Alice Coltrane: Vnitřní vesmír moderního jazzu

Hudba, která nehledala pokračování, ale proměnu

Americká jazzová pianistka a harfenistka Alice Coltrane na reklamní fotografii pro propagaci alba World Galaxy (1972) (Credit photo: Unknown photographer, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)
Americká jazzová pianistka a harfenistka Alice Coltrane na reklamní fotografii pro propagaci alba World Galaxy (1972) (Credit photo: Unknown photographer, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)

Tento text vzniká ve stínu výroční série #MilesAndTrane100. Ne jako dodatek, ale jako tiché připomenutí, že příběh moderního jazzu se neuzavírá datem 17. července 1967. Když umlkl saxofon Johna Coltranea, nezůstalo po něm jen dědictví v podobě nahrávek, ale i otevřená otázka, co všechno může hudba ještě nést. Alice Coltrane (27. 8. 1937 – 12. 1. 2007, narozena jako Alice McLeod) na ni odpověděla způsobem, který nebyl návratem, ale posunem — směrem k harfě, k varhanám, k rituálu a k víře, že zvuk může být mostem mezi světy.

Pokračování textu Alice Coltrane: Vnitřní vesmír moderního jazzu

Be sociable and share

Když punk nestačí | The Clash a hudba, která chtěla vysvětlit svět

Začali na okraji londýnské scény – a skončili jako hlas celé éry.
#UKPunk1976

The Clash, Chateau Neuf, Oslo, Norway, (21. 5. 1980) (Credit photo: Helge Øverås, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International)
The Clash, Chateau Neuf, Oslo, Norway, (21. 5. 1980) (Credit photo: Helge Øverås, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International)

V hudbě existují kapely, které chtějí změnit zvuk. A pak ty, které chtějí změnit způsob, jakým svět slyší sám sebe. The Clash patřili k těm druhým. Punk pro ně nebyl destinací, ale startovní čárou. A když se z ní rozběhli, ukázalo se, že jejich příběh nebude o stylu, ale o prostoru — o tom, kolik reality se dá vměstnat do tří minut, aniž by se to celé rozpadlo.

Pokračování textu Když punk nestačí | The Clash a hudba, která chtěla vysvětlit svět

Be sociable and share

New York Dolls: Kapela, která neměla přežít — a změnila všechno

New York na pokraji rozpadu, dvě desky, jeden krátký záblesk — a stopa, která vede od proto-punku přes glam až k moderní rockové identitě.

New York Dolls v programu AVRO TopPop nizozemské TV (7. 12. 1973) (Credit photo: AVRO, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 nl)
New York Dolls v programu AVRO TopPop nizozemské TV (7. 12. 1973) (Credit photo: AVRO, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 nl)

New York Dolls nikdy nehráli podle něčích pravidel. Vypadali jako omyl, zněli jako nehoda a fungovali jako událost, která se nedala zopakovat. V rozpadajícím se New Yorku začátku sedmdesátých let vytvořili svět, kde styl nebyl maskou, ale způsobem přežití. Dvě alba, jeden krátký výboj a vliv, který se rozlil do punku, glam metalu i celé estetiky rockové identity.

Pokračování textu New York Dolls: Kapela, která neměla přežít — a změnila všechno

Be sociable and share

Mike Westbrook devadesátiletý: hudba, která se neomlouvá

Tvůrce, který nikdy nepřijal žádné mantinely

Mike Westbrook během uvedení jeho projektu William Blake "Glad Day" s Philem Mintonem a orchestrem v Toynbee Studios, Londýn. (6. 12. 2008) (Credit photo: Andy Newcombe, Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0)
Mike Westbrook během uvedení jeho projektu William Blake „Glad Day“ s Philem Mintonem a orchestrem v Toynbee Studios, Londýn. (6. 12. 2008) (Credit photo: Andy Newcombe, Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0)

Mike Westbrook slaví devadesátiny — a pořád zůstává jedním z nejodvážnějších britských jazzových skladatelů. Od monumentálních orchestrálních děl až po intimní sólové nahrávky dokazuje, že hudba nemusí být soutěž, ale způsob, jak zůstat pravdivý. Tři ukázky, tři tváře jednoho neúnavného vypravěče.

