Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Hudební osobnosti, které posouvaly moderní hudbu dál – talentem, vizí nebo poctivou prací. Známá jména i nedocenění dříči, bez kterých by byl hudební svět chudší. Nechybí ani příběhy zásadních vydavatelství, která stála u zrodu jejich dráhy.
Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams v kvintetu, jež přestal počítat rytmus tradičním způsobem
#MilesAndTrane100
Existují kapely, které hrají skvěle. A pak existují kapely, které změní samotný způsob, jak hudbu slyšíme. Druhý velký kvintet Milese Davise patří k těm druhým.
Pokračování textu Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout
Soul bez pózy, hlas bez alibi
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style
„Raději budu lopatou kydat hovna, než žít ze své minulosti.“
Když to v roce 1999 prohlásil Roland Gift v interview pro deník The Guardian, nešlo o bonmot. Bylo to vymezení. Gift tím pojmenoval něco, co bylo pro Fine Young Cannibals vždy zásadní: odpor k pohodlí, které přichází s úspěchem, a nedůvěru k vlastní legendě.
O tři roky později se kapela vrátila na pódia. Bez lopaty. Bez triumfální nostalgie. A bez potřeby předstírat, že se nic nestalo.
Pokračování textu Fine Young Cannibals nikdy nezpívali z pozice vítězů
Americká odpověď na příval ostrovní hudby. Místo revoluce nabízela dobrý den.
V polovině šedesátých let se populární hudba tvářila, že musí mít směr. Jedni chtěli měnit svět, druzí ho aspoň komentovat, a třetí se snažili být u toho, aby se na ně nezapomnělo. Lovin’ Spoonful patří k těm, kteří zvolili jinou cestu. Psali písničky, které nic nehlásají, nic nebourají, a přesto mají v sobě zvláštní přesnost. Byla to „good-time music“ — hudba dobrého dne v době, která se začínala lámat.
Pokračování textu Lovin’ Spoonful: Hudba, která nechtěla změnit svět
Hudba, která nehledala pokračování, ale proměnu
Tento text vzniká ve stínu výroční série #MilesAndTrane100. Ne jako dodatek, ale jako tiché připomenutí, že příběh moderního jazzu se neuzavírá datem 17. července 1967. Když umlkl saxofon Johna Coltranea, nezůstalo po něm jen dědictví v podobě nahrávek, ale i otevřená otázka, co všechno může hudba ještě nést. Alice Coltrane (27. 8. 1937 – 12. 1. 2007, narozena jako Alice McLeod) na ni odpověděla způsobem, který nebyl návratem, ale posunem — směrem k harfě, k varhanám, k rituálu a k víře, že zvuk může být mostem mezi světy.
Pokračování textu Alice Coltrane: Vnitřní vesmír moderního jazzu
Začali na okraji londýnské scény – a skončili jako hlas celé éry.
#UKPunk1976
V hudbě existují kapely, které chtějí změnit zvuk. A pak ty, které chtějí změnit způsob, jakým svět slyší sám sebe. The Clash patřili k těm druhým. Punk pro ně nebyl destinací, ale startovní čárou. A když se z ní rozběhli, ukázalo se, že jejich příběh nebude o stylu, ale o prostoru — o tom, kolik reality se dá vměstnat do tří minut, aniž by se to celé rozpadlo.
Pokračování textu Když punk nestačí | The Clash a hudba, která chtěla vysvětlit svět
New York na pokraji rozpadu, dvě desky, jeden krátký záblesk — a stopa, která vede od proto-punku přes glam až k moderní rockové identitě.
New York Dolls nikdy nehráli podle něčích pravidel. Vypadali jako omyl, zněli jako nehoda a fungovali jako událost, která se nedala zopakovat. V rozpadajícím se New Yorku začátku sedmdesátých let vytvořili svět, kde styl nebyl maskou, ale způsobem přežití. Dvě alba, jeden krátký výboj a vliv, který se rozlil do punku, glam metalu i celé estetiky rockové identity.
Pokračování textu New York Dolls: Kapela, která neměla přežít — a změnila všechno
Tvůrce, který nikdy nepřijal žádné mantinely
Mike Westbrook slaví devadesátiny — a pořád zůstává jedním z nejodvážnějších britských jazzových skladatelů. Od monumentálních orchestrálních děl až po intimní sólové nahrávky dokazuje, že hudba nemusí být soutěž, ale způsob, jak zůstat pravdivý. Tři ukázky, tři tváře jednoho neúnavného vypravěče.
Pokračování textu Mike Westbrook devadesátiletý: hudba, která se neomlouvá
Portrét hudebníka, pro kterého bylo hledání důležitější než výsledek
#MilesAndTrane100
V klubech, kde se světlo lámalo o zakouřený vzduch a publikum se snažilo udržet krok s hudbou, působil John Coltrane (23. 9. 1926 – 17. 7. 1967) často tišeji, než by kdo čekal. Ne jako hvězda, ale jako člověk, který se ještě nechce posadit. Ne proto, že by nemohl — ale protože věděl, že práce neskončila.
Nestal se zásadní postavou jazzu proto, že by natočil krásné nebo obdivované desky. Stal se jí proto, že opakovaně narážel na hranice funkčních řešení — a odmítl je zahladit. Jeho hudba není souhrnem dosažených tvarů. Je to záznam tlaku, který si na sebe kladl, dokud se struktury nezačaly rozpadat.