Lou Reed, hudba nikdy nezní dost nahlas

Naposledy aktualizováno: 20.6.2017

Lou Reed
Lou Reed

Americký kytarista, zpěvák, skladatel, textař, fotograf a producent Lou Reed (2. 3. 1942 – 27. 10. 2013, narozen jako Lewis Allan Reed), společně s Frankem Zappou patrně nejvýznamnější plod americké undergroundové hudební scény šedesátých let minulého století.

Vlivná postava amerického undergroundu
Plakát na představení Warholovy Exploding Plastic Inevitable Show v červnu 1966 v Chicagu
Plakát na představení Warholovy Exploding Plastic Inevitable Show v červnu 1966 v Chicagu

Lou Reed, jeden z nejprogresivnějších a nejúchvatněji antimainstreamových umělců v rocku nikdy nepřestal se svou křížovou výpravou, aby zůstal podivínský.

Spolupracoval s Metallicou na experimentálním LP Lulu a ke konci života na koncertech oživil své téměř neposlouchatelné hlukové LP Metal Machine Music.

Možná nepřekvapí, že byl hudebním samoukem. Na kytaru se naučil hrát sám. Inspiraci hledal při poslechu newyorských lokálních radiostanic.

Příležitost k nahrání prvního singlu s písněmi Leave Her For Me / So Blue přišla poměrně záhy. V roce 1957 jej vydal s kapelou The Shades.

V první polovině šedesátých let vystudoval filmový obor na University of Syracuse. Po absolutoriu pracuje coby nájemný hudební skladatel u Pickwick Records, kde po čase dostane příležitost nahrát singl The Ostrich.

Singl vychází pod hlavičkou zprvu smyšlené skupiny The Primitives. Část muzikantů, podílejících se na nahrávce, se později stane prazákladem legendárních The Velvet Underground.

Explodující plastová Nevyhnutelnost
The Velvet Underground & Nico (1967, Verve Records)
The Velvet Underground & Nico (1967, Verve Records)

O Velvet Underground se nejčastěji zmiňuje výrok Briana Eno, že kapela neprodala mnoho desek, ale každý, kdo si ji koupil, si založil kapelu. Lou Reed s nimi natočil čtyři alba.

Svůj vůbec první koncert odehráli 11. prosince 1965, kdy předskakovali skupině The Myddle Class v aule střední školy Summit High School v New Jersey – zahráli tři písně: There She Goes Again, HeroinVenus In Furs.

V počátcích měl na veškeré dění okolo kapely zásadní vliv výtvarník Andy Warhol. Angažoval ji do svého programu Exploding Plastic Inevitable. Byla to navíc umělecká scéna v centru New Yorku šedesátých let minulého století, která skupinu zrodila a dala jí do vínku zásadní tvůrčí impuls.

To vše by ale nebylo možné bez Warholovy Factory v centru města, explozi queer v New Yorku a to, jak Lou Reeda a Velvety vzrušovala experimentální dronová hudba La Monte Younga. Umění, avantgardní film a hudba se střetly a daly vzniknout mimořádnému a zásadnímu kulturnímu fenoménu.

Andy chtěl, abysme se pokusili na naší první desce udržet náš originální jazyk,“ vysvětloval po letech Lou. A později se ještě o Warholově vlivu zmínil: „Hele, musíte dohlídnout, aby tam zůstaly ty sprostý slova… Díky tomu jsme už navždycky věděli, co to znamená, aby něco bylo po našem.“

alba s The Velvet Underground

Již jejich debutová LP deska The Velvet Underground & Nico (1967, Verve Records) zásadně poznamenala rockovou hudbu. Ústřední skladbou debutového LP je určitě Heroin; Reedova legendární, drsná a lehce zhýralá píseň. Fanoušky oblíbeným kouskem je i I’m Waiting For The Man, další óda na fet.

Nic dobrého si o ní zpočátku nemyslel ani Iggy Pop. „Jak může někdo udělat desku s takhle debilním zvukem? To je hnus! Je mi z těch lidí na blití! Odporná zkurvená hippie verbež! Posraný beatnici, zabít je do jednoho! Zní to jak z prdele!“ Za půl roku i on prozřel.

Další klasikou Velvet Underground, která odkazovala na drogy a která se nakonec stala Reedovou labutí písní na jeho posledním vystoupení, je White Light/White Heat. Titulní skladba druhé desky Velvetů je jednou z nejtvrdších rockových písní v Reedově katalogu. Přestože text písně popisuje amfetaminové opojení, je to zároveň jedna z nejsnadněji zpívaných písní v Reedově zpěvníku.

Lou Reed s Johnem Calem při vystoupení The Velvet Underground 8. února 1966 ve Filmmakers Cinematheque, New York (photo by Fred W. McDarrah)
Lou Reed s Johnem Calem při vystoupení The Velvet Underground 8. února 1966 ve Filmmakers Cinematheque, New York (photo by Fred W. McDarrah)
témata transgender, sexu a drog
Lou Reed: Transformer (1972, RCA Records)
Lou Reed: Transformer (1972, RCA Records)

V roce 1970 Lou Reed od Velvet Underground odchází. Na pár měsíců potěší rodiče, když nastoupí do rodinné účetní firmy.

Vábení divokého rock’n’rollového života, plného speedu a alkoholu, dlouho neodolá. O rok později odlétá do Velké Británie natočit první – z celkově dvaceti dvou sólových alb.