Pokračování textu Mike Westbrook devadesátiletý: hudba, která se neomlouvá

Be sociable and share

John Coltrane: Práce, která bolela víc než úspěch

Portrét hudebníka, pro kterého bylo hledání důležitější než výsledek
#MilesAndTrane100

Americký jazzový saxofonista John Coltrane po příletu na letiště Schiphol, 26. 10. 1963 (Credit photo: Sbírka / Archiv: Fotografická sbírka Anefo, photo by: Gelderen, Hugo van / Anefo, Wikimedia, Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication.
Americký jazzový saxofonista John Coltrane po příletu na letiště Schiphol, 26. 10. 1963 (Credit photo: Sbírka / Archiv: Fotografická sbírka Anefo, photo by: Gelderen, Hugo van / Anefo, Wikimedia, Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication.

V klubech, kde se světlo lámalo o zakouřený vzduch a publikum se snažilo udržet krok s hudbou, působil John Coltrane (23. 9. 1926 – 17. 7. 1967) často tišeji, než by kdo čekal. Ne jako hvězda, ale jako člověk, který se ještě nechce posadit. Ne proto, že by nemohl — ale protože věděl, že práce neskončila.

Nestal se zásadní postavou jazzu proto, že by natočil krásné nebo obdivované desky. Stal se jí proto, že opakovaně narážel na hranice funkčních řešení — a odmítl je zahladit. Jeho hudba není souhrnem dosažených tvarů. Je to záznam tlaku, který si na sebe kladl, dokud se struktury nezačaly rozpadat.

Pokračování textu John Coltrane: Práce, která bolela víc než úspěch
Be sociable and share

Jiří Černý (1936–2023): Velký Mokasín české hudby

Kompas v časech, kdy se svět točil rychleji než pravda

Český novinář Jiří Černý na 21. mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu „Svět knihy Praha 2015“, 16. 5. 2015 (Credit Photo: David Sedlecký / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International)
Český novinář Jiří Černý na 21. mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu „Svět knihy Praha 2015“, 16. 5. 2015 (Credit Photo: David Sedlecký / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International)

Devadesát let od narození Jiřího Černého (25. 2. 1936 – 17. 8. 2023). Připomínka člověka, který pomáhal vyznat se v hudbě i ve světě kolem ní – a jenž věřil, že poslouchání je formou občanské odpovědnosti.

Pokračování textu Jiří Černý (1936–2023): Velký Mokasín české hudby

Be sociable and share

Pavlov’s Dog: Hlas, který se nedal přeslechnout

O skupině, která se nevešla do dějin

David Surkamp ze skupiny Pavlovs Dog, Concertbüro Franken, Der Hirsch (2019) (Credit Photo: Stefan Brending (2eight) / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 de)
David Surkamp ze skupiny Pavlovs Dog, Concertbüro Franken, Der Hirsch (2019) (Credit Photo: Stefan Brending (2eight) / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 de)

V sedmdesátých letech zapadli mezi žánry a do rockových dějin se nevešli. Přesto Pavlov’s Dog vytvořili album, které si dodnes drží kultovní status. Pampered Menial není jen kuriozita pro sběratele — je to připomínka, že některé hlasy se prosadí právě tím, že nejdou s proudem.

Pokračování textu Pavlov’s Dog: Hlas, který se nedal přeslechnout

Be sociable and share

Mike Bloomfield: miloval a znal hudbu, ale nezajímal se o vrtochy hudebního průmyslu

Kytarista, který nevěřil na mučené génie

Michael Bernard „Mike“ Bloomfield (28. července 1943 – 15. února 1981), americký hudebník, kytarista a skladatel. Fotografie: Elliot Landy, kolem roku 1960. Zdroj: http://www.mikebloomfield.com/photogallery.htm; Fair Use
Michael Bernard „Mike“ Bloomfield (28. července 1943 – 15. února 1981), americký hudebník, kytarista a skladatel. Fotografie: Elliot Landy, kolem roku 1960. Zdroj: http://www.mikebloomfield.com/photogallery.htm; Fair Use

Mike Bloomfield (28. 7. 1943 – 15. 2. 1981, narozen jako Michael Bernard Bloomfield)  byl u zrodu elektrické revoluce šedesátých let, hrál s Dylanem, otevřel blues bílému publiku a mohl se stát legendou své generace. Jenže on sám na legendy nevěřil. Odmítal mýtus mučeného génia, nevěřil, že bolest je podmínkou velikosti – a celý život se snažil najít rovnováhu mezi výjimečným talentem a obyčejným, lidským bytím. Tento portrét sleduje právě ten rozpor.

Pokračování textu Mike Bloomfield: miloval a znal hudbu, ale nezajímal se o vrtochy hudebního průmyslu

Be sociable and share