Fear of Music (1979)
Když David Byrne zpívá, dívá se na svět s úžasem cizince, který nikdy úplně nepochopil pravidla hry – a možná o to ani nestojí. Třetí album Talking Heads, Fear of Music, zachycuje městskou paranoiu, rytmický neklid i touhu po klidu, který zůstává nedosažitelný. Ne jako proklamaci, ale jako soustředěný záznam vnitřního tlaku. A aby bylo jasné, odkud tento tlak pramení, stačí se vrátit o pár let zpět, do doby, kdy Byrne působil jako student, který se omylem ocitl v rockové kapele.
Po smrti Jamieho Reida se většina nekrologů vracela ke grafice Sex Pistols. Dávalo to smysl. Koláže a obaly, které vytvořil v druhé polovině sedmdesátých let, patří k nejznámějším symbolům britského punku. Jenže Reidův příběh začal dávno před nimi a pokračoval ještě dlouho poté. Je to příběh člověka, který prošel Paříží roku 1968, vydával komunitní noviny, obdivoval Minguse a Coltranea, nadšeně zahradničil, podporoval protestní hnutí a celý život odmítal stát se správcem vlastní legendy. Punk byl jen nejviditelnější částí jeho práce.
Sever Anglie a Midlands měly vždycky svůj druh tmy. Ne dramatickou, filmovou, ale obyčejnou — tmu továren, které se zastavily, ulic, které se vyprázdnily, a lidí, kteří si zvykli, že svět se zmenšil na pár známých tras. Mezi domovem, prací a hospodou. A právě v téhle tmě vznikla hudba, která nebyla ani severní, ani britská. Byla dovezená v krabicích, přehrávaná z opotřebovaných singlů, přivlastněná bez nároku na původ. Podobně jako později belgický Popcorn vznikala z hudby, která původně patřila někomu jinému — a přesto si našla nový domov v jiných ulicích, mezi jinými lidmi a jinou nocí.
