Naposledy aktualizováno: 2.10.2022
Julian Edwin “Cannonball” Adderley (15. 9. 1928 – 8. 8. 1975) byl jedním z nejlepších altsaxofonistů dvacátého století. Jeho hudební putování k posluchačsky srozumitelnějšímu jazzu, byť prozatím akustickému, vyvolávalo u mnohých žánrových příznivců obrovské vzrušení. Svých čtyřicet šest let života prožil se sešlápnutým plynovým pedálem až na podlahu.
zastánce soulově laděného jazzového saxofonu
Altsaxofonista Julian „Cannonball“ Adderley zpopularizoval spojení soulu a jazzu a významně přispěl svým oduševnělým tvůrčím jazykem k rozvoji jazzové hudby. Jeho inteligentní prezentace hudby (často návštěvníkům svých koncertů vysvětloval, co se svými hudebníky zahraje) mu pomohla stát se jedním z nejpopulárnějších jazzmenů.
Se svým přímočarým stylem se prosadil především na hardbopové scéně. Předběhl populární – a mnohem později i akademicky oceňovanou – éru fusion v jazzu. Míchal soul a gospel společně s rhythm’n’blues tak jako ještě nikdo jiný. V tomto delikatesním nápoji nechyběl Cannonballův charakteristický, oduševněle radostný muzikantský podpis. Do již tak vzrušujícího a stále se vyvíjejícího jazzového projevu přidal další žargon. Jazyk, který když jednou uslyšíte, okamžitě mu porozumíte. Za to sklidil všeobecné uznání.
„Mám opravdu pocit, že musíme najít příbuzenství a emocionální kontakt s našimi lidmi,“ řekl v roce 1966 během debaty v redakci magazínu DownBeat a pokračoval. „A pokud jde o hudbu Cecila Taylora, Rolanda, Archieho, Cannonballa, nebo koho chcete, jak chcete a kdy chcete – jestli se máme zase nějak přiblížit tomu černošskému, bylo by myslím hezké, bylo by ideální, kdybychom mohli mít taky masové publikum. Kdybychom mohli nějak přimět naše lidi, aby poslouchali, co děláme.“
Vždy se chtěl dobře bavit, ale současně nikdy nezapomněl, že jazz je také umění
Velkou zásluhu na popularitě Adderleyho tvorby měly především nádherně zpracované latinskoamerické motivy. Podobně, jako u Jimmyho Smithe a Horace Silvera, i jeho alba – nejenom Jazz Workshop Revisited – a singly (např. Jive Samba, African Waltz a Save Your Love For Me se zpěvačkou Nancy Wilson) zabodovaly v hitparádě.
Tihle tři skvělí muzikanti se zasadili o to, že si hardbopové nahrávky našly cestu do jukeboxů a do vysílání rozhlasových stanic v černošských městských ghettech. V páté a šesté dekádě to byly klíčové nástroje pro šíření černošské hudby. V konkurenci nejenom Marthy Reeves, Muddyho Waterse, Howlin‘ Wolfa nebo The Impressions k překvapení mnohých obstály.
Byl také vášnivým hudebním fanouškem a hledačem talentů, který dával příležitost začínajícím hudebníkům buď tím, že je najímal do své skupiny (např. jazzový a fusion klávesista a producent George Duke), nebo produkoval jejich desky, někdy i obojí. Adderley byl tím, kdo upozornil na Wese Montgomeryho majitele a producenta Orrina Keepnewse z Riverside Records a produkoval debutovou nahrávku Chucka Mangioneho.
Přezdívku „Cannonball“ získal díky svému obrovskému apetitu
Julian Edwin „Cannonball“ Adderley se narodil 15. září 1928 v Tampě na Floridě. Jeho přezdívka „Cannonball“ byla údajně odvozena od slova „kanibal“, kterým ho jeho přátelé nazývali kvůli jeho obrovskému apetitu.
Adderleyho rodiče si během jeho dětství našli práci jako učitelé na floridské A&M Univerzitě, což podnítilo hudební nadání jejich dětí. Nakonec se Adderley s rodinou přestěhoval do Tallahassee, kde měl se svým bratrem Natem možnost hrát na saxofon s Rayem Charlesem (který v Tallahassee kolem roku 1940 náhodou žil). Po dokončení studia hudby na A&M University se Adderley v roce 1948 přestěhoval do Broward County na Floridě. Brzy se stal šéfem kapely na Dillardově střední škole ve Fort Lauderdale, což z něho udělalo místní celebritu.
V Big Apple se o něm mluvilo jako o novém Birdovi
V roce 1955 se Adderley opět přestěhoval, tentokrát do New Yorku, aby zde mohl studovat a také se profesionálně věnovat hudbě. Byly to pouhé tři měsíce po smrti Charlese „Birda“ Parkera. Jednou se vypravil do klubu Café Bohemia a vzal si s sebou saxofon.
