Naposledy aktualizováno: 13.1.2026
Joe Harriott popsal svou hudbu jako “v zásadě pokus o volné malování”.
Jamajský altsaxofonista Joe Harriott natočil v roce 1962 album Abstract – nahrávku, která britskému jazzu dodala odvahu mluvit vlastním jazykem. V dobovém textu Vala Wilmera pro DownBeat se dočteme o respektu, ale také o údivu i lehké nedůvěře k tomuto dílu.
„Nejradikálnější nahrávka, kterou britská scéna dosud vyprodukovala“
V Británii počátku šedesátých let se jazz teprve učil mluvit svou vlastní řečí. Joe Harriott, jamajský rodák s pronikavým altsaxofonovým tónem a neklidnou kreativitou, přišel s deskou Abstract.
Dnes je vnímané jako manifest svobody. Tehdy působilo jako radikální výzva: Dobový článek, z něhož čerpáme, ho popisuje jako „nejradikálnější nahrávku, kterou britská scéna dosud vyprodukovala“. Nešlo o planou pózu – Harriott tu skutečně rozbíjel konvence a nabízel vlastní hudební logiku.
Hudba se pohybuje bez pevného metra, harmonie jsou jen tušené, ale celek drží pohromadě vnitřní logikou.
(dobové hodnocení alba Abstract)
Malíř abstrakcí
Harriott svou hudbu přirovnával k malířství. „Nazývám to abstrakcemi,“ vysvětloval, „ale někdy začnu náčrtem. Pak se rozhodnu, zda ho zahraji tak, jak je, nebo jej rozšířím o volnou improvizací. Velmi mi záleží na tichých pasážích – pauzy jsou součástí hudby.“
Podle něj nebyla volná forma anarchií. „Neexistují pevně dané harmonie, ale rytmus, harmonie a melodie lze používat svobodně.“ Své spoluhráče při sólových kreacích inspiroval k hledání vlastní cesty: „Jeden hráč může rozpracovat téma, druhý paralelní linii, třetí zcela kontrastní motiv. Výsledek je pak jako geometrická skládanka – přesně, přesto svobodně.“
Generace Windrush
Joe Harriott začínal na Jamajce ve školních orchestrech, kde měl za spoluhráče trumpetisty Dizzyho Reece, Wiltona Gaynaira či saxofonistu Harolda McNaira. První profesionální zkušenost získal v big bandu Erica Deana. V roce 1951 připlul do Británie se skupinou pianisty Ozzieho DaCosty. Patřil k téže karibské generaci přistěhovalců, které dnes označujeme jako Windrush. Poválečné Británii nabídli nejen tolik potřebnou pracovní sílu při obnově válkou zničeného ostrova, ale i novou hudební energii a živou kulturu.
Joe o svých začátcích neměl zrovna dobré mínění: „Myslím, že jsem tehdy nehrál tak dobře, jak bych mohl. Částečně jsem zněl jako Parker, ale hrát přesně jako on nelze. Musíte najít vlastní hlas.“
Kvintet a spoluhráči
Jeho kvintet tvořili Shake Keane (trubka, křídlovka), Pat Smythe (klavír), Coleridge Goode (kontrabas) a Bobby Orr (bicí, později ho vystřídal Phil Seamen). Pohromadě spolu vydrželi téměř pět let. Za cíl si dali objevovat možnosti volné formy a experimentovat s ní.
Nahrávky na Abstract zněly jinak než tehdejší britský mainstream. Byly surové, bez studiového pozlátka, ale nechyběla jim energie, která nenechá posluchače v klidu.
Keane a Smythe podle Harriotta vynikali: „Keane má otevřenou mysl a rychle reaguje na podněty, Smythe je intelektuálně vybavený pianista s jemnými, originálními doprovody.“ Goode a Orr drželi rytmus i prostor – základ pro free, ale kontrolované improvizace.
