Naposledy aktualizováno: 29.8.2020
Bebopový průkopník a altsaxofonista Charlie Parker (29. 8. 1920 – 12. 3. 1955, narozen jako Charles Christopher Parker Jr.) byl znám pod přezdívkou “Yardbird” nebo zkráceně “Bird”.
Bird měl asi pět nebo šest stylů a všechny byly jiný
Bird patří – společně s neworleanským trumpetistou a kornetistou Louisem Armstrongem – mezi nejvlivnější sólisty jazzové historie. Yardbirdova neobvyklá hra na saxofon se stala legendární již dávno před jeho tragickou smrtí ve věku pouhých třiceti čtyř let. Charlie Parker je dodnes významným inspiračním vzorem mnoha slavných muzikantů.
Trumpetista Miles Davis o něm ve své autobiografii Miles (1990, Simon & Schuster, Inc. New York, překlad Josef Rauvolf) mj. napsal: „Bird měl asi pět nebo šest stylů a všechny byly jiný. Jeden byl jako Lester Young, jeden jako Ben Webster, pak styl, kterýmu Sonny Rollins říkal ‘ďobání’, kdy saxofonista používá opravdu krátký fráze (dneska ten styl používá Prince), a přinejmenším ještě další dva, který teď nedokážu popsat.“
Jazz přestal být zábavou a stal se uměním
Charlieho přístup k hraní byl jednoznačně radikální. Má velkou zásluhu na proměně chápání jazzu coby zdroje jednoduché zábavy. Vnitřně byl přesvědčený o tom, že jeho posláním je tvořit a nikoliv plnit úlohu věčně dobře naloženého kabaretního showmana. Právě to bylo Armstrongovi vyčítáno.
Frázování a důraz na disonantní tóny vycházely z kytarové hry Charlieho Christiana. Pro vytvoření do té doby nezvyklého napětí promyšleně využíval licků (pozn. charakteristická melodická či rytmická fráze pravidelně používaná konkrétním hráčem; někdy se jí říká „signatura“). Klavírista John Lewis kdysi prohlásil, že Parker je podle jeho názoru mezi jazzovými muzikanty jediným sólistou, jehož každé sólo je dokonalé.
Na počátku čtyřicátých let byli společně s Christianem a ještě s trumpetistou Dizzym Gillespiem, pianistou Theloniousem Monkem a bubeníkem Kennym „Klook“ Clarkem jedni z hlavních představitelů nastupujícího nového hudebního směru. Za tím účelem si vytvořili vlastní originální muzikantský způsob vyjadřování, oblékání a vědomě ignorovali dosavadní zaběhnutá tradiční jazzová a swingová pravidla hry.
Vše odstartovala dlouhá řada neformálních experimentálních nočních muzikantských setkání v malinkém harlemském klubu Minton’s Playhouse. Nový styl, zpočátku nazývaný re-bop, později be-bop a nakonec prostě bop, nevznikl ze dne na den a výhradně v někdejší kantýně na 118. ulici, v níž již v roce 1938 rozjel saxofonista Henry Milton jazzový klub.
Hudebníci jamovali například i na 134. ulici v Monroe’s Uptown House. Minton’s Playhouse ale byl hlavním a nejdůležitějším místem. Tamní pódium bylo k dispozici pro každého, kdo si chtěl zahrát. Bohužel, díky skoro dvouleté stávce muzikantské odborové organizace American Federations Of Musicians v letech 1942 – 1943, neexistují kvalitní studiové nahrávky počátků be-bopu.
Velké zlobivé děcko a nenapodobitelný hudební génius
Narodil se v Kansas City, ve státě Missouri – významném jazzovém, bluesovém a gospelovém centru. Až do Charlieho smrti je v jeho hře – přes výrazný nános moderního jazzu – stále slyšet missourijské blues.
První levný altsaxofon dostává od maminky. I v dalších letech nijak nelpí na kvalitě nástroje. Často hraje na vypůjčených kouscích. Ten jeho býval opakovaně zastaven ve frcech nebo ho jen někde zapomněl.
Charlieho táta rodinu opustil a maminka si sehnala ještě jedno zaměstnání, aby sebe a syna uživila. Chodila na noční směny a malý Charlie mohl vyrazit do hudebních klubů, aby si poslechl saxofonisty Lestera Younga a Chu Berryho nebo trumpetistu Roye Eldridge.
Od patnácti let se živí coby profesionální muzikant. Prozatím se protlouká jen na rodné hroudě. Vystupuje s místními bluesovými a jazzovými kapelami a sbírá zkušenosti.
