Naposledy aktualizováno: 28.10.2025
Rozloučení s pódiem, ne s hudbou. Esej o jednom z nejvýraznějších hlasů brazilské hudby, který nikdy neznal hranice.
Na konci své koncertní cesty se Milton Nascimento neodmlčel. Jen se rozhodl již veřejně nevystupovat, aby dál naslouchal tomu, co ho provázelo celým životem – tichému tepu hudby. Přezdívali mu Hlas Boží, ale on sám by spíš řekl, že jen poslouchal zemi a lidi, kteří v ní zpívají.
Poslední koncert – Mineirão jako kruh
Na stadionu Mineirão v Belo Horizonte, kde se kdysi proháněli jeho dětští fotbaloví hrdinové z Cruzeiro Esporte Clube, se 13. listopadu 2022 uzavřel kruh. Poslední koncert turné A Última Sessão de Música nebyl ani tak rozloučením, jako spíš poděkováním – písním, přátelům a cestám, které vedly z Minas Gerais (jednoho z největších států brazilské federální republiky) do celého světa.
„Loučím se s pódiem, ne s hudbou,“ řekl Milton Nascimento (26. 10. 1942, narozen jako Milton Silva Campos do Nascimento) s úsměvem a hlasem, v němž bylo slyšet víc míru než smutku. Šedesát let na cestách, od třináctiletého croonera po uznávaného hudebníka – a přitom pořád ten samý Bituca (Miltonova přezdívka mezi nejbližšími přáteli).
Připomeňme, že podle brazilské Centrální kanceláře pro sběr a distribuci (Ecad) nahrál 42 alb, získal pět cen Grammy, byl devětkrát nominován, byl poctěn čestným doktorátem v oboru hudby na Berklee University v Bostonu a vybudoval si obrovskou mezinárodní kariéru.
Hlas, který se stal krajinou
Miltonův hlas se nedá popsat bez přirovnání. Zpěvačka Elis Regina kdysi řekla, že „kdyby Bůh zpíval, měl by Miltonův hlas“. Někdo jiný by použil přirovnání, že je to zvuk hory lámající se v mlze – napůl modlitba, napůl volání. Právě ten hlas si otevřel dveře do srdcí Brazilců. Kromě Elis Reginy se s Nascimentem na pódiu setkali i další velká jména brazilské hudby, mezi nimi Tom Jobim, Gilberto Gil, Maria Bethânia, Caetano Veloso, Chico Buarque a další.
Milton se na brazilské hudební scéně objevil v době festivalů. Celonárodní uznání získal v roce 1967, kdy vyhrál Mezinárodní festival písní se skladbou „Travessia“, kterou složil společně s Fernandem Brantem. Ale už předtím se v domácí pop music pohyboval. V roce 1964 nahrál svoji „Barulho de Trem“ a v roce 1965 složil „Canção do Sal“, kterou si v roce 1967 vybrala do repertoáru Elis Regina. Dřív než ceny a pocty přišly další písně: „Maria Maria“, „Caçador de Mim“, „Coração de Estudante“ „Encontros e Despedidas“ a „Nada Será Como Antes“. Všechny nesly dotek něhy, která se nebojí bolesti, a víru, že i v melancholii je světlo.
Clube da Esquina – ulice, kde vznikla revoluce
V šedesátých letech se v Belo Horizonte scházela parta mladíků, kteří poslouchali Beatles, jazz i lidové zpěvy z kopců Minas Gerais. Říkali si Clube da Esquina – doslova „klub z rohu ulice“. Milton, bratři Lô a Márcio Borges, Fernando Brant, Ronaldo Bastos, Tavinho Moura, Toninho Horta a další vytvořili muziku, která spojila Minas se zbytkem země ovládané vojenskou juntou.
Dvě alba, která vydali, Clube da Esquina (1972, spotify link) a Clube da Esquina 2 (1978, spotify link), se vyznačovala inovacemi ve stylu, aranžmá a repertoáru, ovlivněnými hudbou Beatles. Dodnes zní jako manifest svobody – směs hlasů, akordů a rytmů překračujících hranice Música Popular Brasileira (MPB). Slyšíš v nich ozvěny nejnovějších směrů angloamerické moderní hudby, duchovno i rytmus deště.
