Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Portrét hudebníka, který byl vidět i pro ty, kdo jeho desky neposlouchali
Britský kytarista, zpěvák a skladatel Marc Bolan (30. 9. 1947 – 16. 9. 1977, narozen jako Mark Feld) nebyl jen autorem mnoha hitů a jednou z tváří glam rocku. Nešlo ho přehlédnout ani přeslechnout. V roce 2026 se k jeho kariéře vracíme s odstupem, který neoslavuje ani nesoudí, ale snaží se pochopit, proč jeho příběh zůstává otevřený.
Pokračování textu Marc Bolan: přítomnost, kterou nešlo přeslechnout
Poslech jako přítomnost, ne jako sokl pod kamenný pomník
Komentovaný playlist Mark Lanegan zpívá volně navazuje na text a playlist Mark Lanegan poslouchá. Zatímco první se vracel k deskám, které formovaly Laneganův umělecký vkus a vzpomínky na konkrétní chvíle a místa, druhý sleduje hlas v pohybu – v kapele, v dialogu i v tichu. Ne jako monument, ale jako stále přítomnou skutečnost, která zůstala i po Markově odchodu na věčnost.
Hudba, v níž se našel
„You Can’t Escape Your Influences“ Mark Lanegan’s Favourite Albums
Julian Marszalek, The Quietus, leden 2012 (inspirace)
Skladby v tomhle playlistu nejsou zdrojem inspirace ani přehledem vlivů. Spíš místy, kam se dá vracet. V zimě. Uprostřed noci. V tichu.
Text vychází ze vzpomínek Marka Lanegana a ukazuje poslech hudby ne jako únik, ale jako opakující se návrat k místům, situacím a hlasům, díky nimž se dalo vydržet takřka vše.
Vice-Pres swingu mezi Basieho rytmem a světem, který se už posouval jinam
Paul Quinichette (17. 5. 1916 – 25. 5. 1983) byl tenorsaxofonista, jehož tón nikdy netlačil na pilu. Přezdívaný Vice-Pres kvůli blízkosti k Lesteru Youngovi zůstal po celý život věrný swingové řeči, i když se jazz v padesátých letech začal lámat a zrychlovat. Jeho dráha – od návratu Counta Basieho až po dnes zapomenuté nahrávky roku 1957 a pozdější ústup ze scény – vypráví příběh hudebníka, který držel tempo, nikoli směr.
Pokračování textu Paul Quinichette: tenor, který nikam nespěchal
Joe Harriott popsal svou hudbu jako “v zásadě pokus o volné malování”.
Jamajský altsaxofonista Joe Harriott natočil v roce 1962 album Abstract – nahrávku, která britskému jazzu dodala odvahu mluvit vlastním jazykem. V dobovém textu Vala Wilmera pro DownBeat se dočteme o respektu, ale také o údivu i lehké nedůvěře k tomuto dílu.
Pokračování textu Abstract Joe Harriotta (1963) – průlom britského jazzu
Jeffrey Lee Pierce, punk, blues a Amerika, která se nedá zadržet
Punk, blues, country a rock’n’roll v jednom těle – a bez záchranné brzdy. Amerika po půlnoci má zvláštní zvuk. The Gun Club ho našli v blues, country a punku – a místo návratu ke kořenům zvolili vlastní drsnou výpověď. Jeffrey Lee Pierce zpíval, jako by vyvolával duchy, ne vzpomínky. Hudba krásná, špinavá a nebezpečná.
O kalabase, kruhu a pomalém rytmu Jižní Ameriky
Některé písně nezačínají prvním tónem.
Začínají tím, že se nikam nespěchá.
Pokračování textu Yerba maté: nápoj, který drží hudbu pohromadě
Album, na kterém se hard bop loučí bez patosu
#MilesAndTrane100
LP deska Milestones není přechod ani předzvěst. Je to okamžik, kdy všechno ještě drží pohromadě – kapela, jazyk, energie – a právě tím se loučí. Hard bop tu funguje s téměř samozřejmou jistotou, rytmika drží tvar, dechy zvyšují tlak. Miles Davis váhá, John Coltrane je neklidný, Cannonball Adderley přidává bluesový hlas. Nic se ještě nerozpadá. Ale návrat už není možný.