Na jednom z prvních nočním jam session si ho všimne slavný bubeník Papa Jo Jones. Pozve ho, aby si s jeho kapelou zahrál. Charlie ale přecenil svoje tehdejší dovednosti. Coby začátečník sklidí jen posměch publika. Na druhou stranu jej neúspěch donutí k pravidelnému cvičení – prý hrával až jedenáct hodin denně.
Birdova genialita ale spočívala ve způsobu, jakým se odpoutal od tradičních harmonií a rytmů. Pracoval se zcela novými, nezvyklými melodiemi, jež vymýšlel za pomoci neočekávaných rytmických akcentů.
Hrál s až ďábelským nasazením. Tempo přiváděl často až na hranici možného. Vytvářel dojem, že frázuje s ohromující lehkostí. Až s neskonalou náruživostí odlupoval z balad sentimentální povrch, aby je mohl přepracovat stylem, jenž sice zůstal stále věrný esenci blues, ale zároveň nesl osobitý Parkerův rukopis.
Na cestě za slávou do Velkého jablka
Ještě v Kansas City si najde učitele – saxofonistu Bustera Smithe. Když se Buster přestěhuje do New Yorku, Parker za ním odjíždí. V harlemském klubu Jimmy’s Chicken Shack, ve kterém pravidelně vystupuje klavírní virtuos Art Tatum, myje nádobí. Od Tatuma dostane několik cenných rad, jak se hraje sólo.
Kdykoliv to bylo možné, zúčastnil se nočních muzikantských posezení. Podle jeho vzpomínek mu při hraní hitu Cherokee od Raye Noblea došlo, jak může zatraktivnit své sólo za použití vhodně zvolených tónů. Tehdy prý definitivně muzikantsky prozřel.
Ještě před dovršením dvacetin se vrací domů do Kansas City. Nejprve hraje s kapelou Harlana Leonarda, ale po několika dnech dostává první velké „muzikantské lano“ od populárního klavíristy Jaye McShannena. Na trubku u něj hrál Dizzy Gillespie.
Byl to McShannan, kdo Parkerovi vymyslel přezdívku Bird. Při cestě na vystoupení do Nebrasky Charlie řídil auto, v němž sedělo několik členů orchestru a nechtíc přejel kuře.
tančírna v savoy ballroom
Krátce po této příhodě kapela dostala nabídku od manažera slavné newyorské „dupárny“ Savoy Ballroom na několik vystoupení. Parker se díky tomu znovu vrací do New Yorku.
Na raných gramofonových deskách s McShannanovou partou (Sepian Bounce, Hootie Blues, Honeysuckle Rose) je zřejmé, jaký na něj měl zpočátku vliv swingový tenorsaxofonista Lester Young.
Jako dvacetiletý se zúčastní bopových celonočních seancí v Playhouse. Souběžně s nimi se ještě s Dizzym Gillespiem od roku 1942 připojí k vynikajícímu orchestru pianisty Earla „Fatha“ Hinese.
Tři z jeho spoluhráčů – trumpetista Fats Navarro, tenorsaxofonista Dexter Gordon a bubeník Art Blakey – společně s ním přechází po cca roce a půl do big bandu zpěváka Billyho Eckstinea.
Parker se poprvé podívá do nahrávacího studia v roce 1944. Zúčastní se frekvence, ve které vznikají snímky Red Cross a Tiny’s Tempo. Ve studiovém combu hrál i výtečný kytarista Tiny Grimes.
Společná kapela, jíž dají dohromady s Dizzym v lednu 1945, debutuje na gramodeskách se snímky Dizzy Atmosphere, Groovin‘ High, Salt Peanuts a Shaw’Nuff.
Přes neúčast Kennyho Clarka jde o jedno ze zásadních prohlášení moderního jazzu. Ačkoliv za bicími seděli zástupci generace zkušených swingových hráčů Big Sid Catlett nebo Cozy Cole.
bebopová modla
V průběhu jara 1945 se stává hvězdou mnoha be-bopových koncertů. V doprovodné kapele se činí mladičký trumpetista Miles Davis. Rytmiku tvoří pianista Argonne Thornton, basista Curley Russell a bubeník Max Roach. Pro značku Savoy Records nahrávají bopové majstrštyky Billie’s Bounce, Now’s The Time či KoKo.
V Now’s The Time Bird definuje podobu moderního bluesového pojetí hry na altsaxofon. Novináři v odborném magazínu Downbeat nahrávku zcela odmítli a rozcupovali. Dokonce ji ponechali bez zavedeného hodnocení v podobě hvězdiček.
