Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
O muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely
#MilesAndTrane100
Když se mluví o albech Milese Davise z přelomu 60. a 70. let, pořád se ještě často mluví o „kapelách“, „sessions“ a „geniálních improvizacích“. Jenže tahle vyprávění mají jednu zásadní slepou skvrnu: nepočítají s producentem jako aktivním hráčem. V případě Milese Davise to ale bez něj jednoduše nejde.
Sto let duetů, které dokazují, že dvěma hlasům stačí málo, aby řekly všechno
Duo trubky a klavíru je v jazzu zkouškou pravdy. Nejsou tu žádné úkryty ani alibi, jen vztah, který se musí udržet sám. Dva hlasy proti sobě, a zároveň vedle sebe.
Právě proto se k této podobě jazzu hudebníci vracejí už téměř sto let — pokaždé jinak, ale vždycky se stejným rizikem: že bude slyšet úplně všechno.
Pokračování textu Jazzová epištola pátá: Dopis, který se přehrává znovu
Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams v kvintetu, jež přestal počítat rytmus tradičním způsobem
#MilesAndTrane100
Existují kapely, které hrají skvěle. A pak existují kapely, které změní samotný způsob, jak hudbu slyšíme. Druhý velký kvintet Milese Davise patří k těm druhým.
Pokračování textu Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout
Kapitola na konci jedné éry
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Na začátku sedmdesátých let byl katalog Impulse! Records místem, kde hudba často fungovala jako osobní výpověď. Pozdní nahrávky Johna Coltranea, meditativní světy Alice Coltrane nebo naléhavý tón Archieho Sheppa — každé album neslo stopu konkrétního vnitřního tlaku i doby, která ho formovala.
Pokračování textu Pharoah Sanders – Elevation (1974): když spiritual jazz zpomalí
Hudba, která se nezklidňuje – Charles Mingus mezi tichem a výbuchem.
#NocniPlaylisty
Noc je ideální čas na hudbu, která se nebojí být pravdivá. A Charles Mingus byl pravdivý až na dřeň. Narodil se v Arizoně, vyrůstal v Los Angeles v domě, kde se směla hrát jen církevní hudba – ale dlouho to nevydrželo. Díky Ellingtonovi objevil jazz, a pak našel i vlastní tvůrčí hlas. A ten byl silný, neústupný, někdy hněvivý, vždycky lidský.
Pokračování textu Charles Mingus: Šest nočních erupcí génia, hněvu a něhy
Genius + Soul = Jazz: album, které není třeba obhajovat
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Na začátku roku 1961 se Ray Charles ocitl na neznámém území – mezi velkou jazzovou kapelou, studiovými hráči z okruhu Counta Basieho a vlastním grooveovým instinktem. Výsledkem je album, které nevysvětluje, ale rovnou přehrává.
Šest hammondkářů, šest přístupů, jeden groove. Od Jimmyho Smithe, Shirley Scott po Larryho Younga — Hammond B3, který změnil jazz.
Hammondky nejsou jen nástroj. Jsou to varhany, které se naučily dýchat mimo kostel – v klubech, na pódiích, v zakouřených místnostech, kde groove držel večer pohromadě. Soul‑jazz z nich udělal hlas těla i paměti: rytmus, který se opakuje, ale nikdy nezní stejně.
Pokračování textu Playlist Šest varhan Hammond B3, jeden groove
Soul Hitchhikers v Jazz Docku ukázali, jak může znít radost, řemeslo i noční klubový tep — i když publikum zůstává spíš u stolů než na parketu.
Honza Kořínek se v pozdně nočním Jazz Docku představil hutným groovem, jenž vibroval jako roztočený Leslie. Soul Hitchhikers hráli s energií, která by si zasloužila tanec, ale i tak si jejich hudba našla cestu mezi stolky a světlem až k těm, kteří přišli poslouchat a nechat se vtáhnout.
Pokračování textu Jan Kořínek a jeho Hammond B3: páteční groove, který se nezastaví