Naposledy aktualizováno: 8.11.2025
Horses spojilo poezii s překypujícím tvůrčím zápalem a stalo se manifestem nové generace umělců
Horses – debutová LP deska Patti Smith (30. 12. 1946, narozena jako Patricia Lee Smith) – přeměnila rockovou scénu New Yorku a zasáhla celou generaci hudebníků a básníků. Sledujeme období let 1974–1975: Pattiinu performativní éru ve St. Mark’s Church, klíčové partnerství s Lenny Kayem, první večery v CBGB i samotné nahrávání alba. Vše, co se tehdy v New Yorku lámalo a rodilo, se v Horses spojilo v jediné dílo – poezie, punk a životní energie.
„Pokud mi chcete dát nějakou přezdívku, říkejte mi pracantka.“
Patti Smith sice vstoupila do širšího povědomí až s vydáním Horses (1975), ale její skutečný příběh se rodil dávno předtím – v básních, improvizovaných jam sessions a v setkáních s lidmi, kteří její hlas poznali dřív, než ho dokázala přesně pojmenovat ona sama. Nebyla nikdy jen „kněžkou punku“. Byla Patti: umělkyně, která odmítala být zařazena do jakékoli škatulky. Jak sama řekla: „Když jsem byla mladá, byla jsem královna punku. Pak jsem zestárla a byla jsem babička nebo kmotra punku. Vždycky pro vás mají nějaké jméno – básník punku. Co to znamená? Vždycky říkám: ‘Pokud mi chcete dát nějakou přezdívku, říkejte mi pracantka’.“
|
|
|
New York poloviny 70. let nebylo město pro všechny. A přesto – od konce 60. let přijímalo odpadlíky, snílky i podivíny a nechávalo je uzrát v osobité tvůrce. Patti přijela už v roce 1967, prakticky bez peněz, jen s touhou žít svobodně. Nepůsobila dojmem, že by měla do tehdejšího světa patřit. „Vzhledem jsem tam nepatřila – nosit na hlavě podobu včelího úlu (beehive) a spoustu make-upu jsem odmítala.“ Její dlouhé rovné vlasy, beatnická strohost a androgynní zjev ji umisťovaly mimo módní trendy.
Právě v tom ale byla její síla: outsiderství proměnila v estetiku a svůj nezaměnitelný vizuální i hudební jazyk. „Mohli jste přijet do New Yorku, pokud jste měli nové nápady. Nikdo vám nebránil, ani když jste byli homosexuálové. Mohli jste přijet, i když jste byli podivíni. New York byl plný outsiderů,“ píše ve svých nejnovějších pamětech Bread of Angels: Memoir.
Patti Smith 1974–1975: formování legendy
Léta 1974–1975 pro ni byly obdobím intenzivní transformace. Z novinářky, básnířky a bohémky z Manhattanu se rodila hudební legenda, jejíž hlas, texty i vizuální výraz začaly definovat novou estetiku newyorské scény. Manhattan se stal laboratoří pro experimentální umění, kde se křižovaly životní dráhy literátů, hudebníků a fotografů. Formovala se generace, která chtěla překročit kulturní konvence. „Umění musí mít chuť těla,“ svěřila se tehdy Nicku Toschesovi.
Patti žila a tvořila někde uprostřed mezi tím vším. „Když se ohlédnu zpět, byla ta rozkvétající, dechberoucí, umělecká scéna. Přijímala a pak rozbíjela rozsáhlou kulturní historii a spěchala do budoucnosti s neuvěřitelnou rychlostí a produktivní energií. Byla to velmi důležitá doba.“ Každý den, každé setkání bylo součástí cesty, která vyústila v album Horses, redefinující rock.
Setkání s Lenny Kayem
Pattiina tvorba vždy překypovala rozhodností – intelektuální i tělesnou. Jako jedna z prvních zpívala o svobodě vlastnit svou sexualitu a nenechat si ji diktovat okolím. Postavy v jejích textech nejsou sobecké ani asociální; hledají intenzivní zážitky a míří za něčím vyšším. Patti jejich příběhy podává s vášní a sebevědomím. Někdy působí unaveně, jindy sarkasticky, bezprostředně či zapáleně – nikdy však ne nepřirozeně.
Miluje psaní: fyzický akt u psacího stroje, kde se slovo vtiskne na stránku a zůstane tam jako stopa. Vystupování naopak slovům vrací život. Udržuje tvůrčí proces živý, přítomný, vibrující. To je okamžik, kdy se poezie nadechuje. Patti miluje samotný proces tvorby – konečný produkt je pro ni někdy nezbytné zlo, ale zároveň za něj cítí vděčnost. Díky němu může poslouchat desky Rolling Stones nebo listovat knihami Williama Burroughse, které jí dodávají radost i inspiraci.
