Naposledy aktualizováno: 28.7.2026
Steve White / Chris Hague / Joel White
Od Soul Drums k „Mandrake Root“
Steve White, Chris Hague a Joel White spolu začali u písní Hague & White. Na albu Soul Drums odsunuli zpěv a nechali mluvit rytmus, Hammondovy varhany a kytaru. Nový sedmipalec „Mandrake Root“ / „Sunburn“ potvrzuje, že změna názvu nebyla kosmetická. Otevřela triu cestu od filmového jazz funku k hardrockové improvizaci a britskému varhannímu rhythm’n’blues.
Jméno se změnilo, sestava zůstala
Z názvu ubyla spojka a Whiteovo celé jméno se přesunulo dopředu. Stejní tři hudebníci však začali hrát jinak. Zpěv ustoupil, skladby se otevřely a těžiště se přesunulo k souhře. Hague & White stavěli na písničkách, vokálech a psychedelickém soulu. Steve White Trio nechává jednotlivé motivy déle obíhat kolem rytmu.
|
|
|
Steve White nikdy nebyl bubeníkem, který by potřeboval každou skladbu označit vlastním podpisem. V The Style Council i u Paula Wellera držel hudbu pohromadě s jistotou člověka, jenž nemusí dokazovat, že je v místnosti. Jeho bicí jsou úderné, přesné a ukázněné, přesto v nich zůstává drobný neklid. Přízvuk přijde o chvíli dřív, činel otevře další prostor a jednoduchý groove se začne nenápadně posouvat.
Stejnou kázeň si White přenášel do Jazz Renegades, Players, Trio Valore i dalších sestav, v nichž se jazz nepotkával s britskou mod kulturou jako archivní exponát. Hard bop, soul jazz, filmová hudba a klubový rytmus pro něj zůstávaly živou řečí.
Soul Drums je přesto mezník. Vyšlo 20. března 2026 jako první album pod hlavičkou Steve White Trio a zároveň otevřelo řadu Jazz Sessions vydavatelství Acid Jazz. Vydavatelství je uvádí jako Whiteovo první album v roli leadera. Tuhle propagační zkratku je třeba zpřesnit. S klávesistou Mickem Talbotem vydal už v devadesátých letech pod společnou hlavičkou Talbot/White alba United States of Mind a Off the Beaten Track. Soul Drums je první deskou tria nesoucího Whiteovo celé jméno, nikoli začátkem jeho autorské či kapelnické historie.
Společná řeč vznikala v Sheffieldu
Chris Hague a Joel White se znají od devatenácti let. Když se Hague po letech hraní v Londýně vrátil do Sheffieldu, založili Hague & White. Steve White se k nim přidal během nahrávání ve studiích Tesla na přelomu let 2017 a 2018. S Joelem ho přes stejné příjmení žádné příbuzenství nespojuje. Původně měl vypomoci jako studiový hráč. Po několika frekvencích bylo zřejmé, že nezůstane u jednorázové spolupráce.
Album The Eleventh Hour z roku 2019 spojovalo klasický soul, jazz, funk, garage rock a psychedelii, aniž se rozpadlo do sbírky odkazů. Hammondovy varhany připomínaly šedesátá léta, rytmus se často opíral o mnohem mladší hiphopové cítění. Kapela minulost neobnovovala. Brala si z ní zvuky, které stále fungovaly.
Stejnou sestavu najdeme i na Soul Drums, pouze s jinak rozdělenými úlohami. Chris Hague hraje na baskytaru, kytaru, elektrické piano a další klávesy; zároveň album produkoval, nahrál a smíchal. Joel White sedí především za Hammondovými varhanami, Rhodesem a pianem. Steve White hraje na bicí a perkuse. Na vybraných místech základní trojici rozšiřují Harry Hayward a Steve Beighton.
Název Steve White Trio je mladší než část jeho repertoáru. „Something“ a „Running“ se objevily už u Hague & White. Na Soul Drums se dostaly v jiném pojetí: bez zpěvu se jejich konstrukce odkryla a to, co dříve podpíralo píseň, se dostalo dopředu.
Deska, která potřebuje hlasitost
Při tichém poslechu může Soul Drums působit uhlazeně, skoro až příliš spořádaně. Všechno drží pohromadě, nic se netlačí do popředí. Jakmile se ale zvýší hlasitost, nástroje se od sebe odlepí. Groove ztěžkne a z jednolité plochy vystoupí jednotlivé vrstvy.
Nejlépe je to slyšet v „Changes“. Jednoduchý rytmický základ se postupně obaluje varhanami, klavírními akcenty a drobnými změnami dynamiky. White nehraje víc, než skladba potřebuje. Jeho zdrženlivost přesto určuje, kam se mohou ostatní pohnout. Album v tu chvíli přestane být příjemnou kulisou. Začne být slyšet práce ukrytá v hudbě, která se tváří samozřejmě.
Kořeny jsou čitelné. Britská mod tradice, jež si přivlastnila americký soul, varhanní klubové sestavy kolem Briana Augera i melodická linka vedoucí přes Wellera. Trio z nich nedělá přehlídku vlivů. Jsou součástí jeho řeči.
Také „My Ever Changing Moods“ se obejde bez povinného ohlížení za společnou minulostí. Melodii přebírá flétna Stevea Beightona a prochází jí téměř mimochodem, jako by v hudbě tria byla přítomná od začátku. „When the Tourists Leave“ a „Songs For Us Dads“ odhalují klidnější stránku alba. Drží náladu, v níž může rytmus dýchat.
