Fine Young Cannibals nikdy nezpívali z pozice vítězů

Soul bez pózy, hlas bez alibi
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style

Raději budu lopatou kydat hovna, než žít ze své minulosti.“

Fine Young Cannibals (1985, London Records)
Fine Young Cannibals (1985, London Records)

Když to v roce 1999 prohlásil Roland Gift v interview pro deník The Guardian, nešlo o bonmot. Bylo to vymezení. Gift tím pojmenoval něco, co bylo pro Fine Young Cannibals vždy zásadní: odpor k pohodlí, které přichází s úspěchem, a nedůvěru k vlastní legendě.

O tři roky později se kapela vrátila na pódia. Bez lopaty. Bez triumfální nostalgie. A bez potřeby předstírat, že se nic nestalo.

Pokračování textu Fine Young Cannibals nikdy nezpívali z pozice vítězů

Be sociable and share

Charles Mingus: Šest nočních erupcí génia, hněvu a něhy

Hudba, která se nezklidňuje – Charles Mingus mezi tichem a výbuchem.
#NocniPlaylisty

Noc je ideální čas na hudbu, která se nebojí být pravdivá. A Charles Mingus byl pravdivý až na dřeň. Narodil se v Arizoně, vyrůstal v Los Angeles v domě, kde se směla hrát jen církevní hudba – ale dlouho to nevydrželo. Díky Ellingtonovi objevil jazz, a pak našel i vlastní tvůrčí hlas. A ten byl silný, neústupný, někdy hněvivý, vždycky lidský.

Pokračování textu Charles Mingus: Šest nočních erupcí génia, hněvu a něhy

Be sociable and share

Black and Blue (1976): Hledání po Taylorovi

Rolling Stones mezi dvěma érami. Album, které nehledá jistotu, ale možnosti.

The Rolling Stones: Black And Blue (1976, Rolling Stones Records)
The Rolling Stones: Black And Blue (1976, Rolling Stones Records)

Black and Blue je deska, na které Rolling Stones slyšitelně mění žánrovou kůži. Po odchodu Micka Taylora se ocitli v otevřeném studiu, kde se střídali hráči, nálady i směry. Výsledkem není velké gesto, ale syrový záznam chvíle, kdy kapela hledá nový tvar a nechává si otevřená vrátka.
Pokračování textu Black and Blue (1976): Hledání po Taylorovi

Be sociable and share

Lovin’ Spoonful: Hudba, která nechtěla změnit svět

Americká odpověď na příval ostrovní hudby. Místo revoluce nabízela dobrý den.

The Lovin' Spoonful (1965) (Credit photo: Unknown author, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)
The Lovin‘ Spoonful (1965) (Credit photo: Unknown author, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)

V polovině šedesátých let se populární hudba tvářila, že musí mít směr. Jedni chtěli měnit svět, druzí ho aspoň komentovat, a třetí se snažili být u toho, aby se na ně nezapomnělo. Lovin’ Spoonful patří k těm, kteří zvolili jinou cestu. Psali písničky, které nic nehlásají, nic nebourají, a přesto mají v sobě zvláštní přesnost. Byla to „good-time music“ — hudba dobrého dne v době, která se začínala lámat.

Pokračování textu Lovin’ Spoonful: Hudba, která nechtěla změnit svět

Be sociable and share

Ray Charles: Genius + Soul = Jazz

Genius + Soul = Jazz: album, které není třeba obhajovat

#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.

Ray Charles: Genius + Soul = Jazz (1961, Impulse! Records)
Ray Charles: Genius + Soul = Jazz (1961, Impulse! Records)

Na začátku roku 1961 se Ray Charles ocitl na neznámém území – mezi velkou jazzovou kapelou, studiovými hráči z okruhu Counta Basieho a vlastním grooveovým instinktem. Výsledkem je album, které nevysvětluje, ale rovnou přehrává.

Pokračování textu Ray Charles: Genius + Soul = Jazz

Be sociable and share

Playlist Šest varhan Hammond B3, jeden groove

Šest hammondkářů, šest přístupů, jeden groove. Od Jimmyho Smithe, Shirley Scott po Larryho Younga — Hammond B3, který změnil jazz.

Hammondky nejsou jen nástroj. Jsou to varhany, které se naučily dýchat mimo kostel – v klubech, na pódiích, v zakouřených místnostech, kde groove držel večer pohromadě. Soul‑jazz z nich udělal hlas těla i paměti: rytmus, který se opakuje, ale nikdy nezní stejně.

Pokračování textu Playlist Šest varhan Hammond B3, jeden groove

Be sociable and share

Jan Kořínek a jeho Hammond B3: páteční groove, který se nezastaví

Soul Hitchhikers v Jazz Docku ukázali, jak může znít radost, řemeslo i noční klubový tep — i když publikum zůstává spíš u stolů než na parketu.

Jan Kořínek ft. Soul Hitchhikers, Jazz Dock Praha, 10. dubna 2026 (Credit Photo: @cernejpudinkcz / Radek Plichta)
Jan Kořínek ft. Soul Hitchhikers, Jazz Dock Praha, 10. dubna 2026 (Credit Photo: @cernejpudinkcz / Radek Plichta)

Honza Kořínek se v pozdně nočním Jazz Docku představil hutným groovem, jenž vibroval jako roztočený Leslie. Soul Hitchhikers hráli s energií, která by si zasloužila tanec, ale i tak si jejich hudba našla cestu mezi stolky a světlem až k těm, kteří přišli poslouchat a nechat se vtáhnout.

Pokračování textu Jan Kořínek a jeho Hammond B3: páteční groove, který se nezastaví

Be sociable and share

„Tuhle fašistickou vlnu fakt nepotřebujeme.“ Heaven 17 a píseň, která po 45 letech zní jako varování pro dnešek

Název Fascist Groove Thang není hudební pojem, ale ironická metafora pro fašistický trend, který se začal šířit začátkem 80. let. A který se dnes vrací v uhlazenějších, ale o to nebezpečnějších podobách.

Heaven 17: (We Don't Need This) Fascist Groove Thang (1981, Virgin)
Heaven 17: (We Don’t Need This) Fascist Groove Thang (1981, Virgin)

Když Heaven 17 v březnu 1981 vydali singl „(We Don’t Need This) Fascist Groove Thang“, vzali si jazyk amerického funku a obrátili ho proti politické realitě své doby. „Tuhle fašistickou vlnu nepotřebujeme,“ říká v překladu název — a BBC skladbu okamžitě zakázala kvůli ostrým narážkám na Reagana. Po 45 letech ale tahle ironická taneční výstraha působí ještě naléhavěji: svět znovu řeší populismus, autoritářské tendence a návrat nálad, které Heaven 17 pojmenovali dávno předtím, než se staly mainstreamem.

Pokračování textu „Tuhle fašistickou vlnu fakt nepotřebujeme.“ Heaven 17 a píseň, která po 45 letech zní jako varování pro dnešek

Be sociable and share