Neil Jones a Nick Corbin natočili soulovou desku, o níž noční whisky a uspávací procházky prozradí víc než lockdownový livestream
Pandemický livestream může být vysvětlením, jak se Neil Jones a Nick Corbin potkali, nikoli jak vzniklo Silent Stream. Chybějící část příběhu vede přes whisky v edinburském Bow Baru, telefonát, který přišel v prvních měsících Corbinova otcovství, a rok přeposílání nápadů mezi Tamworthem a Londýnem až k týdnu v essexském studiu. Výsledkem není Nickova sólovka s hostujícím členem Stone Foundation, ale deset písní se dvěma rovnocennými autorskými podpisy.
Pokračování textu Silent Stream: Jeden telefonát, deset společných písní
Sever Anglie a Midlands měly vždycky svůj druh tmy. Ne dramatickou, filmovou, ale obyčejnou — tmu továren, které se zastavily, ulic, které se vyprázdnily, a lidí, kteří si zvykli, že svět se zmenšil na pár známých tras. Mezi domovem, prací a hospodou. A právě v téhle tmě vznikla hudba, která nebyla ani severní, ani britská. Byla dovezená v krabicích, přehrávaná z opotřebovaných singlů, přivlastněná bez nároku na původ. Podobně jako později belgický Popcorn vznikala z hudby, která původně patřila někomu jinému — a přesto si našla nový domov v jiných ulicích, mezi jinými lidmi a jinou nocí.