Na dalších nahrávacích frekvencích pro Savoy vznikají snímky jako Bird Gets The Worn, Blue Bird, Another Hair-Do, Buzzy, Constelation a Cheryl. Společně s Milesem, Curleym a Maxem se studiových sekvencí zúčastní pianisté Bud Powell, John Lewis, Duke Jordan a také kontrabasista Tommy Potter.
přesun do Kalifornie
Charlie se s Gillespieho sextetem přesouvá na západní pobřeží USA, kde jim nabídl dvouměsíční angažmá majitel hudebního klubu Billy Berg. Po několika vystoupeních dochází k velké hádce a roztržce s Dizzym. Ten se i s kapelou okamžitě vrací do Velkého jablka.
Předmětem sváru byla Birdova nespolehlivost, vzrůstající drogová závislost a také přesvědčení, že tvoří zcela jedinečnou hudbu, zatímco ostatní členové kapely byli přesvědčeni, že jen navazují a rozvíjejí odkaz předchozích generací skvělých jazzmenů.
Parker se rozhodne v Kalifornii zůstat. Na začátek si nechá vyplatit peníze za vrácenou letenku. Hotovost mu ale brzy dojde. Většinu beztak utratil za heroin. Vhod mu přijde záloha vyplacená po podpisu nahrávacího kontraktu s labelem Dial Records. Zároveň začíná vystupovat s místními westcoastovými nadějemi.
hořká zkušenost s pobytem v psychiatrické léčebně Camarillo
Během několika týdnů vznikají další Birdovské poklady mj. Ornithology, Moose The Mooche, A Night in Tunisia, Yarbird Suite nebo Lover Man, na níž pracoval s Howardem McGee.
Tehdy ho herion srazil na samé fyzické a psychické dno. Podle svědectví jen s veškerým vypětím dokázal zahrát svůj part. Po nahrávání zkolaboval. Více jak polovinu roku 1946 strávil v psychiatrickém sanatoriu Camarillo State Hospital.
Po propuštění z léčebny nahrává nejprve se zpěvákem Earlem Colemanem (mj. Dark Shadows). Ještě před návratem do New Yorku absolvuje dvě společné studiové frekvence s pianistou Errollem Garnerem. Výsledkem je velice slibná nahrávka skladby Cool Blues.
Až do konce svých dnů Yardbird „rajtuje na heroinové zdechlině“ a často se chová nevyzpytatelně. Podle Milese Davise dokonce pošetile – včetně nelogického hraní známějších melodií do melodicky rozdílného hudebního materiálu.
Vedle hvězdných okamžiků Parker souhlasil i s naprostými podivnostmi – v Holywoodu si zahrál s jakousi honáckou partičkou, v restaurantu na Manhattanu se nechal doprovázet cikánskými houslisty, vystoupil i s pouličním umělcem Moondogem a kapelami hrající klezmer.
Konečně zpátky na dvaapadesáté a do birdlandu
Po návratu do New Yorku přichází se záplavou zajímavých instrumentálních skladeb (Relaxin‘ At Camarillo, Dexterity, Bird Of Paradise, Bongo Beep, My Old Flame, Drifting On A Reed a dalšími). Doprovází ho na nich staří známí Davis, Roach, Potter a Jordan. S nimi vystupuje i v klubech okolo Dvaapadesáté ulice (velice často ve Three Deuces a Spotlite).
Birdův návrat byl velkou oslavou be-bopu a každý koncert je vyprodaný. Není divu, že dostává nabídku na vystoupení ve slavném koncertním sále Carnegie Hall. Doprovází ho jeho přítel Gillespie, pianista John Lewis, basista Al McKibbon a bubeník Joe Harris.
V roce 1949 odlétá do Paříže. V kvintetu je nový trumpetista Kenny Dorham a rytmika ve složení Roach, Potter a pianista Al Haigh. Turné zdokumentovala LP deska Bird In Paris (1971, Spotlite Records). V prosinci 1949 se po problémech s licencí na prodej alkoholických nápojů konečně otevírá nový jazzový klub pojmenovaný na Charlieho počest Birdland.
Zahajovací večer je pojatý coby přehlídka různých jazzových stylů – má název A Journey Through Jazz. Představují se v něm postupně Maxie Kaminsky, Hot Lips Page, Lester Young, Charlie Parker, Harry Belafonte, Stan Getz a Lennie Tristano.
