Naposledy aktualizováno: 14.4.2026
Šest hammondkářů, šest přístupů, jeden groove. Od Jimmyho Smithe, Shirley Scott po Larryho Younga — Hammond B3, který změnil jazz.
Hammondky nejsou jen nástroj. Jsou to varhany, které se naučily dýchat mimo kostel – v klubech, na pódiích, v zakouřených místnostech, kde groove držel večer pohromadě. Soul‑jazz z nich udělal hlas těla i paměti: rytmus, který se opakuje, ale nikdy nezní stejně.
Páteční koncert Honzy Kořínka v Jazz Docku to připomněl dokonale. Když sáhl po skladbě, kterou Shirley Scott napsala se svým druhým manželem Stanley Turrentinem, otevřel tím dveře k širšímu příběhu. Varhany Hammond B3 Organ nejsou jen zvuk jednoho večera – jsou to dějiny grooveu, které se táhnou od klubů 50. let až po dnešní pódia. A tahle šestice hráčů ukazuje, jak rozdílně se dá k tomu nástroji přistoupit.
Nalezne zvuk hammondek své místo i v hudbě 21. století?
„Hammondy jsou pro lidstvo jediná záchrana :-)“
— Jan Kořínek, Muzikus (2007)
Král Hammondů, který změnil hru
Jimmy Smith – Back at the Chicken Shack (1960)
Když Jimmy Smith v 50. letech vtrhl na scénu, Hammondovy varhany se definitivně přesunuly z kostelů do jazzových klubů. Spojil bluesovou dravost s bebopovou rychlostí a přidal gospelovou naléhavost. Jeho hra měla tah, energii i vypravěčský oblouk – z jednoduchého riffu dokázal vystavět napětí i uvolnění. Nahrávky pro Blue Note Records nastavily standard, který další generace jen doháněly. Smith nebyl jen inovátor. Byl moment, kdy se varhany staly plnohodnotným jazzovým hlasem.
Groove z Philadelphie
Jimmy McGriff – All About My Girl (1962)
Jimmy McGriff šel přímo k věci. Žádná okázalost, žádné ornamenty navíc – jen pevný groove, blues v krvi a cit pro rytmus, který drží kapelu pohromadě. Jeho hra stála na jednoduchých, ale neodolatelných motivech, které se pomalu rozvíjely a vtahovaly posluchače dovnitř. McGriff nebyl experimentátor, ale přesně věděl, co funguje. A když se jeho varhany rozjely, parket byl plný.
První dáma varhan, co hrála srdcem
Shirley Scott – Like a Lover (Lean on Me, 1972)
Když Shirley Scott hrála na Hammond B3, jako by člověk slyšel rozhovor. Nešlo o exhibici, ale o soustředěný tón, který vždy sloužil skladbě. V jejím stylu se potkával gospel, bebop i rhythm’n’blues, ale nikdy nepůsobily roztříštěně. Byla partnerkou i oporou – ať už po boku Eddieho „Lockjaw“ Davise a Stanleyho Turrentina, nebo na vlastních nahrávkách. Nehrála na efekt, ale na souznění. A právě tím zůstává jednou z nejpevnějších postav soul‑jazzu.
Groove měl v krvi. I v přezdívce
Richard „Groove“ Holmes – No Trouble on the Mountain (1974)
S takovou přezdívkou si člověk nemůže dovolit hrát bez groove. Holmes to měl přirozeně. Jeho styl byl hutný, přitom svižný – basy šlapaly, pravá ruka zpívala a všechno drželo pohromadě s lehkostí. Proslavil se s „Misty“, ale jeho síla byla v radosti ze hry. Žádné přemítání, jen šťavnaté fráze, které okamžitě zvednou náladu. Holmes zněl jako večírek, který nechcete opustit.
V turbanu i za Hammondem absolutní šaman
Dr. Lonnie Smith – Move Your Hand (1969)
Dr. Lonnie Smith hrál, jako by vedl dialog s něčím neviditelným. Jeho tón byl kulatý, rozvážný, někdy až meditativní – a přesto plný groove. Začínal v klasickém soul‑jazzu, ale nikdy v něm nezůstal. Přes acid jazz až k moderním coverům si udržel vlastní jazyk. V jeho hře se potkával humor s duchovností. A když se při sólu rozesmál, bylo jasné, že hudba funguje přesně tak, jak má.
Přes Hammond do kosmu
Larry Young – Zoltan (Unity, 1966)
Larry Young odmítl hrát na varhany jako všichni před ním. Místo bluesového základu přišel s modálním myšlením a otevřeným prostorem. Jeho album Unity (spotify link) ukazuje Hammond B3 Organ jako nástroj hledání, ne jen groove. Spolupráce s avantgardními hudebníky i vstup do fusion music posunuly jeho zvuk dál než většina jeho současníků. Nebyl vždy snadno poslouchatelný – ale o to víc byl vizionářský. Young ukázal, že varhany mohou znít i jako budoucnost.
Coda
Možná je na tom nejzajímavější právě to, že Hammondky nikdy nebyly „hlavním“ nástrojem jazzu. Nepatřily do jeho oficiální historie tak samozřejmě jako saxofon nebo trubka. A přesto si našly vlastní prostor – někde mezi tanečním parketem a tichým soustředěním.
Soul‑jazzové varhany nejsou o dokonalosti. Jsou o pohybu, opakování, o drobných posunech v čase. O tom, že groove nemusí nikam spěchat, aby měl smysl.
A když se ten zvuk jednou usadí, zůstává. Ne jako velké gesto. Spíš jako rytmus, který si tě najde znovu, i když ho zrovna neposloucháš.
