Jamie Reid nebyl jen autorem grafiky Sex Pistols. Profil muže, který spojil punk, aktivismus, Suburban Press a víru ve změnu.

Naposledy aktualizováno: 9.6.2026

Punk byl jen nejviditelnější částí jeho práce

Po smrti Jamieho Reida se většina nekrologů vracela ke grafice Sex Pistols. Dávalo to smysl. Koláže a obaly, které vytvořil v druhé polovině sedmdesátých let, patří k nejznámějším symbolům britského punku. Jenže Reidův příběh začal dávno před nimi a pokračoval ještě dlouho poté. Je to příběh člověka, který prošel Paříží roku 1968, vydával komunitní noviny, obdivoval Minguse a Coltranea, nadšeně zahradničil, podporoval protestní hnutí a celý život odmítal stát se správcem vlastní legendy. Punk byl jen nejviditelnější částí jeho práce.

„Nechci žít z dávné slávy“

V době, kdy už jeho práce visely v muzeích a galeriích a grafiky vytvořené pro Sex Pistols znal téměř každý, kdo se kdy zajímal o historii punku, seděl Jamie Reid (16. 1. 1947 – 8. 8. 2023, narozen jako Jamie Macgregor Reid) ve squatu v Brixtonu a vysvětloval, proč nechce žít z minulosti. Několik měsíců předtím mu velká společnost nabízela statisíce liber na nový projekt. Teď byl bez peněz. Mluvil o tom, že dělal zahradníka, hrál fotbal a že ho některé z těchto zaměstnání bavily stejně jako grafický design. „Nechci žít z dávné slávy,“ řekl.

Je to zvláštní věta od člověka, jehož nejslavnější práce patří k nejznámějším grafickým symbolům britské populární kultury. Reid bývá dodnes představován především jako autor vizuální podoby Sex Pistols. Jenže čím slavnější tyto práce byly, tím víc zakrývaly všechno ostatní.

Kluk z londýnského předměstí

Jeho příběh nezačíná u Sex Pistols. Začíná v Croydonu. Narodil se roku 1947 jako syn novinového editora Jacka MacGregora Reida a vyrůstal v Shirley, předměstské čtvrti na jihu Londýna. Když na ni po letech vzpomínal, nemluvil o ní s pohrdáním. Připomínal, že původní myšlenka předměstí měla být docela velkorysá: dát lidem trochu prostoru, zahradu a čas pro sebe. Teprve později se podle něj tento sen začal měnit ve svůj vlastní opak.

V polovině šedesátých let nastoupil na Croydon Art School. Tam se poprvé setkal s Malcolmem McLarenem. Spojoval je zájem o umění, politiku i chuť dělat věci jinak. Pokusili se zorganizovat studentskou okupaci školy. Skončila dřív, než pořádně začala. S příchodem prázdnin většina studentů jednoduše odešla domů.

Mnohem důležitější byla Paříž

Do Francie dorazil krátce po událostech roku 1968. Když o nich později mluvil, nevzpomínal hlavně na střety s policií ani na barikády. Vybavoval si lidi, kteří „přebírali kontrolu nad vlastní situací“. Mluvil o humoru, vzrušení a pocitu festivalu.

Na roce 1968 ho neuchvátily pouliční střety, ale víra, že změna je možná. Právě tuto důvěru v možnost proměny společnosti považoval později za jeden z nejcennějších odkazů své generace. Z této doby si odnesl i větu, která k němu patří víc než spousta punkových hesel: „Máme svět radosti, který můžeme získat. Nemáme co ztratit kromě nudy.“

V Paříži se naplno setkal s myšlenkami situacionistů. Nešlo o to vymýšlet další symboly. Šlo o to vzít ty existující a obrátit je proti jejich původnímu významu. Vzít známou fotografii, slogan, vlajku nebo novinový titulek a nechat je promluvit jinak.

Éra Suburban Press

Po návratu do Británie vystřídal několik zaměstnání a nakonec založil Suburban Press, jedno z prvních komunitních a libertariánských vydavatelství v zemi. Vydávali noviny věnované místním problémům, sociálním tématům i aktivitám občanských skupin. Dnes grafické provedení jejich stránek vypadají skoro jako předobraz punku: výstřižky z novin, koláže, fotografie vytržené z původního kontextu, ručně sestavené titulky. Jenže tehdy ještě žádný punk neexistoval.