Tenkrát tam vystupovala kapela Oscara Pettiforda a slavný kontrabasista ho požádal o záskok za jejich spoluhráče, který se opozdil. Po koncertě okamžitě dostal nabídku na stálé místo. Během pár dní, které poté strávil spolu s Pettifordovou kapelou, se o něm začalo mluvit s obdivem.
To stačilo k tomu, aby Cannonball (a jeho bratr Nat Adderley, který hrál na kornet) podepsali smlouvu se Savoy resp. EmArcy Records. Nahrávací společnosti ho neustále propagovaly jako „nového Birda“. Cannonballův mnohem vřelejší tón se přitom výrazně lišil od Parkerova, stejně jako jeho rytmičtější přístup k frázování.
Přesto, že byl do značné míry ovlivněný tvorbou Charlieho Parkera a Bennyho Cartera, dokázal si jako „zastánce soulově laděného jazzového saxofonu“ vytvořit vlastní styl. Potvrdil to již na své debutové LP desce Presenting Cannonball Adderley (1955, Savoy Records), jenž je plná čísel pro noční tancovačku v klubu. Adderley v úvodní skladbě Spontaneous Combustion udává tón tomu, co teprve mělo přijít. Musíme mít na paměti jednu důležitou skutečnost. Vždy se chtěl dobře bavit, ale současně nikdy nezapomněl, že jazz je také umění.
Dva roky u Milese Davise
Po neúspěšném pokusu o vedení vlastní kapely s bratrem kornetistou Natem se Adderley připojil k jednomu z legendárních kvintetů Milese Davise a zůstal s ním dva roky. V té době v něm hrál po boku Johna Coltranea (tenorsax), Reda Garlanda (piano), Paula Chamberse (basa) a Philly Joe Jonese (bicí) a později s reformovanou rytmikou, v níž se vedle osvědčeného Chamberse objevili klavíristé Bill Evans/Wynton Kelly a bubeník Jimmy Cobb.
Davis již byl rozhodnutý využívat tónových řad (módů), namísto sólových improvizací postavených na předem daném sledu akordů a chystal se pracovat na přelomových jazzových albech a Milestones (1958, Columbia – spotify link) a Kind Of Blue (1959, Columbia – spotify link).
„Měl jsem takovou představu, že rozšířím kvintet na sextet, s Tranem a Cannonballem na saxofony. Teda, já tu muziku přímo slyšel a bylo mi jasný, že jestli to dám dohromady, tak to teda bude pořádnej nářez,“ vzpomínal Davis ve svojí autobiografii Miles. Jeho představy se naplnily v prosinci 1957, když se Coltrane znovu vrázil do Milesovy kapely.
Během jejich spolupráce s Milesem se Trane a Cannonball navzájem ovlivňovali a učili jeden druhého novým instrumentálním přístupům. Davis během koncertů a na zkouškách často vybízel Coltranea, aby se nebál využívat Adderleyho lyrický styl a také zvuk pouličních muzikantů a kapel, který byl jednou z hlavních ingrediencí na Kind Of Blue.
Zpopularizoval hudební styl, který kombinoval prvky soulové hudby a jazzu
Podle historika Thoma Holmese je Adderley známý tím, že “zpopularizoval hudební styl, který kombinoval prvky soulové hudby a jazzu, předchůdce funky jazzového zvuku, který je tak důležitou součástí dnešního jazzového myšlení”.
V roce 1959 založil, samozřejmě opět se svým bratrem Natem, vlastní, tentokrát velmi úspěšný kvintet a podepsal smlouvu s vydavatelstvím Riverside Records a později Capitol Records, kde nahrál téměř dvacet alb. Některá zmíním podrobněji. Obecně platí, že nahrávky, které natočil pro Capitol, mají velmi přitažlivý, drsný domácký zvuk vycházející z gospelu a blues.
Pozornost si vydobyla Natova skladba Work Song inspirovaná vzpomínkami z dětství na Floridě a na v železech spoutané mukly tzv. „Chain-gangs,“ jak rozbíjejí kamení podél zaprášených silnic. Bratři do kapely později přibrali další členy (výborného kontrabasistu Sama Jonese či bubeníka Louise Hayese), takže nakonec vznikl Cannonball Adderley Sextet.
Bluesem nasáklý tón a nekompromisně swingující altsaxofonové tóny
Ale ještě předtím se Miles připojil k Adderleymu na jeho session pro LP desku Somethin‘ Else (1958 – spotify link) u Blue Note Records – všeobecně široce uznávaném albu pro jeho přímočarý a nekomplikovaný styl.
„Bluesem nasáklý tón a nekompromisně swingující altsaxofonové tóny jsou stejně rozpoznatelným zvukem jako kterýkoli jiný po nástupu bebopu… Dlouhé, výsostně uvolněné a loudavé Autumn Leaves je nahrávkou, kterou si zapamatuje každý posluchač, ale na desce není jediný rutinní moment a velkou zásluhu na tom má i rytmická sekce Hank Jones (piano), Sam Jones (basa) a Art Blakey (bicí). … výsledek je vynikající a kontrast mezi Adderleyho vitalitou a Milesovým úzkoprsým lyrismem je lahůdkou,“ napsali Brian Morton a Richard Cook.
