Nat Hentoff, hudební kritik, milovník jazzu, společenský komentátor a buřič

Naposledy aktualizováno: 27.3.2019

Nat Hentoff

Pozoruhodný životní příběh svobodomyslného člověka, amerického novináře, spisovatele, jazzového nadšence, politického agitátora a společenského buřiče Nata Hentoffa (10. 6. 1925 – 7. 1. 2017, narozen jako Nathan Irving Hentoff) se začal odvíjet v prostředí ruské židovské imigrantské komunity usazené v Bostonu.

jazz ho polapil již v jedenácti letech

Nat Hentoff již jako jedenáctiletý pravidelně poslouchá rozhlasové hudební pořady a je doživotně polapen světem jazzu. Po ukončení vysoké školy pracoval coby redaktor a hlasatel v bostonské rozhlasové stanici WMEX. Podílel se mj. na vysílání přenosů jazzových koncertů z klubu Savoy Café.

V roce 1953 se přestěhoval do New Yorku Spolupracoval s různými rozhlasovými stanicemi na přípravě hudebních poslechových pořadů. Byla to pro něj zároveň první příležitost k seznámení se s řadou tehdejších hvězd.

Charles Mingus: Presents Charles Mingus (1960, Candid)
Charles Mingus: Presents Charles Mingus (1960, Candid)

Mezi Hentoffovy celoživotní přátele patřili Duke Ellington, kornetista Rex Stewart a kontrabasista Charlie Mingus. Později se spřátelil se saxofonisty Paulem Desmondem, Lesterem Youngem, bubeníkem Jo Jonesem a trumpetistou Frankie Newtonem.

Časem se některá hudební přátelství zpřetrhala, jako v případě Paula Desmonda nebo Milese Davise. Většinou k tomu došlo po zveřejnění méně pochvalné nebo nesouhlasné kritiky.

Byl to právě Jo Jones, který Natovi Hentoffovi po jednom koncertě v Savoy Café vysvětlil, proč je jazz tak důležitou součástí kulturního života Ameriky. Zároveň mu zdůraznil blahodárný vliv výborné fyzické a psychické kondice na hudebníkův projev. Jones totiž chápal úlohu jazzmana coby poslání.

Redaktor prestižních jazzových periodik Down Beat a Jazz Review

Hentoff odvedl nesmírně záslužnou práci pro odborný jazzový magazín Down Beat. Nejdříve zastával roli redaktora a později pracoval coby editor.

Od roku 1958 publikoval v hudebním periodiku Jazz Review, které založil společně s jazzovým kritikem Martinem Williamsem a bluesovým nadšencem Hsio Wen Shihem. Legendární časopis vycházel tři roky.

Pro vinylová edice gramofonových alb na značce Blue Note Records napsal často vášnivé a nesmírně inspirativní sleeve-notes, zveřejňované na zadní straně obalu. Jedná se o výsostně svébytnou novinářskou disciplínu, původně sloužící pro uvedení důležitých informací o nahrávce.

V případě Hentoffových textů šlo o detailnější zasazení interpreta do kontextu hudebního stylu a odborný rozbor nahrávky z pohledu dobového hudebního a sociálního pozadí. Mezi svoje nejdůležitější práce řadil pojednání o coltraneovské LP desce A Love Supreme (1965, Impulse! Records).

definitivně na volné noze

Nat Hentoff po zbytek života pracoval na novinářské volné noze. Jeho autorské sloupky a kritické statě se objevovaly ve významných amerických společenských a kulturních magazínech Village Voice, New Yorker, Washington Post, Esquire, Harper’s, Commonweal, PlayboyNew York Herald Tribune.

Nat Hentoff, zavalen archivními materiály
Nat Hentoff, zavalen archivními materiály

Vedle novinových článků napsal více jak třicet pět knih. Zachytil v nich atmosféru a vývoj moderního jazzu v padesátých a šedesátých letech minulého století. Byla to éra, jíž mnozí považují za zlaté jazzové období.

Pozoruhodné byly jeho časté polemiky s rozšířenými předsudky a názory na jazz, jako na cosi složitého, těžko pochopitelného a tudíž elitářského.