Produkce Reedova sóĺového debutu se ujímá newyorský producent Richard Robinson, který se před tím osobně za Loua zaručil manažerům labelu RCA Records. Album se bohužel špatně prodávalo, byť na něm hrají kytarista Steve Howe a klávesista Rick Wakeman z anglických progrockových Yes.

Reedova druhá sólovka Transformer vyšla 8. listopadu 1972. Produkčně vypomohli David Bowie – sám velký obdivovatel Velvet Underground – a Davidův tehdejší dvorní kytarista Mick Ronson. Byla na ní mj. výborná píseň Vicious.

Našinci znají cover písně Walk On the Wild Side v podání Pavla Bobka s textem Michaela Žantovského. Bohužel v něm, díky bolševické cenzuře, nebyla ani stopa po tématech transgender, sexu a drog a umně zašifrovaných osudech lidí z okruhu Warholovy show, kterým Lou věnoval originálním písňový text.

Hodně pestrá hudební kariéra
Lou Reed: New York (1989, Sire Records)
Lou Reed: New York (1989, Sire Records)

V průběhu sólové kariéry Lou prochází silnějšími i slabšími uměleckými etapami. Střídá rockovou a písničkářskou polohu s jazzovou a rhythm’n’bluesovou.

Nebojí se výrazného experimentu v podobě kontroverzního dvojalba Metal Machine Music (1975), na němž pracuje s kytarovou vazbou, různými šumy a industriálními vzruchy.

Metal Machine Music pro něj byla dokonalou nahrávkou, která dovedla jeho lásku k hluku, dronu a hudebnímu chaosu do logického konce. Anthony DeCurtis ve své biografii Lou Reed: A Life nazval dvojalbum „hymnou na speed„.

V knize Victora Bockrise Transformer je Reed citován, jak říká: „Vydal jsem Metal Machine Music právě proto, abych tomu všemu učinil přítrž. Bylo to obrovské fuck-you. Chtěl jsem pročistit vzduch a zbavit se všech těch zasraných kreténů, kteří se objevují a řvou Vicious a Walk On The Wild Side.“ Reedovo „fuck-you“ však bylo spíše obranným mechanismem.

Po kontroverzní nahrávce přišel s deskou Coney Island Baby (1976), na které najdete třeba Crazy Feeling. Po předchozím dvojalbu si mohli jeho příznivci oddychnout. Reedovi nehráblo definitivně.

Další silnou deskou byla Street Hassle z roku 1978. Kromě reedovské klasiky Gimmie Some Good Times obsahuje jedenáctiminutovou titulní Street Hassle. Posluchači jsou zprvu ukonejšeni jednoduchým riffem violoncella, později je znervózní a nakonec zcela deprimuje hypnotická neúprosnost nahrávky.

Dokázal sejmout jho tahouna koncertu

V první polovině osmdesátých let minulého století si Reed sestavil novou kapelu z výtečných hráčů, která znamenala vstup na jiné kolbiště. Dunící hutná rytmika mu dovolovala v podstatě cokoliv – hlavní jařmo frontmana už neleželo jenom na něm. Tuto etapu zrekapitulovala koncertní Live In Italy z roku 1984.

A projevilo se to i na dalších deskách, které v 80. letech vychrlil – Legendary Hearts, New Sensations a další. Do této skládačky Reedových výborných sólových LP desek logicky patří již zmíněný Transformer, dále určitě Berlin (1973), The Blue Mask (1982)  New York (1989), Songs for Drella (1990) natočené s Johnem Calem.

Zajímavou kolekcí je i Reedovo poslední album Lulu (2011), nahrané s členy kapely Metallica. Dokládá Reedovo neustálé odhodlání dívat se dopředu a ne zpět. je na něm i konfrontační Brandenburg Gate.

Reed byl až do konce obrazoborecký, ale zároveň si velmi dobře uvědomoval, co se lidem líbí. Přestože se vyznačoval odporem k tomu, aby dělal to, co se od něj očekává. Byl si stále vědom toho, že chce dát publiku to, co chce. Málokdy to bylo ve stejné podobě, jakou znali.

Lou Reed umírá na rakovinu jater ve věku sedmdesát jedna let. Při jeho divokém životním stylu v průběhu patnácti let mezi roky 1965 – 1980 to byl jistě úctyhodný věk.

Ukázky:

The Primitives – The Ostrich – http://youtu.be/5r998weOUiM

Velvet Underground & Nico – I’m Waiting for My Man – http://youtu.be/hugY9CwhfzE
Velvet Underground – Sister Ray – http://youtu.be/7d69mDT11yI
Velvet Underground – Pale Blue Eyes – http://youtu.be/NcDuR9BF0Oc

Satellite of Love (Transformer) – http://youtu.be/FH2EgYq_NCY
Sad Song (Berlin) – http://youtu.be/sc54vcmcZKA
Metal Machine Music (Metal Machine Music) – http://youtu.be/9I5OtlKjzJo
The Day John Kennedy Died (The Blue Mask) – http://youtu.be/BlWwA5x-P9k
Strawman (New York) – http://youtu.be/siiNiX5-zAk
Hello, It’s Me (Songs for Drella) – http://youtu.be/gtF_tFDQGKY
The View (Lou Reed and Metallica – Lulu) – http://youtu.be/fJlU_9Vyvqs

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..