Ve St. Mark’s Church, historické budově v East Village, proto zkoušela spojit poezii s performativní dramatikou. Aby její autorská čtení vynikla, rozhodla se pro hudební doprovod. Kytaristu, hudebního publicistu a producenta Lennyho Kaye si vybrala s typickou přímostí – zeptala se ho, zda dokáže znít jako autonehoda. Slova a akordy se vzájemně rozechvívaly a publikum se ocitalo v prostoru mezi fascinací a rozrušením. Patti opakovaně zdůrazňovala, že psaní a performance jsou propojené procesy: „Psaní je jako masturbace, jen trvá déle.“ Její syrová otevřenost se odrážela i v tom, jak své texty interpretovala.
Formování Patti Smith Group a repertoáru
Spolupráce s Lennym Kayem pro ni znamenala zásadní obrat. Z původního recitování poezie se postupně posouvali k hudebním vystoupením, která navazovala na beatnickou tradici i na temnou teatralitu The Doors. Duo se brzy rozrostlo. Patti nepotřebovala „profesionály“ v konvenčním smyslu. Hledala lidi, kteří budou dýchat stejný vzduch, a přesně takové našla. Nejprve přišel klávesista Richard Sohl, jehož improvizace spojovaly jazzové a klasické idiomy. Do neotesaných produkcí dvojice Smith–Kaye přinesl hudební soudržnost. Krátce nato se přidal kytarista a baskytarista Ivan Kral, syn československých emigrantů.
Patti o svých spoluhráčích říkala: „Mezi mnou a kluky je skvělá chemie. Ovládám je jen do té míry, aby měli dostatek svobody ovládat mě.“ Jejich cílem nebylo jen skládat písně, ale zkoumat hranice energie a intenzity. Repertoár kombinoval bluesové a rockové motivy, improvizaci a literární přístup k textům – někdy proud vědomí, jindy pevně vystavěnou poetickou strukturu. Patti chtěla, aby hudba byla tělesná a zároveň inteligentní:
„Chci, aby se slova a zvuk setkaly v jednom okamžiku.“
Nejde jen o riffy a slova
Začínali v Max’s Kansas City a Bitter End. V CBGB, tehdy ještě neznámém klubu na Bowery, repertoár rozšiřovali i hudebně. Bubeník Jay Dee Daugherty, původně jen zvukový technik jejich koncertů, se brzy stal plnohodnotným členem. Patti a její spoluhráči ukázali, že hudba může být performancí, intelektuálním zážitkem i životním postojem. „Nejde jen o riffy nebo slova. Jde o to, jak se člověk pohybuje v prostoru a jak publikum reaguje,“ připomněla později.
Na pódiu působil nekonečný proud veršů, jako by vycházel přímo z jejího nitra, zatímco kapela byla průvodcem jejích letů do fantazie a syrových obrazů. V pánském černém saku, košili a rozedraných džínách, posedlá slovy a zpěvem, mávala pěstmi, jako by dirigovala vlastní vlnu energie – zvláštní směs Keithe Richardse a Mii Farrow: fyzického nasazení, poezie a provokace, schopné ovládnout prostor.
Nahrávání Horses: Poezie, syrovost a experiment
Nahrávání debutového alba probíhalo s intenzitou, která byla stejně poetická jako drsná. Producentem byl John Cale, zkušený hudebník a producent, známý z Velvet Underground, který měl cit pro práci s nezkušenými debutanty. Patti později přiznala, že se jí, i kapele, studiová rutina notně zajídala a často propadala beznaději: „Nerozuměla jsem nahrávací mašinérii. Nerozuměla jsem tomu, jak se nahrávky dávají dohromady. Nerozuměla jsem technologickým možnostem. Chtěla jsem jen, aby nás lidé slyšeli takové, jací jsme, ne nějakou přehnaně vylepšenou nebo vyčištěnou verzi toho, kým jsme byli.“
Na přímou novinářskou otázku odpověděla: „Jak mi to jde s Johnem Calem? Je to jako A Season in Hell. On je bojovník a já jsem bojovnice, takže bojujeme. Ze souboje někdy vzejde šampión.“ Naštěstí management Arista Records na ni netlačil. Vydání LP desky zvažovala několik let a měla jasno o svém postavení v hudebním průmyslu: „Budu se propagovat přesně taková, jaká jsem, se všemi svými slabými i silnými stránkami. Moje slabé stránky jsou, že jsem sebevědomá a často nejistá, a moje silná stránka je, že se za to nestydím.“
Výsledek byl mimořádný. Cale zachytil Patti společně s muzikanty v návalu inspirativní seberealizace, kdy se texty transformovaly do hudebních obrazů – někdy melancholických, jindy divoce erotických, vždy pravdivých a s performativním přesahem. A Caleův producentský recept? Většinu času se snažil držet se stranou. „Bylo velmi důležité nechat Patti tvořit a sledovat, co se stane.“
Nedodržování definic punku
Patti Smith o svém debutu napsala stručně: „Jsou to tři akordy pospojované slovy.“ A skutečně – většina písní staví na jednoduché trojici akordů, přesto působí jako spontánní, živé úryvky starořeckých homérských eposů – impulsivní, intenzivní, nezkrotné. Například „In Excelsis Deo/Gloria“ (druhá část je od irského barda Van Morrisona) vtahuje posluchače do pulsujícího newyorského undergroundu díky výraznému kytarovému riffu a nasazení Pattiina hlasu.
