Ray Brown, Pan Kontrabas

Naposledy aktualizováno: 28.11.2017

Ray Brown

Pennsylvánský rodák, kontrabasista a violoncellista Ray Brown (13. 10. 1926 – 2. 7. 2002, narozen jako Raymond Matthews Brown) patřil v poválečné bopové éře k absolutní špičce mezi jazzovými basisty. Udivoval především neutuchajícím swingujícím stylem hry a nevídaným hudebním citem.

Vynikající muzikantské průpravy se mu dostalo již v rodném Pittsburghu. Vyrůstal pod vlivem poslechu gramodesek jedinečných pianistů Arta TatumaFatse Wallera, které vlastnil Rayův tatínek. Zdálo se, že dalším logickým krokem bude u nás v Čechách tak důvěrně známé „chození do klavíru“.

Duke Ellington and Ray Brown: This One’s For Blanton (1975, Pablo)

Ray hrál na piano dva roky a poté zkoušel přejít na trombon. Ve školním orchestru později zjistí, že je mezi žáky řada pianistů. Veden touhou více si zahrát, vybere si jako svůj životní nástroj kontrabas.

Začíná jako samouk a na nástroj cvičí i doma o víkendech. Nehraje z not, ale podle nahrávek orchestru Duke Ellingtona, na nichž kontrabas třímal v rukách Jimmy Blanton. Teprve později vešlo ve známost, že byl basový part natáčen přes samostatný mikrofon, aby jeho zvuk nezanikl mezi ostatními nástroji. Právě Blantona Brown označil za svůj hlavní hráčský vzor.

V roce 1972 Ray vzdává Blantonovi poctu na společné nahrávce v duu s Vévodou Duke Ellington and Ray Brown: This One’s For Blanton. Album vychází až o tři roky později na Pablo Records. Byla to zároveň poslední Dukeova studiová práce. Společně tak navázali na dvě šelakové gramodesky dua Ellington/Blanton z roku 1940, které vyšly v reedici na vinylovém EP Duke Ellington & Jimmy Blanton: Duo (1955, RCA Victor).

Ray se jako divák a dospívající hudební talent pravidelně účastnil pittsburghských jam sessions, na kterých hrávali místní i hostující jazzmani. Jedním z prvních, se kterými si zahrál byl uznávaný pianista Erroll Garner.

Později jednorázově zaskočí za basistu v orchestru Cootieho Williamse. Toho krátce před vystoupením zatkla vojenská policie. Ze dvou náhradníků byl vybrán Ray, mj. i proto, že mu padl oblek po zatčeném hráči.

Střední školu dokončí v roce 1944. Na cestě za vysněným angažmá v New Yorku se v Buffalu na několik měsíců postupně stává členem orchestrů Jimma HinsleyhoIsaaca „Snookuma“ Russella, ve kterém nějakou dobu hráli i trumpetista Fats Navarro a pozounista J.J. Johnson.

V roce 1945 se Ray objeví na slavné newyorské 52. ulici, kde si právě razí cestu ke slávě mladá bebopová generace černošských muzikantů. Hned první den pobytu ve Velkém jablku se potká, a zahraje si, s těmi nejvýznamnějšími interprety, kteří stáli za tímto novým, dravým a moderním hudebním stylem – trumpetistou Dizzym Gillespiem, altsaxofonistou Charliem Parkerem, bubeníkem Maxem Roachem a pianistou Budem Powellem.

Ray Brown: Jazz Cello (1960, Verve)

V následujících letech úzce spolupracuje především s Gillespiem, který Browna angažuje ve svých menších combech a dvou big bandech, jako náhradu za Oscara Pettiforda. Ray se objeví i ve filmu Jivin ́ in Bebop. Z Dizzyho kapel se později vydělilo několik hráčů (vibrafonista Milt Jackson, bubeník Kenny Clarke a pianista John Lewis) a založili Modern Jazz Quartet, jehož členem byl na krátkou dobu i Ray Brown.

V roce 1947 se potká se zpěvačkou Ellou Fitzgerald, která se na další čtyři roky stává Rayovou manželkou a blízkou spolupracovnicí. Manželé přijmou nabídku od producenta Normana Granze a vystupují v rámci slavné hudební produkce známé jako Jazz At The Philharmonics (JATP). V roce 1953 se Ella A Ray rozvedou, byť v dalších letech spolu hudebně bez problémů spolupracují.

