Naposledy aktualizováno: 17.5.2026
Steve White / Chris Hague / Joel White
Deska, která nevysvětluje, ale ukazuje. Soul Drums není návrat ani demonstrace síly — spíš tichý portrét muzikantů, kteří ví, že groove nemusí tlačit, aby měl váhu.
Rytmus jako způsob uvažování
Některé desky se odhalí samy. Jiné čekají, až jim člověk přestane stát v cestě. Soul Drums od seskupení Steve White Trio patří k těm druhým — a nejlíp funguje ve chvíli, kdy prostě zesílíš zvuk a necháš ji hrát. Album konečně staví bubeníka Steva Whitea do čela — a je slyšet, že tam jednoznačně patří.
Při tichém poslechu nahrávky působí uhlazeně, skoro až příliš spořádaně. Všechno drží pohromadě, nic nevyčnívá, nic netlačí. Jenže jakmile pootočíš ovladač hlasitosti vpravo, deska se přepne do jiného režimu. Nástroje se od sebe odlepí, groove ztěžkne a najednou je slyšet, jak přesně je ta hudba vystavěná. To, co se předtím jevilo jako jednolitá plocha, se rozpadne do vrstev — a v těch lze rozeznat obrovskou porci odvedené práce, která nepotřebuje efekty, aby byla přesvědčivá.
Tenhle moment nepůsobí jako trik. Spíš jako chvíle, kdy hudba přestane být uhlazená.
|
|
|
Steve White nikdy nebyl bubeník, který by potřeboval na sebe poutat pozornost. V dobách s The Style Council i u Paula Wellera fungoval jako někdo, kdo drží tvar — architekt, ne solista. Na Soul Drums tuhle roli neposouvá směrem k exhibici, ale k výraznému zviditelnění. Rytmus není hlasitější. Jen už se nedá přeslechnout. Všechno ostatní se kolem něj mění, skládá a znovu rozpojuje, ale on zůstává jako pevná osa, která se nehýbe, i když se všechno ostatní dává do pohybu.
Když se groove ukáže naplno
Po chvíli se to ukáže naplno — třeba v „Changes“. Jednoduchý groove, který se postupně obaluje Hammondkami Joela Whitea, drobnými klavírními akcenty a nenápadnými posuny v dynamice. Nic okázalého — ale když to hraje nahlas, je slyšet, jak se jednotlivé vrstvy zakusují do sebe. Tohle je okamžik, kdy album přestane být příjemné a začne být úžasné.
Tenhle zvuk nevznikl z ničeho. Předcházela mu podoba tria pojmenovaného Hague & White, kde se věci skládaly volněji a bez jasného středu. Soul Drums ten pohyb nestaví na hlavu — jen ho zpřesňuje. Kořeny téhle hudby jsou jasné, ale nikdo je tu neukazuje prstem. Britská mod tradice, která kdysi objevila americký soul. Varhanní groove klubových part kolem Briana Augera. A melodická linka, která vede přes Wellera dál. Ne jako nostalgie, ale jako způsob uvažování o hudbě.
Hudba, která se nehádá o pozornost
Skladby drží pohromadě spíš způsobem jak jsou zahrány než nápadem. Některé se rozvíjejí přímočaře, jiné si nejdřív zkoušejí, kam vlastně směřují. Rozdíly nejsou dramatické, ale o to víc záleží na tom, jak se vedle sebe zní. White v tom prostoru nepůsobí jako někdo, kdo čeká na svůj moment. Jeho hra je úderná, úsporná a přesná — a právě proto si může dovolit krátké výboje, které nejsou ozdobou, ale jemným narušením. Připomenutím, že groove není samozřejmost.
Jsou tu i momenty, kdy to najednou uhne. Tam, kde by se nabízelo pohodlné plynutí, přijde drobný posun. Ne vždy je snadné říct, co ho způsobí — někdy důraz, jindy barva nástroje, jindy jen pocit, že se věci na okamžik zadrhnou. Ale právě tyhle detaily drží hudbu v pohybu.
Vedlejší věta, která zůstane
A pak je tu cover wellerovské klasiky „My Ever Changing Moods“. Ne jako návrat, ale jako vedlejší věta. Flétna Steve Brightona ji prochází bez důrazu, skoro mimochodem. Působí spíš jako vzpomínka, která se vynoří, protože tam nejspíše vždy byla.
Jsou tu i momenty v „Running“, kdy se všechno na chvíli ustálí. Rytmus drží, varhany otevřou prostor, kytara Chrise Haguea s podporou hráčů na dechové nástroje přidá váhu i lehkost zároveň. Nic se neděje — a přitom je to přesně ono místo, kvůli kterému má smysl poslouchat dál.
Možná právě v „When the Tourists Leave“ nebo „Songs For Us Dads“ Soul Drums funguje nejpřesněji. Ne v jednotlivostech, ale ve stavu, který dokáže udržet. Není to hudba, která si říká o okamžitou pozornost. Spíš o čas. A o ochotu nechat ji chvíli znít, aniž by člověk hledal důvod. Protože ten se nakonec objeví sám — někdy mezi rytmem, který nepoleví, a prostorem, který ho nechá dýchat. A někdy si ho ani nestihneš všimnout.
Dnes dává smysl hudba, která už nic vysvětlovat nepotřebuje.
Steve White Trio: Soul Drums
Steve White / Chris Hague / Joel White
Label: Acid Jazz – AJXCD888
Series: The Jazz Sessions – Volume 1
Format: CD, Album
Country: UK
Released: Mar 20, 2026
Genre: Jazz
Style: Jazz-Funk
Tracklist
1/ Camera Obscura (4:32)
(Written-By – Chris Hague, Steve White)
2/ Changes (4:08)
(Written-By – Chris Hague)
3/ My Ever Changing Moods (3:58)
(Written-By – Paul Weller)
4/ Something (3:07)
(Written-By – Chris Hague)
5/ When The Tourists Leave (4:01)
(Written-By – Chris Hague)
6/ Mr B (0:59)
(Written-By – Steve White)
7/ Passing Through (4:24)
(Written-By – Chris Hague, Steve White)
8/ Eye To Eye (4:24)
(Written-By – Chris Hague)
9/ Throwing A Whitey (0:32)
(Written-By – Steve White)
10/ Running (3:10)
(Written-By – Chris Hague, Steve White)
11/ Songs For Us Dads (2:40)
(Written-By – Chris Hague)
12/ Cough Up (3:46)
(Written-By – Chris Hague, Steve White)
Credits
Bass – Chris Hague
Drums – Steve White
Electric Piano [Rhodes] – Chris Hague, Joel White
Guitar – Chris Hague, Harry Hayward (tracks: 10)
Keyboards [Additional] – Chris Hague, Joel White
Organ [Hammond] – Joel White
Percussion – Steve White
Piano – Chris Hague, Joel White
Saxophone, Horns, Flute – Steve Brighton
Executive Producer – Eddie Piller
Producer, Mixed By, Engineer – Chris Hague
Notes
Additional engineering by Matt Richens at Fox Den Studio