Vlastní cesta a vliv Američanů
I přes častá srovnávání s Ornette Colemanem Harriott odmítal přímou inspiraci: „Je omylem si myslet, že mě Ornette ovlivnil. Pět týdnů v nemocnici na začátku roku 1960 jsem přemýšlel o britské jazzové scéně, jak ji znám, a rozhodl jsem se dělat něco vlastního.“
Joe nehodlal trhat jazz na kusy, spíš ho ohýbal. Včetně jediné převzaté věci na albu – „Oleo“ od Sonnyho Rollinse. V jeho volné hře tak zůstávaly ostrůvky melodie, rytmické náznaky a chytlavé motivy, které se mihly a zase zmizely. Val Wilmer to vyjadřuje až poeticky:
Je to, jako by kapela hrála s neviditelným dirigentem, který jen občas kývne hlavou.
To, co Joe Harriott hledal, ho přivedlo k zájmu o literatury a intenzivnímu studiu malířství – zejména děl Ralpha Waldo Emersona, Pabla Picassa a Paula Klee. Poslouchal také různé hudební žánry: od tradičního jazzu po moderní experimenty. „Snažím se myslet sám za sebe, ale nehraji ve vzduchoprázdnu. Snažím se vtisknout hraní vlastní pečeť. Ale nelze ignorovat minulost – znalost všech jazzových idiomů je zásadní pro improvizaci,“ vysvětloval Harriott.
dobová britská scéna z pohledu Joe Harriotta
Britský jazz Joe hodnotil kriticky, ale realisticky: „Scéna v Londýně je zajímavá, ale kam směřujeme? Jen málo hudebníků přineslo nový pohled. Stále se držíme toho, co Američané opustili před lety. Každý hledá něco osobního. Pokud to nenajde, zůstane u starých věcí a navždy bude zaostávat.“
Abstract je jedinečným příkladem, že free jazz nemusí znamenat chaos. Harriott na něm dokázal propojit strukturu s improvizovanou svobodou, aniž by hudba ztratila smysl. „Mít důvod nehrát je často důležitější než hrát,“ připomínal.
LP deska, která předběhla dobu
LP Abstract zní dodnes jako manifest hudební svobody. Harriottův respekt k melodii, odvaha ji rozbít a cit pro prostor předběhly dobu a posunuly britskou jazzovou scénu kupředu. I když jeho jméno v Česku není nijak známé, mezi hudebníky zůstává vizionářem, který otevřel dveře tam, kde ostatní viděli jen zeď.
| Archivní šum je rubrika postavená na komentované práci s dobovým tiskem, katalogy a materiály. Tento článek je interpretací textu Joe Harriott: Jazz Abstractionist od Vala Wilmera, publikovaného v časopisu DownBeat 10. září 1964. Citace jsou užity dle § 31 autorského zákona č. 121/2000 Sb. pro účely kritiky a odborného komentáře. |
Joe Harriott Quintet: Abstract
Label: Columbia – 33SX 1477
Series: Lansdowne Jazz Series
Format: Vinyl, LP, Album, Mono
Country: UK
Released: Feb 1963
Genre: Jazz
Style: Free Jazz
Tracklist
A1 Subject (5:26)
A2 Shadows (5:52)
A3 Oleo (8:05)
A4 Modal (4:41)
B1 Tonal (5:08)
B2 Pictures (5:08)
B3 Idioms (6:25)
B4 Compound (5:05)
Written-By – Joe Harriott (A1, A2, A4 – B4)
Written-By – Sonny Rollins (A3)
Credits
Alto Saxophone, Leader, Sleeve Notes – Joe Harriott
Bass – Coleridge Goode
Bongos – Frank Holder (tracks: B1, B4)
Drums – Bobby Orr (tracks: A1 to A4), Phil Seamen (tracks: B1 to B4)
Piano – Pat Smythe
Trumpet – Shake Keane
Supervised By – Denis Preston
Design [Sleeve] – Peter Leslie
Painting [Cover] – Yvonne de Miranda
