Naposledy aktualizováno: 27.1.2026
Portrét hudebníka, který byl vidět i pro ty, kdo jeho desky neposlouchali
Britský kytarista, zpěvák a skladatel Marc Bolan (30. 9. 1947 – 16. 9. 1977, narozen jako Mark Feld) nebyl jen autorem mnoha hitů a jednou z tváří glam rocku. Nešlo ho přehlédnout ani přeslechnout. V roce 2026 se k jeho kariéře vracíme s odstupem, který neoslavuje ani nesoudí, ale snaží se pochopit, proč jeho příběh zůstává otevřený.
Přítomnost, kterou nešlo ignorovat
V roce 2026 se k Marcu Bolanovi nevracíme proto, abychom znovu vyjmenovali jeho hity nebo připomněli, kolik třpytu unesl glam rock na začátku sedmdesátých let. Vracíme se k němu proto, že byl hlasem a tváří své doby. I pro ty, kteří jeho desky nikdy neposlouchali. Někteří ho obdivovali, jiní míjeli, ale málokdo dokázal předstírat, že není.
Když Marc Bolan zahynul při autonehodě na podzim roku 1977, bylo těžké tomu uvěřit. Ne proto, že by rock’n’roll neznal předčasné konce, ale proto, že Bolan působil jako někdo, kdo se smrti dokáže vyhnout – slovem, pózou, schopností být viděn. Vracel se z večeře domů do East Sheen. Řídila jeho partnerka Gloria Jones, matka jejich malého syna. Auto sjelo ze silnice a narazilo do stromu. Tak prostý fakt, že se mu dodnes nechce věřit.
Bylo mu devětadvacet let. Kariéra měla za sebou prudké výkyvy, ale znovu se nadechoval – televizním pořadem pro Granada TV, novým singlem „Celebrate Summer“, návratem k vystupování. Především ale platilo, že Marc Bolan byl stále vidět. A slyšet. Ne nutně hudbou, ale aktivitami.
Touha být viděn
Smrt má tendenci rychle vyrábět mýty. U Bolana však dává větší smysl vrátit se k tomu, odkud se jeho potřeba být viděn vlastně vzala – ještě dřív, než se stal hvězdou. Narodil se v Hackney jako druhý syn židovské rodiny. Ve čtrnácti letech byl vyloučen ze školy; víc než vyučování ho zajímalo pomáhat matce u stánku s ovocem a trávit čas doma. Před zrcadlem. Pózoval jako Cliff Richard. Říkal to bez studu a bez nadsázky.
|
|
|
|
|
|
Touha po pozornosti ho nejprve přivedla k modelingu pánského oblečení a drobným rolím v National Theatre. Hudba přišla postupně – přes rané pokusy, první kapely, změny jmen – až k debutovým nahrávkám poloviny šedesátých let. Nebyla to přímá cesta. Spíš hledání podoby, ve které by se mohl sám nalézt.
Kluk v červeném svetru, který psal písně
Na počátku britské rockové paměti nebyl Marc Bolan ikonou glam rocku, ale vypravěčem. Dítětem londýnských ulic, které nasávalo hudbu dřív, než jí začalo rozumět. Už v polovině padesátých let se motal kolem kavárny 2 I’s Coffee Bar, kde se skiffle potkával s budoucností britského popu. V jukeboxu tam poprvé slyšel „There Goes My Baby“ od The Drifters – a podle vlastních slov ho to „úplně dostalo“.
„Rozhodně věřím v reinkarnaci,“ prohlásil o patnáct let později, oblečený v zářivě červených kalhotách a svetru, který by mu záviděl i Captain America. „Věřím, že všechen lyrický cit jsem se naučil v minulém životě jako hlas z ulice.“ Ať už tím myslel cokoli, jeho hudební vývoj skutečně působil jako uzavřený karmický oblouk. Od tržiště v Berwick Street v Soho až k okamžiku, kdy v roce 1970 zazpíval „Ride a White Swan“ v pořadu Top of the Pops.
Část těchto raných impulsů dokázal vyjádřit už jako dítě. V kapele Suzy and the Hula Hoops hrál desetiletý Marc po boku „Susie“ – své spolužačky Helen Shapiro. O několik let později se stal neoficiálním králem mod výrostků ve Stoke Newington, jen aby byl krátce nato vyloučen ze školy. „Rodina se přestěhovala do Wimbledonu a já se z kultovní postavy stal nikým,“ vzpomínal. „Bylo to období velké duchovní krize.“
Následovalo dlouhé mezidobí „nicnedělání“. Modeling, drobné herecké role, poezie. Jednodenní výlet do Francie se protáhl na tři měsíce – nejprve v Bois de Boulogne, později u kouzelníka, který mu poskytl pokoj i kus svého světa. I tahle epizoda zapadá do Bolanova obrazu: hudba, poezie a mystifikace u něj nikdy nestály odděleně.