Clube da Esquina znělo jako zázrak z jiné galaxie – rock, samba, folk i jazz tu splynuly do hudby, která se nedala vysvětlit, jen cítit. Vzpíralo se všem škatulkám a zpočátku i kritikům. Jenže tenhle sen o svobodě, nahraný uprostřed diktatury, nezmizel – rostl. Z desky, která mátla, se stala i díky šeptandě legenda, brazilské Pet Sounds s větší duší i rytmem.
Pokračování Clube da Esquina 2 rozšířilo kruh spolupracovníků o jména jako Chico Buarque či Elis Regina, ale duch zůstal stejný: hudba jako přátelství, odpor i útěk. A když Nascimento později řekl, že Angelus (1994, spotify link) je vlastně „Clube da Esquina 3“, nebyla to nadsázka – ten klub totiž nikdy nezavřel.
Pod kuratelou cenzury
Jenže Nascimentova poezie měla své nepřátele. LP Milagre dos Peixes (1973, spotify link) byla prakticky celá zcenzurovaná – vyšla s většinou skladeb bez textů v instrumentálních verzích, přesto mluvila jasněji než politická prohlášení. Aby unikl tomuto pronásledování, začal Milton vystupovat na koncertech pořádaných studentskými odbory. Jako první pak nazpíval „Cálice“ s Chicem Buarquem, píseň-symbol vzdoru.
Později Milton připravil další alba, která se stala klasikou MPB, jako například Minas (1975, spotify link), Geraes (1976, spotify link) a Caçador de Mim (1981, spotify link). Jeho nahrávka skladby „Coração de Estudante“, kterou složil společně s Wagnerem Tisem, se stala hymnou hnutí Diretas Já (občanská aktivita požadující přímé volby v roce 1984).
Hudba, která překračuje hranice
Od šedesátých let si jeho vokálu všimli i za hranicemi. Jeho LP deska Courage (1968, spotify link) a pozdější Native Dancer (1975, spotify link) se saxofonistou Waynem Shorterem otevřely most mezi MPB a jazzem. Milton pak spolupracoval s Herbiem Hancockem, Ronem Carterem, Patem Methenym, Stingem, Paulem Simonem, Björk, Jonem Andersonem, Mercedes Sosa, Peterem Gabrielem, Duran Duran a dalšími. Každé takové muzikantské spojení bylo dialogem – nikoli exotickou ozdobou, ale hledáním společného jazyka.
Kde hudba znamená víc než tóny
Miltonovy písně často zní, jako by nevznikaly ve studiu, ale na prašné cestě mezi městem a vesnicí. „Maria Maria“ hrály všechny brazilské rozhlasové stanice. Byla to pocta ženám nesoucím starosti světa na ramenou. Podle statistiků má Milton na kontě přes čtyři stovky skladeb a více než tisíc nahrávek. Nejčastěji nahrávanou i hranou písní je právě „Maria Maria“ – ale jen čísla tu nic neříkají. Každá skladba je součástí mapy, kde se osobní paměť stává dějinami.
Rozloučení, které nic neuzavírá
Když se na stadionu Mineirão před svými věrnými příznivci uklonil, nebylo to gesto konce. Hudba s ním zůstává – jen už nebude stát před mikrofonem. „Bylo to krásných šedesát let na cestách,“ tehdy prohlásil a dodal „… ale přišel čas vrátit se domů.“ V jeho hlase nikdy neuslyšíte stopy únavy, spíš tichou radost člověka, který ví, že splnil svou úlohu.
Milton Nascimento nikdy nezpíval o sobě. Zpíval za všechny spoluobčany. Proto zní jeho hlas i teď – v šumu deště nad Belo Horizonte, v rytmu batucady, v tichu mezi dvěma tóny, kde se člověk na chvíli zastaví a uvědomí si, že hudba není jen slyšet. Ona se děje.
