Naposledy aktualizováno: 12.4.2026
Soul Hitchhikers v Jazz Docku ukázali, jak může znít radost, řemeslo i noční klubový tep — i když publikum zůstává spíš u stolů než na parketu.
Honza Kořínek se v pozdně nočním Jazz Docku představil hutným groovem, jenž vibroval jako roztočený Leslie. Soul Hitchhikers hráli s energií, která by si zasloužila tanec, ale i tak si jejich hudba našla cestu mezi stolky a světlem až k těm, kteří přišli poslouchat a nechat se vtáhnout.
Hammond B3 jako motor večera
Varhaník Jan Kořínek rozjel svůj Hammond B3 způsobem, který člověka vtáhne dřív, než si uvědomí, že už dávno podupává. Jazz Dock se během Hammond Organ Days proměnil v malý chrám grooveu, kde se soul, blues i jazz spojily v jeden dlouhý, pulsující tah. Leslie se točil jako rozjetý ventilátor. Zvuk se odrážel od stěn tak, že i ti nejzarytější pozorovatelé se začali pohupovat v rytmu. Jan Kořínek hrál s lehkostí někoho, kdo svůj nástroj zná do posledního šroubku, a přitom s radostí kluka, který právě znovu objevuje, jak osvobozující může hudba být.
Rytmus, který by si zasloužil parket
Soul Hitchhikers drželi rytmus s přesností, která nepůsobila technicky, ale přirozeně. Oliver Lipenský bubnoval s lehkým posunem za beatem, takže groove měl ten správný „pocket“, do kterého se dá spadnout a zůstat tam. Osian Roberts na tenorsaxofon střídal dlouhé, zpěvné linky s ostře řezanými odpověďmi a Milan Angelo Novák na kytaru přinesl do celku současnější puls — jemné funkové sekání, drobná ostinata, občasné rockovější vyjetí. Zvuk byl hutný a basově posazený, což zvukař David, syn Romana Dragouna, komentoval s úsměvem jako „možná moc basů“. Ale jak pravil americký hudební producent Jerry Wexler: víc basy.
A pak tu byl ještě ten zvláštní, těžko popsatelný rytmus pozdně nočních pátečních koncertů v Jazz Docku. Směs uvolněnosti, pohodlí a lehkého zpomalení, které publikum často drží víc u stolů než na nohách. Přitom tahle muzika si o pohyb říká. Soul Hitchhikers hráli tak, že by člověk nejradši vstal a nechal se vést groovem. Klubová realita s přednostní obsluhou sedících hostů tomu zrovna nepřála. A ani fotografujícímu Panu Pudinkovi, který se mezi stolky protahoval spíš opatrně než spontánně.
Navzdory tomu měl večer své kouzlo. Možná právě díky tomu, že groove musel hledat cestu mezi lidmi, světlem a skleničkami, aby se dostal tam, kam patří. Jan Kořínek byl po celý čas neobyčejně vstřícný, jako by věděl, že i když se netancuje, hudba si publikum najde. A našla. Jen trochu tišeji, než by si zasloužila.