Jednu z nich vyvolal povzdech jistého známého jazzového kritika: „Víte, jak je těžké pochopit tak komplexní hudbu?“ Nat na to reagoval připomínkou odpovědi Dukea Ellingtona na jeho otázku, co Vévoda vlastně očekává od fanoušků. „Poslední, co od našich posluchačů očekáváme je, že budou zkoumat, co právě hrajeme a proč.“ A Duke myšlenku rozvedl. „Chtěli bychom, aby se lidi stali součástí toho, co děláme a hrajeme. Namísto toho, aby cokoliv na naší hudbě analyzovali.

Umělecký šéf Candid Records
Max Roach: We Insist! Max Roach's Freedom Now Suite (1960, Candid)
Max Roach: We Insist! Max Roach’s Freedom Now Suite (1960, Candid)

Vlastní hudební představy mohl naplnit a rozvinout ve funkci uměleckého šéfa jazzového labelu Candid Records. V roce 1960 přijal nabídku na zřízení jazzové dceřinky od Archieho Meyera, majitele hudebního vydavatelství Cadence.

Splnil se mi sen, jaký asi sní každý jazzový fanda.“ Přesně v duchu Bix Beiderbeckových slov, původně určených Jimmiemu McPartlandovi: “Kámo, víš co mám na jazzu nejradši? Nikdy nevíš, co se stane příště.

Díky spolupráci s designérem a fotografem Frankem Gaunou byly dlouhohrající desky Candidu opatřeny pozoruhodnými návrhy obalů.

Nat nabídl nahrávací smlouvy řadě progresivních umělců – pianistovi Cecilu Taylorovi, saxofonistovi Stevu Lacyme nebo trumpetistovi Donu Ellisovi. Vedle toho ale připomněl i dávné hvězdy z počátků jazzu – vyprodukoval společné snímky klarinetisty Pee Wee Russella a saxofonisty Colemana Hawkinse pro album Jazz Reunion.

Objevování skrytých démantů
Booker Little: Out Front (1961, Candid)
Booker Little: Out Front (1961, Candid)

Za skrytý démant mezi všemi tituly Candidu považoval dlouhohrající desku Out Front nesmírně talentovaného mladého trumpetisty Bookera Littlea. Little bohužel umírá šest měsíců po dokončení nahrávek.

Charliemu Mingusovi vydal LP desku Charles Mingus Presents Charles Mingus; společnou nahrávku s jeho osudovým saxofonistou Ericem Dolphym. Ericovi u Candid vydal jeho sólový počin Candid Dolphy s alternativními verzemi a nevydanými snímky.

Bubenická hvězda Max Roach dostala šanci připravit svůj možná nejdůležitější počin We Insist! Max Roach’s Freedom Now Suite. Mezi prvními LP deskami vydanými pod jeho produkčním dohledem byly i bluesové komplety pianistů Otise Spanna. Memphise Slima nebo kytaristy Lightnin‘ Hopkinse.

V pozdějších rozhovorech svoji roli v Candid rád zlehčoval. Tvrdil, že jen chodil muzikantům pro pivo a do studia nosil sendviče.

Až do konce svého bohatě naplněného života psal komentáře a kritické statě o společenských tématech, lidsko právní problematice a boji za práva různých menšin. Hudební sloupky naposledy zveřejňoval ve Wall Street Journal.

Rodina oznámila, že zemřel v klidu při poslechu nahrávek Billie Holiday.

Výběr k poslechu:

Paul Desmond – Desmond Blue
https://youtu.be/n-y8AgX4fVY
Ella Fitzgerald & Teddy Wilson – All My Life (Brunswick Records 1936)
solo na trumpetu Frank Newton
https://youtu.be/nSkRHOyLMLs
Billie Holiday – I Gotta Right To Sing The Blues 1939
solo na trumpetu Frank Newton
https://youtu.be/Y-5KwcLlvMw
Kansas City Seven featuring Lester Young and Jo Jones – Destination K.C.
https://youtu.be/MCRexWiLQ5A
Booker Little – We Speak
https://youtu.be/VGH0FXOIdz4

Autor

mingus

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..