Po Somethin‘ Else vyšla LP deska Cannonball Adderley Quintet In Chicago/Cannonball And Coltrane (1960, Mercury Records – spotify link). Nahrála ji stejná sestava, jakou známe z Kind Of Blue, ale bez Milese Davise a za piano se místo Billa Evanse posadil Wynton Kelly. Trane se na všech šesti skladbách drží svého spirituálního zvuku. Naopak Cannonball zní, jako by hrál pro úplně obyčejného chlápka, který přišel unavený po šichtě domů.
Spolupráce se Zawinulem, alba jako večírek
Na začátku šedesátých let začali bratři Adderleyovi spolupracovat s pianistou Joe Zawinulem. Právě včas, protože se chystali nahrávat se zpěvačkou Nancy Wilson. Výsledek vyšel na lakonicky pojmenovaném albu Nancy Wilson/Cannonball Adderley (1961, Capitol Records – spotify link). Přestože celá polovina skladeb je instrumentálních, dodnes jde o základní nahrávky vokálního jazzu. Nejvýraznějšími skladbami jsou volná Never Will I Marry a podmanivá The Old Country.
Trestuhodně přehlíženými tituly Cannonballovy diskografie jsou Cannonball Adderley Sextet In New York (1962, Riverside Records – spotify link) a Fiddler On The Roof (1964, Capitol Records – spotify link). I když In New York není zdaleka tak slavné, jako Somethin‘ Else, dokonale vystihuje vše, co Cannonball uměl. Jedním slovem – tohle album je večírek. Večírek s některými dalekosáhlými téměř freejazzovými post-bopovými prvky. Druhé z nich, Fiddler On The Roof, obsahuje osm písní z muzikálu Šumař na střeše přepracovaných do jazzové podoby. Titulní skladba a Matchmaker, Matchmaker by se hodily na každou jazzovou kompilaci.
Asi nejlépe si Cannonball Adderleyho budeme pamatovat díky jeho souljazzovému hitu Mercy, Mercy, Mercy z února 1967, který pro něj napsal Vídeňák Joe Zawinul. Originální verze vyšla na Adderleyho koncertním albu Mercy, Mercy, Mercy! Live At „The Club“ (1967, Capitol Records – spotify link), na kterém vedle bratrů Adderleyových a Zawinula hráli kontrabasista Victor Gaskin a bubeník Roy McCurdy.
Tato deska nebyla vůbec nahrána v chicagském klubu The Club, ale před publikem v hollywoodském studiu Capitol Record. Vypráví se, že Adderley se přátelil s manažerem chicagského podniku The Club a chtěl svému příteli trochu pomoci. V dalších letech hrál například s Yusefem Lateefem, Bobbym Timmonsem, Wyntonem Marsalisem nebo Charlesem Lloydem.
Hudba pro mejdany nebo rodinná setkání
Na konci šesté dekády minulého století začal experimentovat s rozmanitými africkými rytmy a v jeho hře se odrážel vliv elektrického jazzu. Také vyučoval a přednášel o jazzu. V tomto období vydal alba Accent On Africa (1968, Capitol Records – spotify link) a dvojalbum The Price You Got To Pay To Be Free (1970, Capitol Records – spotify link).
V roce, kdy The Price You Got To Pay To Be Free vyšlo, se Adderleyho pozornost a muzikantský zájem obrátily k fusion a funku, jejichž prvky se prolínají celou deskou. Ačkoli logicky nelze nijak srovnávat s klasickými nahrávkami Adderleyových sextetů a kvintetů, je to fantastické shrnutím Cannonballova kouzla. Je to především party deska. Protože taková Adderleyho hudba zkrátka je. Radost a bolest a strach a nadšení. Je to hudba o tom, že žijeme.
Před svou smrtí začal znovu nahrávat některá svá starší čísla. Dne 8. srpna 1975 Cannonball tragicky podlehl krvácení do mozku, které prodělal o čtyři týdny dříve. Bylo mu čtyřicet šest let. Miles Davis o svém spoluhráči řekl: „Měl v sobě něco duchaplného. Nedalo se to vystihnout, ale v jeho hře to bylo cítit každý večer.“
Nezbývá nic jiného, než vás vyzvat, když zaslechnete tóny Adderleyho altsaxofonu – podobné slovům při rozhovoru – jak klepou, rezonují a dráždí, zkuste jim pootevřít dveře do své duše.
Ukázky:
Spontaneous Combustion
– https://youtu.be/G5tDKeBiHo8
Jive Jamba
– https://youtu.be/mpkN8nR0EEg
Work Song
– https://youtu.be/VlepuNi40M8
The Old Country
– https://youtu.be/OxJF1rOQcyc
Autumn Leaves
– https://youtu.be/u37RF5xKNq8
Mercy, Mercy, Mercy
– https://youtu.be/y7FFLYXEOqA
