James Jamerson: basista, který dal Motownu pulz

Be sociable and share

Talk Talk: Od popu k tichu, od písně k prostoru

Fragment zprávy o popu jako výchozím bodu, tichu jako rozhodnutí a hudbě, která odmítla spěchat.

Mark Hollis – Talk Talk live Montreux 1986 (zdroj YouTube)
Mark Hollis – Talk Talk live Montreux 1986 (zdroj YouTube)

Jsou jména, která časem ztichnou tak důkladně, až se z nich stane pouhé slovo. Označení. Technický pojem. Když dnes zadáte „Talk Talk“, svět vám ochotně nabídne tarify, volání, smlouvy.

Hudba se vytratila z první vrstvy paměti. A přesto – nebo právě proto – má smysl se k ní vracet. Ne jako k legendě, ale jako k procesu mizení, který byl vědomý, vytrvalý a nakonec i radikální.

Pokračování textu Talk Talk: Od popu k tichu, od písně k prostoru

Be sociable and share