Příští rok Parker odlétá sám do Švédska a jamuje s tamními mladíčky. Výsledkem je dvojalbum Bird In Sweden (1977, Spotlite Records). Navíc měl tehdy domluvenou sérii koncertů v Paříži, ale prostě na ně neodletěl.
Období Spolupráce s normanem granzem (mercury records)
Paradoxně mu v tomto období vychází na značce Mercury Records, u nichž působil vlivný manažer Norman Granz, dvě obchodně nejúspěšnější desetipalcová alba Charlie Parker With Strings. Na jednom jsou nahrávky z 30. listopadu 1949 a na druhém z července 1950.
Coby čerstvá akvizice Granzových Clef Records vyráží na velké koncertní turné pořádané pod hlavičkou Jazz At The Philharmonic (JATP). Na pódiu se potkává nejenom s kdysi obdivovaným Lesterem Youngem, ale také s altsaxofonistou Williem Smithem a tenorsaxofonistou Colemanem Hawkinsem.
Zajímavě působí idea konklave tří altkařů – Parkera, Johnnyho Hodgese a Bennyho Cartera, jejíž výsledek si můžeme poslechnout ve skladbě Funky Blues na dlouhohrající kolekci The Parker Jam Session (1974, Verve Records).
Období Spolupráce s normanem granzem (verve records)
Naopak zcela katastrofálně dopadl pokus o obnovení spolupráce s Gillespiem, Monkem a Russellem na albu Bird And Diz (1950, Verve). Kvartet doplnil „běloušský“ swingový bubeník Buddy Rich a nahrávky jsou naprostým propadákem. Richovo bigbandové „házení bomb“ působí podivně a nezapadá do souhry ostatních instrumentalistů.
Podobně, jako Gillespie, i Parker byl vášnivým propagátorem latinského jazzu. V průběhu dvouletky 1951-1952 nahrává čtrnáct snímků s výborným afro-kubánským big bandem vedeným Franciscem Raúlem Gutiérrez Grillem, známým pod uměleckým jménem Machito. Většina se objevila na LP desce South Of The Border (1952, Mercury Records).
Producent Granz po neúspěchu alba Bird And Diz neztratil chuť experimentovat. Již při podpisu nahrávací smlouvy si předsevzal vytrhnout Birda z prostředí malých bebopových sestav a podrobit jeho talent zatěžkávací zkoušce, jak se dokáže přizpůsobit doprovodu velkých orchestrů.
Parker se okamžitě adaptoval. Nejenom ve spektakulární No Noise či Afro-Cuban Jazz Suite sází za doprovodu latinoamerických hráčů na conga a bonga, resp. tenorsaxofonisty Flipa Phillipse, jeden lick za druhým.
Atraktivita be-bopu a jeho pověst progresivního stylu postupně během pár sezón vyprchaly. Do popředí se začal rvát Hard bop. Bird Parker se evidentně neuměl se změněnou situací vyrovnat. Zřejmě ve snaze zajistit si dostatek finančních prostředků na koupi další dávky heroinu se v posledních měsících života umělecky vydal kamsi na hranici podbízivého popu.
Bird prostě vyhodil kopyta a zemřel
Charlie Parker umírá v nedožitých pětatřiceti letech v apartmá baronky Pannonicy de Koeningswarter (aka Kathleen Annie Pannonica Rothschild) na následky drogové závislosti a nezřízené konzumace whisky. Miles Davis to svým typickým stylem popsal jako „prostě si vyhodil kopyta.“
Tři dny před smrtí Parker zalhal ošetřujícímu lékaři a tvrdil, že pije jen příležitostně a maximálně malou skleničku cherry denně. Možná chtěl konečně opustit tehdejší svět, jenž vnímal jako nepřátelský a ve kterém se jeho hudebnímu poselství často nedostalo pochopení.
Pojďme si ještě jednou a naposledy odcitovat z Milesových pamětí: „Když to Bird takhle schytal, hodně lidí začalo s heroinem končit a to bylo dobrý. Stejně mi ale bylo z toho, jak Bird umřel, smutno, protože on byl génius, a ještě toho mohl ze sebe hrozně moc vydat. Tak už to ale v životě chodí. Bird byl nezřízenej hajzlík a nikdy nevěděl kdy přestat, a to ho taky zabilo, ta jeho nenasytnost.“
Ukázky:
Now’s The Time
– https://youtu.be/ryNtmkfeJk4
Lover Man (Oh, Where Can You Be?)
– https://youtu.be/WseMn0ykRvA
Confirmation
– https://youtu.be/yXK0pZx92MU
Ornithology
– https://youtu.be/fsAMAIaas94
