Rachelle Ferrell, crossoverová šestioktávová bojovnice proti škatulkování v populární hudbě

Naposledy aktualizováno: 28.11.2017

Rachelle Ferrell

I po více jak čtyřicetileté hudební dráze se mezzosopranistka Rachelle Ferrell (21. 5. 1961, narozena jako Rachelle Stephanie Ferrel) řadí k čelným představitelkám dynamického crossoverového spojení současného jazzu, gospelu, rhythm’n’blues, popu a klasické hudby.

nejenom rozsah šesti a půl oktávy

Talentovaná, technicky skvěle vybavená zpěvačka s ohromujícím hlasovým rozsahem šesti a půl oktávy, okamžitým a naprosto plynulým přechodem z jakékoliv polohy do tzv. whistle registru, je zaslouženě členkou nejužší špičky nejosobitějších zpěvaček a zpěváků v historii jazzové a populární hudby.

Rachelle Ferrell (1990, Somethin‘ Else) – japonské vydání debutového alba. V roce 1995 vychází v USA u Blue Note pod titulem First Instrument

Od dětství hrála na housle. Ve třinácti letech již vystupovala profesionálně. V dalších letech si přibere hru na piano a studium zpěvu. Pro hudební praxi ji připravila prestižní bostonská Berklee College of Music, na které vystudovala obory zpěv, kompozice a aranžování.

Ve školních škamnech se potkává například s jazzovým chameleonem, a významným představitelem hudebního crossover přístupu, saxofonistou Branfordem Marsalisem.

Od roku 1985 se živí jako pianistka a sboristka v kapelách Dizzyho Gillespieho, George Bensona, Vanessy Williams, Patti LaBelle nebo Lou Rawlse.

Kam hudebně patřím?

Rachellina kariéra je ukázkovým příkladem snahy hudebního průmyslu o podbízivé, pokud možno co nejjednodušší prezentování interpretů. Snaží se je zaškatulkovat do předem připravených hudebních šuplíků.

Ferrell se k podobným pokusům vyjádřila jasně a srozumitelně „Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, že nevím kam hudebně patřím. Odmítám se někým nechat zaškatulkovat. Zkrátka a dobře, škatulky nejsou nic pro mě. A nikdy nebyly.“ Ostatně, stejně se zachovali manažeři vydavatelství Blue Note Records, pro které ji získal tehdejší generální ředitel Bruce Lundvall.

Rachelle Ferrell (1992, Capitol)

Bruce se po poslechu její demo kazety s ukázkami popového repertoáru rozhodl, že se na ní půjde podívat do klubu.

Čekalo na něj velké překvapení. Ferrell zpívala výhradně jazzový repertoár. Lundvall poté předloží mladičké zpěvačce nabídku na vydání dvou dlouhohrajících desek – jazzové u Blue Note a popové, o kterou se postará Capitol Records.

Jazzový debut

Eponymní debutové jazzové album Rachelle Ferrell vychází v roce 1990 pouze v Japonsku v licenci u tamní specializované značky Somethin‘ Else. Produkčních prací se ujal bubeník Lenny White, známý z hraní s coreovskou fusion partou Return to Forever. Na většině nahrávek Rachelle doprovází členové jejího tehdejšího tria Eddie Green (piano), Tyrone Brown (kontrabas) a Doug Nally (bicí).

Vedle dvou vlastních kompozic Don’t Waste Your TimeExtensions se na desce objevilo i několik coverů a jazzových standardů, jako jsou My Funny Valentine dvojice Rodgers/HartCole Porterova What Is This Thing Called Love a píseň You Send Me od Sama Cookea nebo Autumn Leaves z dílny tvůrčího týmu Kosma/Prevert/Mercer. V posledně zmíněné nahrávce si s Lenny Whitem zahráli i Wayne Shorter (tenorsaxofon), Michel Petrucciani (piano), Stanley Clarke (basa), Pete LevinGil Goldstein (oba na syntezátor).

Rachelle Ferrell (zdroj rachelleferrell.com)
Rachelle Ferrell (zdroj rachelleferrell.com)
Popový debut

O dva roky později vychází další CD disk s názvem Rachelle Ferrell (1992, Capitol). Tentokrát je určen i pro americký a evropský trh. Příjemnou směs popsoulových a smoothjazzových melodií si z více jak poloviny Rachelle napsala sama.

Ve studiu ji hráčsky a producentsky významně vypomohl zkušený klávesista George Duke. Úspěchu se dočkal především duet Nothing Has Ever Felt Like This s rhythm’n’bluesovým zpěvákem Willem Downingem.