Oscar Peterson Trio: At The Stratford Shakespearean Festival (1958, Verve)

V polovině páté dekády Ray Brown již patří mezi slavná jazzová jména. Svoje postavení potvrzuje od roku 1951 jako dlouholetý člen tria kanadského pianisty Oscara Petersona. Po vzoru Nat King Colea hráli bez bicích v sestavě s kytaristou Irvingem Ashbym. Na Ashbyho postu se postupně vystřídají Barney KessellHerb Ellis.

Na úspěšnou dobu spolupráce s Ellisem si později Ray vzpomíná jako na nepřetržitý kolotoč dopoledních golfových partií, odpoledního zkoušení a večerního koncertování. Muzikantskou selanku dokazuje například koncertní album Oscar Peterson Trio: At The Stratford Shakespearean Festival (1958, Verve).

Na konci padesátých let Ellis odchází a je překvapivě nahrazen bubeníkem Edem Thigpenem. Trio tak získává zcela novou dynamiku a hudební tvář. Přibližně v té době Ray rozšíří svůj nástrojový rejstřík o speciálně upravené violoncello, se kterým natočí sólové album Jazz Cello (1960, Verve).

Ray se na činnosti Petersonova tria podílí až do roku 1966. K ukončení patnáctileté spolupráce, během níž vyšlo několik desítek dlouhohrajících desek, se rozhodne především na základě narůstající únavy z nekončícího kolotoče turné a studiového nahrávání. O necelých třicet let později se původní trio s Ellisem dává znovu dohromady. Úspěšný reunion, na němž se navíc podíleli bubeníci Bobby Durham a později Jeff Hamilton, končí činnost po třech letech, když vážně onemocní Oscar Peterson.

Ray Brown Trio: Some Of My Best Friends Are…The Trumpet Players (2000, Telarc)

Na konci šedesátých let se Ray přesouvá do Kalifornie a zaměří se na studiovou práci. Doprovází Franka Sinatru, Tonyho Bennetta, Sarah Vaughan, Nancy Wilson nebo Billyho Eckstinea.

Objevuje se na nahrávkách mj. trumpetisty Clarka Terryho, vibrafonisty Milta Jacksona, saxofonistů Arta PepperaZoot Simse. S pianisty Phineasem Newbornem, Jr.André Previnem natočí celkem jedenáct dlouhohrajících desek.

Podílí se na hudebních soundtracích k televizním show nebo k  filmu Mission Impossible. Naváže spolupráci s aranžérem, producentem, autorem televizní a filmové hudby Quincym Jonesem. Zahraje si ve skladbě Razor Boy vydané na druhém albu Countdown to Ecstasy (1973) popjazzových Steely Dan.

Do sedmé dekády vstupuje jako etablovaný a uznávaný hráč, který vede řadu vlastních převážně klavírních trií. V nich hraje především s mladými talentovanými muzikanty, jako jsou pianisté Benny Green, Gene Harris, kytaristé Russell Malone, Ulf Wakenius, bubeníci Jeff Hamilton nebo Mickey Roker. Osm let je také členem kapely LA Four.

V posledních letech aktivní hudební dráhy pracuje s vlastním triem na zajímavé sérii nahrávek pro label Telarc s jednotícím názvem Some Of My Best Friends Are…, na které přizve ke spolupráci různé zajímavé saxofonisty, kytaristy, trumpetisty, zpěváky nebo pianisty.

Ray hrál vždy s velkým nasazením a radostí. O své znalosti se rád podělil. Již v roce 1963 připravil k vydání knihu kontrabasové školy Ray Brown Bass Method. Několik let pracoval jako hudební manažer významných jazzových festivalů v MontereyConcord Jazz Festivalu. Zasloužil se o objevení pianistky a zpěvačky Diany Krall. Jako pedagog vychoval řadu vynikajících basistů, jakými jsou Christian McBride, Reuben Rogers nebo John Clayton.

Ray Brown umírá ve spánku…. prý si jen potřeboval na chviličku odpočinout po další golfové rundě. Večer ho čekalo vystoupení v Indianapolisu.

Ukázky:

Dizzy Gillespie & Orchestra – „One Bass Hit“ (1946)
https://youtu.be/On3a63uX3NA
Oscar Peterson, Herb Ellis, Ray Brown – How High the Moon (Live)
https://youtu.be/IMiYYguV6xs
Ray Brown – Almost Like Being in Love
https://youtu.be/kJdzpummpf8
Duke Ellington/Ray Brown Sophisticated Lady
https://youtu.be/qZFTDxYV7ss
Ray Brown Trio – Summertime
https://youtu.be/YuW26BKVJ3U

Autor

mingus

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..