Patti si dovolila hit rhythm’n’bluesových THEM přetvořit a vypustit ho znovu jako lascivní, ohnivou punkovou modlitbu, stírající hranice mezi sexuálním a duchovním. Úvodní verš – jeden z nejodvážnějších v historii rock’n’rollu – okamžitě bourá předsudky: „Ježíš zemřel za něčí hříchy, ale ne za moje,“ a pokračuje sexuálními chvástáními o G‑L‑O‑R‑I‑A a o tom, jak si „to udělala sama“.
V reggae „Redondo Beach“ Patti odhalila své city. Přenáší intimní příběh tragického vyústění lesbického vztahu do hudební formy. Lenny Kaye vzpomínal: „Reggae nás fascinovalo. V 70. letech jsem často jezdil do Brooklynu, do čtvrtí obývaných karibskými imigranty. Chodil jsem do obchodů s deskami a žádal, aby mi přehráli všechny singly.“ Bruce Springsteen k písni dodal: „Velmi často staví velmi temné texty do kontrastu s veselejší melodií nebo aranžmá. Líbí se mi, jak to bylo koncipováno a vyváženo.“
Další skladby ukazují šíři tématického záběru: „Kimberly“ vypráví o narození Pattiiny milované sestry během jedné bouřky, zatímco experimentální „Birdland“ zobrazuje dětského hrdinu truchlícího nad smrtí svého otce, s fantasmagorickými vizemi inspirovanými vzpomínkami Petera Reicha a jeho knihou Book of Dreams. Pasáže o otcově smrti a odbočky do psychiatrických myšlenek Wilhelma Reicha dokazují, že Horses není jen punkový výkřik, ale promyšlené umělecké gesto – hudba, poezie a performance, kde každý detail nese význam.
„Nechtěla jsem napodobovat někoho jiného.“
Mnozí si myslí, že „Free Money“ je milostná píseň. Ve skutečnosti vypráví o snu, kde najdete pod polštářem loterijní tiket, a o myšlence, že právě tento dar vás může osvobodit.. Patti skladbu věnovala své matce. Rodina se často potýkala s finančními těžkostmi, někdy až tak, že na stole nebylo dost jídla. „Rodiče celý život tvrdě pracovali. Nemohli mě opravdu podporovat. Ale nikdy mi nechyběla láska,“ vzpomíná. Skladba „Break It Up“, napsaná ve spolupráci s kytaristou Tomem Verlainem z Television, slouží jako epitaf připomínající náhrobek Jima Morrisona.
Vedle vlastních písní Patti nahrála také cover „Land of a Thousand Dances“ od newyorského rhythm’n’bluesového zpěváka Chrise Kennera – zajímala ji energie a radostná dravost skladby, nikoli přesná reprodukce originálu. „Chtěla jsem zachytit pocit tanečního šílenství, ne napodobovat někoho jiného,“ vysvětlila. Tak se i cover stal součástí její poetiky: tělo, hudba a performance, se spojily v jednotnou, živou formu.
Generační obraz: Poezie, feminismus a newyorská scéna
Inspiraci pro Horses Patti nacházela v různých zdrojích. Rimbaudova poetika svobody rezonovala s jejím přístupem k textům. Robert Mapplethorpe, autor slavného portrétu na přední straně obalu alba, formoval její vizuální identitu – nedílnou součást uměleckého projevu. Feministické proudy 70. let, kdy ženy redefinovaly své místo v kultuře, přetavily její osobní a umělecké ambice do generačního dialogu. Patti Smith svou přítomností, otevřeností a energií stála u zrodu fenoménu, který spojoval poezii, punk, performanci a fyzickou činorodost.
