Naposledy aktualizováno: 14.1.2019
Od Zappy a fusion k funku, soulu a producentskému pultu
Klávesista, zpěvák a hudební producent George Duke a.k.a. Dawillie Donga (12. 1. 1946 – 5. 8. 2013) patřil k hudebníkům, pro které hranice mezi jazzem, funkem, soulem a popem nebyly důvodem k zastavení.
Býval prvním na seznamu spoluhráčů
George Duke patřil k vyhledávaným spoluhráčům několika generací výrazných hudebníků. Hrál a nahrával s Milesem Davisem, Quincym Jonesem, Arethou Franklin, Jean-Lucem Pontym, Billym Cobhamem nebo Stanleym Clarkem.
Jeho vlastní příběh ale nezačíná u slavných jmen kolem něj. Začíná u klavíru, jazzu a člověka, který si velmi brzy odmítl vybrat jediný způsob, jak má jeho hudba znít.
Klasicky vzdělaný pozounista a skladatel
Dukeův zájem o hudbu a hudební kariéru podnítila jeho matka. Jako čtyřletého caparta ho vzala na koncert Duke Ellingtona. Cenné zkušenosti získal během angažmá u Cannonballa Adderleyho a Franka Zappy.
Klasicky vzdělaný muzikant vystudoval hru na trombon na sanfranciské konzervatoři. Současně docházel na hodiny komponování. Absolvoval dvouaktovou operou Tzina.
Ještě během studií si přivydělává v kapele zpěváka, a svého budoucího celoživotního přítele, Ala Jarreau. Vystupovali pravidelně v hudebním klubu Half Note. George nemohl chybět na židličce u tamního piana, když na pódiu hostovali saxofonisté Dexter Gordon nebo Sonny Rollins.
Ve druhé polovině šedesátých let již Duke koncertoval s vlastním jazzovým kvartetem. Z té doby pochází i jeho první sólové album The George Duke Quartet Presented By The Jazz Workshop 1966 Of San Francisco pro značku SABA. Kromě toho doprovázel trumpetisty Kennyho Dorhama a Dizzyho Gillespieho při jejich koncertních štacích v okolí San Francisca.
Krátká, ale intenzivní spolupráce s Pontym
V roce 1969 George zaujal francouzský houslista Jean-Luc Ponty. Vyhledá ho a nabídne mu svoje služby při Jean-Lucově americkém turné. Dukeova kapela s Pontym se tehdy dostane i do nahrávacího studia.
Natočí dvě studiová alba Electric Convention (1969, World Pacific Jazz) a King Kong: Jean-Luc Ponty Plays The Music Of Frank Zappa (1970, World Pacific Jazz). Nádavkem ještě připraví koncertní záznam The Jean-Luc Ponty Experience With The George Duke Trio (1969, World Pacific Jazz, spotify link).
Hrál jednu z klíčových rolí v zappových ukrutnostech
Do Zappových Mothers of Invention poprvé nastoupí jen na několik měsíců na přelomu šesté a sedmé dekády 20. století. Tehdy stále patřil ke kmenovým hráčům big bandu Dona Ellise. Ještě než se znovu připojil k Mistrovým Matkám invence byl v letech 1973 – 1975 členem kvintetu Cannonballa Adderleyho.
Na výslovné Zappovo přání začne více tíhnout ke hře na elektronické klávesové nástroje. Z gramofonových nahrávek, na kterých se George Duke podílel, můžeme doporučit zappovskou sérii alb, počínaje Chunga’s Revenge (1970, Bizarre Records, spotify link), přes Waka/Jawaka (1972, Bizarre Records, spotify link), Grand Wazoo (1970, Reprise Records, spotify link), Apostrophe (‚) (1974, Discreet, spotify link) až do One Size Fits All (1975, Discreet, spotify link).
Duke na nich předvádí nejenom brilantní klávesovou ekvilibristiku, ale stává se i důležitou součástí Frankových koncertních show a spolupachatelem pověstných pódiových ukrutností. Kus z toho uchovalo výborné koncertní dvojalbum Zappa / Mothers – Roxy & Elsewhere (1974, Discreet, spotify link).