Jazyk, který se zjednodušuje
Po návratu se znovu objevil na hudební scéně – přes sólové pokusy a skupinu John’s Children, která „potřebovala hrdinu“. „Desdemona byla skvělá deska,“ svěřil se, „ale když došlo na nahé fotky a mediální humbuk, odešel jsem.“ Krátce nato založil Tyrannosaurus Rex, zpočátku pětičlennou skupinu, která se rychle smrskla na duo s Stevem Peregrin Tookem. Toho později nahradí Mickey Finn. Bonga, podivně starobylý hlas a texty, které zněly, jako by přišly odjinud.
Když se jméno zkrátí na T. Rex, není to jen marketingový tah. Je to rozhodnutí. „Oslovit širší publikum je to, co chceme,“ říká Marc bez obalu. „Pokud underground znamená hrát po půlnoci pro patnáct lidí, pak z něj odcházíme.“ Stejně samozřejmě je připravený rozmlouvat s rozhlasovým DJ Johnem Peelem v hlavním vysílacím čase. Peel ho dlouhodobě podporuje a bere vážně – i ve chvíli, kdy se věci dávají do pohybu a z okruhu lidí okolo londýnského undergroundu zní na Marcův další hudební krok jen odsouzení.
Jejich vztah se ale láme ve chvíli, kdy T. Rex skutečně prorazí. Peel později přizná, že byl dojatý, když se „Ride a White Swan“ dostala do Top 20. Zároveň ho ale zklamou některé následující nahrávky, především „Get It On“. Bolan to nese těžce. Podle dobových svědectví se cítí dotčený a kontakt s Peelem přerušuje. DJ si dokonce v éteru posteskl, že ho jeho někdejší chráněnec přestal brát na vědomí. Ne jako gesto msty – spíš jako tiché potvrzení, že se jejich cesty rozešly.
Antihvězda
Měnil se i jazyk. Fantazijní obrazy ustupovaly jednodušším, městským písním. Nešlo o ústup, ale o posun. Slova a melodie u něj vznikaly současně – a čím dál víc se do popředí dostávala kytara. Obdivoval Jimi Hendrixe, učil se od Berta Weedona a později i od Erica Claptona. Ne proto, aby byl virtuózem, ale aby měl další hudební jazyk.
Právě tehdy se naplno ukazuje rozpor, který Bolana provázel po celý zbytek kariéry. Čím viditelnější byl, tím víc trval na tom, že hvězdou vlastně není. Svět reflektorů pro něj nebyl omylem, ale prostředím. Obklopoval se atributy slávy, pěstoval vlastní obraz a věděl, jak funguje legenda. Přátelil se s Davidem Bowiem i dalšími postavami scény, které chápaly stejná pravidla hry.
Zůstat v přítomném čase
Veřejná role antihvězdy měla i svou stinnou stránku. Čím víc se Bolan vymezoval vůči kritice, tím citlivěji reagoval na věci, které se dotýkaly jeho těla a jeho písní. Bojoval s nadváhou a ačkoli tvrdil, že mu na tom nezáleží, poznámky tisku o jeho vzhledu ho zraňovaly. Stejně tak soudy o jednoduchosti jeho textů.
Když se v polovině sedmdesátých let začalo mluvit o tom, že Bolanův čas je pryč, reagoval po svém. Ne návratem ke starým formám, ale snahou zůstat součástí přítomnosti. Vydával nové desky, plánoval projekty, psal. V posledním roce života se objevil po boku punkové generace – mimo jiné na turné s The Damned a byl v kontaktu s Generation X.
Otevřený konec
Naposledy mluvil o svých plánech jen několik týdnů před smrtí, po koncertě The Jam v Hammersmithu. Televizní pořad, hudba, další kroky. Působil klidně a soustředěně – jako někdo, kdo ví, že ještě není hotovo.
Hudební příběh Marca Bolana nepůsobí jako uzavřená kapitola. Spíš jako příběh, který se zastavil uprostřed pohybu. Ne proto, že by skončil, ale proto, že vznikal z pohybu, který začal dřív, než bylo nutné řešit, odkud přichází a kam směřuje.