Debutové album se stalo manifestem nové generace – autentické, niterné a intelektuálně svobodné. Ve St. Mark’s Church, v improvizovaných jam sessions i na pódiích klubů jako CBGB formovala Patti performativní základ, jenž rezonuje v každém tónu nahrávky. Energie z těchto koncertů, intenzivní spolupráce s Lenny Kayem a proměna neuspořádaných nápadů v kolekci skladeb zůstávají i dnes inspirací pro umělce napříč žánry.
Horses není jen hudební nahrávka – je svědectvím doby, kdy Manhattan fungoval jako laboratoř pro nové formy umění, kdy generace hledala hlas a osobnost v jednom a kdy umělec spojil poezii, punk, performanci a život do jedinečné, nezaměnitelné síly. Patti Smith shrnula: „Každý koncert, každé slovo, každý tón – je to všechno o tom, aby tělo i mysl byly přítomné a otevřené.“
Postupné přerody
Po úspěchu Horses následovaly další desky – Radio Ethiopia (spotify link), Easter (spotify link), Wave (spotify link) – každá posouvala hranici mezi poezií a rockem dál. Změnil se život, změnil se kontext: léta veřejného ticha, péče o rodinu a nemocného manžela, návraty, smutky i nové začátky. Přesto se Patti Smith nikdy skutečně neodřízla od koncertních pódií – přicházela jen tehdy, když měla co říct. Po návratu v devadesátých letech – nejprve s albem Gone Again (1996, spotify link) – působila ne jako umělkyně snažící se zopakovat staré časy, ale jako někdo, kdo celý život sbíral zkušenosti, které teď nechává volně proudit.
Ve stejném období začala psát svou autobiografii Just Kids, mapující raná léta ve „Velkém Jablku“ a formující vztah s Robertem Mapplethorpem. Společně sdíleli život v legendárním hotelu Chelsea, kde se denně střetávali Bob Dylan, Jimi Hendrix, Andy Warhol, Janis Joplin a další, kteří přepisovali americkou kulturu. Patti se učila, že umění není jen estetika – je životní postoj, vyžadující odvahu, autenticitu a schopnost být přítomen ve vlastním životě.
K padesátému výročí svého debutu si naplánovala koncertní šňůru. V 79 letech přemýšlí o životě s nadhledem, který vychází z práce, ne z nostalgie: „V této fázi svého života jsem prošla všemi možnými věcmi a opravdu nic nepotřebuji. Vím, co chci, a vím, jak chci trávit většinu svého času.“ Nepřehlíží minulost, nevrací se k ní a nenechává se jí spoutat. Píše, vystupuje, vypráví. Inspiruje tím, že zůstává pracantkou – každodenní dělnicí slova, obrazu a přítomnosti.
A přesně takové je i její první album Horses – živé, nezkrotné, nezapomenutelné.
Patti Smith: Horses
Label: Arista – AL 4066, Arista – 4066
Format: Vinyl, LP, Album, Stereo, Waddell Pressing
Country: US
Released: 1975
Genre: Rock
Style: Punk, Art Rock, Garage Rock
Tracklist
A1 Gloria (5:54)
A1.1 In Excelsis Deo
(Written-By – P. Smith)
A1.2 Gloria (Version)
(Written-By – Van Morrison)
A2 Redondo Beach (3:24)
(Written-By – L. Kaye, P. Smith, R. Sohl)
A3 Birdland (9:16)
(Written-By – I. Kral, L. Kaye, P. Smith, R. Sohl)
A4 Free Money (3:47)
(Written-By – L. Kaye, P. Smith)
B1 Kimberly (4:26)
(Written-By – A. Lanier, I. Kral, P. Smith)
B2 Break It Up (4:05)
Guitar – Tom Verlaine
(Written-By – P. Smith, T. Verlaine)
B3 Land (9:36)
B3.1 Horses
(Written-By – P. Smith)
B3.2 Land Of A Thousand Dances
(Written-By – Antoine Dominoe, Chris Kenner)
B3.3 La Mer(de)
(Written-By – P. Smith)
B4 Elegie (2:42)
Guitar – Allen Lanier
(Written-By – A. Lanier, P. Smith)
Credits
Drums – Jay Dee Daugherty
Guitars – Allen Lanier (tracks: B4), Tom Verlaine (tracks: B2)
Guitar, Bass – Ivan Kral
Lead Guitar – Lenny Kaye
Piano – Richard Sohl
Vocals – Patti Smith
Producer – John Cale
Executive-Producer – Wartoke Records Inc.
Engineer – Bernie Kirsh
Assistant Engineer – Frank D’Augusta
Design – Bob Heimall
Liner Notes – Patti Smith
Management – Wartoke Concern Inc. NYC
Mastered By – Bernie Kirsh, Bob Ludwig
Photography By – Robert Mapplethorpe