Frank Zappa mu za věrné služby oplatil výpomocí na albu Feel (1974, MPS Records, spotify link). Natočil kytarové part v milenecké písni „Love“ a pak v „Old Slipper“, byť není zmíněn mezi zúčastněnými muzikanty. Najdeme ho ukrytého za pseudonymem Obdewl’l X, jenž používal při hostování na Dukeových nahrávkách.
Od fusion k funku a za mixážní pult
Po odchodu od Zappy se Duke ještě na chvíli spojil s bubeníkem Billym Cobhamem. V The Billy Cobham/George Duke Band s nimi hráli také kytarista John Scofield a baskytarista Alphonso Johnson; koncertní album „Live“ On Tour in Europe (1976, Atlantic, spotify link) zachytilo kapelu v plném fusion provozu. Dlouhého trvání ale neměla.
Duke už několik let hledal vlastní cestu. Faces in Reflection (1974, spotify link) a The Aura Will Prevail (1975, spotify link) nebyly deskami člověka, který by chtěl zůstat jen jazzovým pianistou. Elektrické klávesy a syntezátory dostávaly stále větší prostor, přibýval funk i Dukeův zpěv.
Po přechodu k Epicu se tenhle posun ještě zrychlil. Reach for It (1977, Epic, spotify link) vystoupalo na čtvrté místo amerického R&B albového žebříčku a titulní skladba se dostala až na druhou příčku mezi R&B singly. George Duke už nehrál jen pro publikum jazzových klubů.
Brazílie nebyla jen odbočka
Na konci sedmdesátých let zamířil také do Brazílie. A Brazilian Love Affair (1980, spotify link)nevzniklo tím, že by ke kalifornskému funku přidal několik jihoamerických ozdob. Duke nahrával se zpěvákem a kytaristou Miltonem Nascimentem, zpěvačkou Florou Purim, perkusionistou Airtem Moreirou, kytaristou Toninhem Hortou, bubeníkem Robertinhem Silvou a dalšími brazilskými muzikanty. Část alba vznikala přímo v tamních studiích. Samba, jazz a funk se tu nepotkávají podle předem připraveného receptu; Duke se nechal zatáhnout do rytmického cítění hudebníků, za nimiž přijel.
Producent, který se neztratil za pultem
Současně se stále častěji přesouval na druhou stranu studiového skla. Produkci začal brát jako samostatnou kariéru už na konci sedmdesátých let. Pracoval s A Taste of Honey, Jeffreym Osbornem, Deniece Williams, Smokeym Robinsonem a řadou dalších zpěváků a muzikantů. Výraznou stopu zanechal také na nahrávkách Rachelle Ferrell, jejíž mimořádný hlas dokázal zasadit do prostředí na pomezí jazzu, soulu a R&B.
Nebyla to bokovka mezi vlastními deskami. V osmdesátých a devadesátých letech se producent, aranžér a hudební režisér George Duke stal stejně důležitý jako George Duke za klávesami.
Jedna z těch cest vedla znovu k Milesi Davisovi. Pro album Tutu (spotify link) Duke napsal, aranžoval a spoluprodukoval „Backyard Ritual“. O několik let později se podílel také na Amandla (spotify link). Mezi Zappou sedmdesátých let a Davisem osmdesátých tak neleží dvě rozdílné kariéry. Duke byl použitelný všude tam, kde nestačilo pouze správně zahrát noty a bylo potřeba dát nahrávce zvuk.
Ještě jednou jazz
Na přelomu tisíciletí se jeho producentská práce výrazně protnula s kariérou sestřenice Dianne Reeves. Produkoval In The Moment: Live in Concert (2000, spotify link) a The Calling: Celebrating Sarah Vaughan (2001, spotify link) pro prestižní Blue Note Records. Obě alba získala Grammy za nejlepší jazzové vokální album. Vedle práce pro jiné přitom dál vydával vlastní desky. Poslední, Dreamweaver (2013, BPM Records, spotify link), vyšla v červenci 2013, necelé tři týdny před jeho smrtí.
Kdo chce Dukeovu fusion etapu slyšet pohromadě, může sáhnout po čtyřdiskovém kompletu My Soul – The Complete MPS Fusion Recordings z roku 2008. Mnohem zajímavější je ale sledovat, kam se od těch nahrávek vydal: k funku, R&B, brazilské hudbě, popu, produkci – a kdykoli bylo potřeba, zase zpátky k jazzu.