Reid později říkal, že léta strávená u tiskařských strojů ho naučila víc než většina výtvarného vzdělání. Pochopil, proč některé motivy fungují a jiné ne. Technicky dokonalá kresba se může na novinové stránce vytratit. Zdánlivě jednoduchý motiv může udeřit s nečekanou silou.

Jiné světy

V Reidových vzpomínkách se překvapivě často neobjevuje punk, ale jazz. K největším kulturním zážitkům svého mládí řadil nahrávky Charlese Minguse, Johna Coltranea, Archieho Sheppa, Ornettea Colemana nebo Pharoaha Sanderse.

Chodil do Soho do klubu Ronnie Scott’s a později vzpomínal, že právě tehdejší americký jazz považoval za jeden z vrcholů kultury dvacátého století. Stejně silně na něj zapůsobily obrazy Jacksona Pollocka nebo grafiky Williama Blakea, které vnímal spíš jako pozvání do jiných světů než jako umělecké objekty.

Jak proniknout do britských domovů?

Když se v roce 1976 znovu spojil s McLarenem a lidmi kolem Sex Pistols, nepřicházel jako grafik hledající styl. Většinu svého jazyka měl dávno vytvořenou. Britský punk mu neposkytl nové nápady. Poskytl mu publikum.

Grafiky vznikající v alternativním prostředí se najednou dostaly do novin, obchodů, televizních zpráv a domácností lidí, kteří by si Suburban Press nikdy nekoupili. Reid chtěl vytvářet motivy pro ulici, noviny a televizi. Motivy, které řeknou něco složitého jednoduchým způsobem.

Nepolevující politický aktivismus

Příběh Jamieho Reida se ale nedá uzavřít rokem 1977. Pokračoval dalšími projekty, kampaněmi, výstavami i návraty k tématům, která ho zajímala od mládí: občanská neposlušnost, alternativní komunity, ekologie, odpor k příliš koncentrované moci. Vedle politického aktivismu ho celý život přitahovaly i jiné cesty poznání – od Junga přes Blakea až po vztah mezi krajinou, symboly a lidskou představivostí.

Když mluvil o zahradničení, nebral ho jako odpočinek od tvorby. Sázení, pěstování, sklizeň a práce s půdou pro něj byly součástí téhož procesu jako malování nebo tvorba koláží. Hodiny strávené na zahradě podle něj přecházely plynule do hodin strávených u pracovního stolu. Vztah k přírodě považoval za jednu z nejdůležitějších součástí svého života i práce.

Když mluvil o anarchii, neznělo to jako romantická póza. Řekl o ní něco mnohem prostšího: „Anarchie je dřina.“ Ve svých pozdějších rozhovorech odmítal představu, že by mezi jeho politickými kolážemi a klidnějšími výtvarnými pracemi existoval rozpor. Jedny podle něj upozorňovaly na zneužívání moci, druhé připomínaly krásu světa. Obojí považoval za součást téže práce.

Od stránek Suburban Press přes kampaně osmdesátých a devadesátých let

Když se po letech ohlédneme za Reidovou tvorbou, je překvapivé, jak souvislou stopu za sebou zanechala. Od stránek Suburban Press přes kampaně osmdesátých a devadesátých let až po podporu Occupy London, Pussy Riot nebo Extinction Rebellion se opakují stejná témata: nedůvěra k autoritám, obrana občanských svobod a přesvědčení, že veřejný prostor patří lidem stejně jako institucím.

Na konci onoho rozhovoru v Brixtonu nemluvil o Sex Pistols jako o vrcholu života. Mluvil o novém projektu, o hledání něčeho dalšího a o tom, že chce vytvářet naději a život. V době, kdy už jeho práce dávno patřily do dějin britské kultury, zněl spíš jako člověk na začátku než na konci cesty.

Punk v tom byl jen jednou z kapitol, byť tou nejviditelnější.

#UKPunk1976