Po vyprodání prvního nákladu připravil Acid Jazz dotisk. Album se tím neuzavřelo. Trio sáhlo po skladbě, na níž mohlo společnou řeč přitvrdit.
Hard rock sevřený do tří hráčů
„Mandrake Root“ pochází z debutového alba Deep Purple Shades of Deep Purple (spotify link) z roku 1968. Na začátku další dekády z ní kapela při koncertech vytvářela dlouhý improvizační prostor pro kytaru Ritchieho Blackmorea, Hammondovy varhany Jona Lorda a bicí Iana Paice. Původně několika minutová skladba se dokázala roztáhnout na dvacet i třicet minut.
Steve White Trio nenapodobuje jednu konkrétní studiovou verzi. Bere si zvuk, který Deep Purple rozvíjeli na počátku sedmdesátých let: tvrdý riff, těžké varhany a rytmus, jenž může každou chvíli vybočit do improvizace. Je to remake tehdejšího hardrockového zvuku, převedený do sevřenějšího formátu tříčlenné sestavy.
Hammond tu není barevnou připomínkou starých časů. Joel White jej nechává vrčet, tlačit proti kytaře a zabírat místo, které by uhlazenější nahrávka pečlivě rozdělila mezi několik nástrojů. Chris Hague drží riff dostatečně pevně, aby se kolem něj mohla rytmika utrhnout. Steve White se opírá do soupravy silněji než na většině Soul Drums a dostává prostor i pro tehdy tolik žádané bubenické sólo.
White necituje Paiceovy údery a trio nepředstírá, že se ocitlo v roce 1970. Z Deep Purple si bere svobodu, s níž kapela dokázala rozebrat vlastní skladbu přímo na pódiu. „Mandrake Root“ je poctou Jonu Lordovi i připomínkou doby, kdy se hranice mezi rockem, blues a jazzovou improvizací ještě nestihly uzavřít. Pro Whitea navíc Lord není vzdálenou ikonou; v roce 2009 s ním hrál jeho Concerto for Group and Orchestra. Killer.
Více šťávy na druhé straně
Převzatá skladba přitáhne pozornost, o budoucnosti tria však více říká původní „Sunburn“ na druhé straně singlu. Napsali ji Joel White a Chris Hague a je v ní více šťávy. Místo tíhy Deep Purple se vrací britská varhanní tradice, v níž se rhythm’n’blues, soul a jazz přelévaly jeden do druhého.
Hammond může připomenout Georgieho Famea, Briana Augera i Grahama Bonda. „Sunburn“ má jejich tah: varhany neslouží jako podklad, zakusují se do rytmiky a ženou skladbu dopředu. Hague nechává kytaru i basu pracovat uvnitř groovu, Joel White přidává dravost a Steve White drží celek těsně před bodem, kdy by se mohl rozpadnout.
„Mandrake Root“ obrací trio k těžkému rocku počátku sedmdesátých let a dovoluje mu hrát s větší silou. „Sunburn“ navazuje na domácí linii britských hammondkářů a působí přirozeněji, jako hudba vyrůstající přímo ze společné zkušenosti těchto tří hráčů. Jedna skladba je výrazným gestem, druhá přesnějším autoportrétem.
Sedmipalcové vydání doprovodí 17. září 2026 koncert Steve White Trio v londýnském 100 Clubu. Pro kapelu napojenou na mod kulturu, Acid Jazz a několik generací britské klubové hudby je to přirozené místo. „Mandrake Root“ tam může znovu získat to, co jí vždy slušelo nejvíc: prostor k vybočení.
Steve White Trio: Soul Drums
Steve White / Chris Hague / Joel White
Label: Acid Jazz – AJXCD888
Series: The Jazz Sessions – Volume 1
Format: CD, Album
Country: UK
Released: Mar 20, 2026
Genre: Jazz
Style: Jazz-Funk
Tracklist
1/ Camera Obscura (4:32)
(Written-By – Chris Hague, Steve White)
2/ Changes (4:08)
(Written-By – Chris Hague)
3/ My Ever Changing Moods (3:58)
(Written-By – Paul Weller)
4/ Something (3:07)
(Written-By – Chris Hague)
5/ When The Tourists Leave (4:01)
(Written-By – Chris Hague)
6/ Mr B (0:59)
(Written-By – Steve White)
7/ Passing Through (4:24)
(Written-By – Chris Hague, Steve White)
8/ Eye To Eye (4:24)
(Written-By – Chris Hague)
9/ Throwing A Whitey (0:32)
(Written-By – Steve White)
10/ Running (3:10)
(Written-By – Chris Hague, Steve White)
11/ Songs For Us Dads (2:40)
(Written-By – Chris Hague)
12/ Cough Up (3:46)
(Written-By – Chris Hague, Steve White)
Credits
Bass – Chris Hague
Drums – Steve White
Electric Piano [Rhodes] – Chris Hague, Joel White
Guitar – Chris Hague, Harry Hayward (tracks: 10)
Keyboards [Additional] – Chris Hague, Joel White
Organ [Hammond] – Joel White
Percussion – Steve White
Piano – Chris Hague, Joel White
Saxophone, Horns, Flute – Steve Brighton
Executive Producer – Eddie Piller
Producer, Mixed By, Engineer – Chris Hague
Notes
Additional engineering by Matt Richens at Fox Den Studio
