Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Hudební osobnosti, které posouvaly moderní hudbu dál – talentem, vizí nebo poctivou prací. Známá jména i nedocenění dříči, bez kterých by byl hudební svět chudší. Nechybí ani příběhy zásadních vydavatelství, která stála u zrodu jejich dráhy.
O skupině, která se nevešla do dějin
V sedmdesátých letech zapadli mezi žánry a do rockových dějin se nevešli. Přesto Pavlov’s Dog vytvořili album, které si dodnes drží kultovní status. Pampered Menial není jen kuriozita pro sběratele — je to připomínka, že některé hlasy se prosadí právě tím, že nejdou s proudem.
Pokračování textu Pavlov’s Dog: Hlas, který se nedal přeslechnout
Kytarista, který nevěřil na mučené génie
Mike Bloomfield (28. 7. 1943 – 15. 2. 1981, narozen jako Michael Bernard Bloomfield) byl u zrodu elektrické revoluce šedesátých let, hrál s Dylanem, otevřel blues bílému publiku a mohl se stát legendou své generace. Jenže on sám na legendy nevěřil. Odmítal mýtus mučeného génia, nevěřil, že bolest je podmínkou velikosti – a celý život se snažil najít rovnováhu mezi výjimečným talentem a obyčejným, lidským bytím. Tento portrét sleduje právě ten rozpor.
Basista, který změnil roli nástroje – a zůstal přitom ve stínu
#SoundOfDetroit
Nestál u mikrofonu a jeho jméno se na obalech dlouho neobjevovalo. Přesto spoluutvářel zvuk šedesátých let víc, než si většina posluchačů uvědomovala. James Jamerson (28. 1. 1936 – 2. 8. 1983, narozen jako James Lee Jamerson) proměnil roli baskytary v popu – z rytmické opory na tichého vypravěče.
Pokračování textu James Jamerson: basista, který dal Motownu pulz
Fragment zprávy o popu jako výchozím bodu, tichu jako rozhodnutí a hudbě, která odmítla spěchat.
Jsou jména, která časem ztichnou tak důkladně, až se z nich stane pouhé slovo. Označení. Technický pojem. Když dnes zadáte „Talk Talk“, svět vám ochotně nabídne tarify, volání, smlouvy.
Hudba se vytratila z první vrstvy paměti. A přesto – nebo právě proto – má smysl se k ní vracet. Ne jako k legendě, ale jako k procesu mizení, který byl vědomý, vytrvalý a nakonec i radikální.
Pokračování textu Talk Talk: Od popu k tichu, od písně k prostoru
Neměl rád hluk
Ve třicátých letech 20. století vedl Lester Young (27. 8. 1909 – 15. 3. 1959, narozen jako Lester Willis Young) tichou, ale zásadní tenorsaxofonovou revoluci. Ne silou či mohutností tónu, ale lehkostí, swingem a důvěrou v prostor mezi notami. Ovlivnil celé generace hudebníků – od Charlieho Parkera po Sonnyho Rollinse – a přesto působil, jako by se nikam netlačil.
Portrét hudebníka, který byl vidět i pro ty, kdo jeho desky neposlouchali
Britský kytarista, zpěvák a skladatel Marc Bolan (30. 9. 1947 – 16. 9. 1977, narozen jako Mark Feld) nebyl jen autorem mnoha hitů a jednou z tváří glam rocku. Nešlo ho přehlédnout ani přeslechnout. V roce 2026 se k jeho kariéře vracíme s odstupem, který neoslavuje ani nesoudí, ale snaží se pochopit, proč jeho příběh zůstává otevřený.
Pokračování textu Marc Bolan: přítomnost, kterou nešlo přeslechnout
Vice-Pres swingu mezi Basieho rytmem a světem, který se už posouval jinam
Paul Quinichette (17. 5. 1916 – 25. 5. 1983) byl tenorsaxofonista, jehož tón nikdy netlačil na pilu. Přezdívaný Vice-Pres kvůli blízkosti k Lesteru Youngovi zůstal po celý život věrný swingové řeči, i když se jazz v padesátých letech začal lámat a zrychlovat. Jeho dráha – od návratu Counta Basieho až po dnes zapomenuté nahrávky roku 1957 a pozdější ústup ze scény – vypráví příběh hudebníka, který držel tempo, nikoli směr.
Pokračování textu Paul Quinichette: tenor, který nikam nespěchal
Jeffrey Lee Pierce, punk, blues a Amerika, která se nedá zadržet
Punk, blues, country a rock’n’roll v jednom těle – a bez záchranné brzdy. Amerika po půlnoci má zvláštní zvuk. The Gun Club ho našli v blues, country a punku – a místo návratu ke kořenům zvolili vlastní drsnou výpověď. Jeffrey Lee Pierce zpíval, jako by vyvolával duchy, ne vzpomínky. Hudba krásná, špinavá a nebezpečná.