Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Album, na kterém se hard bop loučí bez patosu
#MilesAndTrane100
LP deska Milestones není přechod ani předzvěst. Je to okamžik, kdy všechno ještě drží pohromadě – kapela, jazyk, energie – a právě tím se loučí. Hard bop tu funguje s téměř samozřejmou jistotou, rytmika drží tvar, dechy zvyšují tlak. Miles Davis váhá, John Coltrane je neklidný, Cannonball Adderley přidává bluesový hlas. Nic se ještě nerozpadá. Ale návrat už není možný.
Na počátku byl pohyb
#MilesAndTrane100
Miles Davis nikdy nezůstal tam, kde ho ostatní chtěli mít. Jakmile se jeho hudba stala srozumitelnou, přestal o ni mít zájem. Tento text sleduje Milese Davise jako proces – jako trvalý pohyb, který formoval moderní jazz tím, že ho nutil měnit jazyk, sestavy i samotná pravidla hry.
Ne památník. Návrat.
#MilesAndTrane100
Úvodní prohlášení k sérii článků, v nichž se budeme věnovat odkazu Milese Davise a Johna Coltranea. Ne jako připomínce dvou „velkých jazzových jmen“, ale jako návratu k hudbě, která vznikala v pohybu a bez jistoty výsledku.
Pokračování textu #MilesAndTrane100: Miles Davis, John Coltrane a proč má smysl poslouchat je znovu
Jak dva židovští kluci z detroitské střední třídy zamaskovali magnetofony za mutantní funkovou revoluci – a proč jejich paranoidní humor dnes zní podezřele současně.
#SoundOfDetroit
Na obalech vypadali jako mutantní disco kapela z ghetta, ve skutečnosti šlo o dva vzdělané kluky z Detroitu s magnetofony, ironií a posedlostí rozporem. Was (Not Was) spojili funk, politickou paranoiu a absurdní humor do hudby, která se tváří jako zábava – a přitom nepřestává klást nepříjemné otázky.
Osobní deník nahrávek, které se během roku vracely do přehrávače víc než jednou.
Rok 2025 mi v jazzu nepřinesl jednu „desku roku“, ke které by se všechno ostatní jen vztahovalo. Spíš řadu nahrávek, které se nenápadně vracely. Některé zůstaly rozehrané na pozadí, jiné si vyžádaly soustředění, ale společné měly jedno: fungovaly i s odstupem.
Tenhle text není žebříček ani verdikt – je to osobní playlist a krátký zápis o tom, co mi z jazzového roku 2025 vydrželo.
Pokračování textu Playlist Jazz 2025: Co stálo za opakovaný poslech
Tonda B ve výborné formě
26. prosince 2025 | Jazz Dock
Pokračování textu Tonda B ve smíchovském Jazz Docku 26. prosince 2025
Motown se začal drolit a groove se vydal vlastní cestou
#SoundOfDetroit – Forgotten Voices
Hudební Detroit na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přestal znít uhlazeně. Motown, dlouho považovaný za dokonalý stroj na hity, začal ztrácet kontrolu nad vlastním ekosystémem a město, poznamenané sociálním napětím i ekonomickým úpadkem, hledalo nový rytmus. Kytarista Dennis Coffey, do té doby anonymní, ale nepostradatelná součást výrobní linky Funk Brothers, v této chvíli vystoupil ze stínu. Album Evolution z roku 1971 není manifestem ani gestem vzdoru – je zvukovým dokumentem okamžiku, kdy se detroitský groove poprvé nadechl bez dozoru.
Pokračování textu Dennis Coffey – Evolution (1971): když se detroitský funk utrhl z řetězu
Zapomenutý hlas města, kde hudba znamenala víc než kariéru
#SoundOfDetroit – Forgotten Voices
Detroit měl své hvězdy, své revoluce i své mýty. Vedle nich ale existovali lidé, bez nichž by žádná scéna nefungovala – protože ji nevytvářeli pro slávu, ale s cílem přežit. Trumpetista Marcus Belgrave (12. 6. 1936 – 23. 5. 2015, narozen jako Marcus Batista Belgrave) patřil právě k nim. Nebyl symbolem jedné kapely ani jednoho alba, ale tichým pilířem města, které si muselo hudbu neustále znovu obhajovat samo před sebou.
Pokračování textu Marcus Belgrave: trumpetista, který držel jazzový Detroit pohromadě