Rachelle Ferrell: First Instrument (1995, Blue Note)

Po pěti letech od japonské premiéry vychází jazzový debutový disk i v USA a Evropě. Tentokrát s jiným návrhem obalu a pod názvem First Instrument (1995, Blue Note).

Ve stejném roce Rachell hostuje na CD Q’s Juke Joint (1995, Qwest Records) známého jazzového bandleadera a producenta Quincyho Jonese.

Dnes je Rachelle přesvědčená o tom, že ji někdejší Lundvallovo rozhodnutí uvést ji jako popovou zpěvačku ve Spojených státech, a paralelně s tím rozjet jazzovou kariéru v Japonsku a na starém kontinentě, vážně umělecky poškodilo.

V rozhovoru se k celé záležitosti vyjádřila slovy: „Byla jsem mladá a důvěřivá teenagerka. O tom, jak funguje hudební soukolí, jsem neměla ponětí. Nerozuměla jsem tomu, co se okolo mě děje a každému jsem důvěřovala. Po letech jsem zkušenější a více si vážím umělecké nezávislosti.

Cesta za sebedůvěrou
Rachelle Ferrell: Individuality (Can I Be Me?) (2000, Capitol)

S nalezením sebevědomí, důvěry sama v sebe a dalšího uměleckého směřování Rachelle pomohl George Duke. Nejenom, že ji přizval na nahrávání vlastních alb Snapshot (1992, Warner Bros.), Illusions (1995, Warner Bros.), Going Home: A Tribute to Duke Ellington (2001, Platinum) a Duke (2005, BPM Records) – také ji přesvědčil, aby si více věřila a nenechala sebou manipulovat.

Ujal se i produkce Rachellina prozatím posledního studiového CD s příznačným názvem Individuality (Can I Be Me?) (2000, Capitol) s výraznou funkovou odpichovkou Satisfied.

Ferrell v té době procházela těžkým životním obdobím, během něhož se přestěhovala z Philadelphie do Nového Mexika. Přesto se ve studiu vzepjala k zatím nejlepšímu výkonu.

Rozpoutala hlasovou exhibici, během níž využívá širokou škálu různých pěveckých technik – vzlykáním, sténáním, mručením a bědováním dala průchod bolesti z nenaplněné lásky v I Gotta Go. Vnímání světa lidských vztahů pohledem osudem otřískané ženy nabízí nejenom v melodicky nejsilnější písni Reflections Of My Heart, nazpívané s jejím bratrem Russellem Barnesem, ale i ve smutkem přetékající I Forgive You.

Rachelle Ferrell (zdroj youtube)
Rachelle Ferrell (zdroj youtube)
Stále střídmá albová produkce
Rachelle Ferrell: Live In Montreux 91-97 (2002, Blue Note)

O dva roky později vychází koncertní titul Live In Montreux 91-97 (2002, Blue Note). Rekapituluje tři Rachellina vystoupení na významném evropském festivalu Montreaux Jazz Festival v letech 1991 a 1997 za doprovodu orchestru pod vedením George Dukea.

V roce 1997 dokonce koncertovala ve švýcarském městě dvakrát. Poprvé 12. července 1997 na tématickém večeru s podtitulem A Tribute to Charles Aznavour. Následující den odehrála vlastní recitál.

Oficiální diskografie Rachelle Ferrell více než střídmě dokumentuje zpěvaččin všestranný talent. Od roku 2010 hraje s novou doprovodnou partou. Vedle piana se začala doprovázet na kytaru.

V některých novějších rozhovorech se zmiňuje o přípravách dalšího studiového materiálu s pracovním názvem Art And Soul. K jeho realizaci zatím nedošlo. Může za tím být i její jednoznačně odmítavý postoj ke snahám hudebního průmyslu přinutit ji „zaplout“ zpátky do škatulek s nápisy pop a jazz.

Rachelle svým jednáním naplňuje Gillespieho prorocká slova o tom, že se v budoucnu může stát jednou z klíčových hnacích sil dalšího jazzového vývoje.

Ukázky:

Don’t Waste Your Time – https://youtu.be/t9B_OB4nRPU
Nothing Has Ever Felt Like This – https://youtu.be/pf83djaaTS4
George Duke Band & Rachelle Ferrell – Welcome to My Love (Live)
https://youtu.be/nJKK1eL9aJQ
Reflections Of My Heart – https://youtu.be/4B5SQHwO0Mg
I Gotta Go – https://youtu.be/Qh8WWVr9HLI
I Can Explain (Live) – https://youtu.be/w2uD_MUu55U
Satisfied (Live) – https://youtu.be/69KBo4jwafM

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..