Naposledy aktualizováno: 2.6.2019
Deník Financial Times zařadil amerického trumpetistu a hráče na křídlovku Eddieho Hendersona (26. 10. 1940, narozen jako Edward Jackson Henderson) na soupisku elitních světových jazzmanů. Přízeň fanoušků si vydobyl především nezměrnou vervou a zaujetím, které vkládá do své hry.
může se kdykoliv směle poměřit s nejlepšími hráči svojí generace
Eddie oslaví v říjnu 2019 již devětasedmdesáté narozeniny. Navzdory věku stále pravidelně koncertuje. Ať již coby člen All-Star bandu The Cookers, jenž založilo několik veteránů jazzové klubové scény nebo se svými dlouholetými spoluhráči Arniem Somogyiem (basa), Stephenem Keoghem (bicí) a Garethem Williamsem (piano).
Dokazují, že hudební svěžest není otázkou počtu křížků na zádech, ale pozitivního životního přístupu. Vedle vlastních skladeb s nádechem swingu, latiny, funku nebo fusion hraje výběr toho nejlepšího, co vzniklo na newyorské bopové scéně v posledních pěti dekádách.
Lyrický přednes a modální pojetí mohou vyvolávat dojem, že je Eddie klonem jiného slavného trumpetisty Milese Davise.
Vůči Hendersonovi to není ale spravedlivé. Za léta si vybudoval vlastní styl a může se kdykoliv směle poměřit s nejlepšími hráči svojí generace.
Satchmovo „Malému Eddiemu, znělo ti to výborně.“
Ačkoliv Hendersonovi byli vždy kumštýřská rodina, nebyli příbuzní ani s bratry Fletcherem a Horacem, jež se proslavili coby kapelnící swingových big bandů, ale ani se skvělým tenorsaxofonistou Joem Hendersonem.
Eddieho maminka tančila společně se svojí sestrou dvojčetem v harlemském Cotton Clubu, coby duo Brown Twins. Jméno si udělala i jako taneční partnerka Billa „Bojangles“ Robinsona. Tatínek byl profesionálním muzikantem. Doprovázel populární gospelovou skupinu The Charioteers, jíž šéfoval tenorista Billy Williams. Bohužel poměrně záhy umírá.
Eddieho maminka se po několika letech provdá za lékaře z Kalifornie, kam se se synkem přestěhují a kde později navštěvoval konzervatoř San Francisco Conservatory of Music.
Zpočátku ho lákal klarinet. Ve školním skladu hudebních nástrojů měli volné pouze housle a akordeon. Strýc hrál na trubku a tak bylo o volbě instrumentu rozhodnuto. První stupnice na ní zahrál někdy okolo devíti let. Tehdy mu pár triků ukázal samotný Louis „Satchmo“ Armstrong, který se s Eddieho rodinou přátelil – stejně jako další velikáni Fats Waller nebo Duke Ellington.
Přibližně o rok později se se Satchmem setkali znovu. Tentokrát slavný kornetista uznale pokyvoval hlavou a daroval nádějnému trumpetistovi knížku s přepisy svých sól. Napsal do ní věnování „Malému Eddiemu, znělo ti to výborně.“
Hraješ skvěle, ale pořád jsem to já
Maminčin druhý manžel léčil řadu slavných lidí. Jedním z nich byl i trumpetista Miles Davis. Ten osmnáctiletého Eddieho pozval na vystoupení svého slavného sextetu v sestavě s Johnem Coltranem (tenorsaxofon), Cannonball Adderleym (altsaxofon) a s rytmikou Philly Joe Jonesem (bicí), Paulem Chambersem (basa) a Wyntonem Kellym (piano).
Následujících několik měsíců Eddie doslova dřel, aby se poslechem z gramofonových desek notu po notě naučil Milesovy party na albech Kind of Blue a Sketches of Spain.
Když se při dalším setkání s hvězdným muzikantem chtěl pochlubit a vše zahrál bez jediné chybičky – uslyšel Davisovo zdrcující hodnocení: „Hraješ výborně, ale pořád jsem to já.“ „Bylo to, jako by mě někdo praštil basebalovou pálkou mezi oči,“ vyprávěl později. Až po letech pochopil, jak důležitá byla Milesova slova pro jeho další hudební kariéru.
Ta ale musela jít prozatím k ledu. Po návratu z vojenské služby u Air Forces ho otčím přesvědčil, aby nastoupil na kalifornskou University of California (UCLA) a poté na lékařskou fakultu Howard University v hlavním městě USA. Jako svůj hlavní obor si zvolil psychiatrii.
Během studií totálně propadne jazzu. Kdykoliv to bylo možné, vyráží do New Yorku, aby si mohl popovídat a zahrát s Lee Morganem nebo Freddiem Hubbardem a nasát tamní omamnou klubovou atmosféru první poloviny šedesátých let.
„Bylo to nesmírně náročné a vyžadovalo to ode mě velkou sebekázeň a pečlivě rozvržený denní plán. Chodil jsem spát v pět ráno a vstával v sedm, abych nezameškal jedinou přednášku,“ přiznal a dodal, „vysokou jsem ale absolvoval jen díky milosti boží.“
Zlatá léta free jazzu a fusion music
V roce 1968 se na doporučení Milese Davise rozhodne pro profesionální hudební dráhu. Po koncertě s Davisem a univerzálním plátkařem Johnem Handym dostává pověstné „muzikantské lano“ a nastoupí do sextetu pianisty Herbieho Hancocka, jenž se proslavil pod Herbieho svahilským jménem Mwandishi Band. Eddie dočasně přijal pseudonym Mganga.
Hancock se v té době vydal na dosud málo probádané území výsostně experimentální elektronické volné tvorby. Vycházel při tom z tvůrčích principů načrtnutých na jednom z nejzajímavějších davisovských počinů vydaných na konci šesté dekády In A Silent Way (1969, Columbia Records).
V průběhu tří společných let Mwandishi Band nahráli materiál pro tři alba Mwandishi (1971) Crossing (1972) a Sextant (1973), na nichž Herbie cílevědomě kypřil půdu pro jeden z vrcholů fusion music – své vlastní album Head Hunters (1973, Columbia Records).
Po zbytek sedmého desetiletí Eddie prokračuje coby součást fusion scény a na krátko zakotví i v Art Blakeyho Jazz Messengers.
Tohle umělecké období mapuje sedm sólových dlouhohrajících počinů postupně vydávaných na značkách Capricorn, Blue Note a Capitol.
Za poslech rozhodně stojí tituly Realization (1973), Sunburst (1975) nebo Comin‘ Through (1977). Jejich společným poznávacím znakem je masivní využívání elektrifikovaných nástrojů a nijak skrývaná snaha o komerční úspěch.
Eddie zabodoval až v roce 1978 na britské disco hitparádě s jazzfunkovým singlem z dílny Jamese Mtume Prance On / Say You Will – vytaženým z Hendersonovy LP desky Mahal (Capitol Records).
Hudba pro mě byla vždy tím nejdůležitějším
S nástupem punku a new wave se šance na solidní obživu fusion a disco dance muzikantům výrazně zmenšila. Eddie proto opouští východní pobřeží Spojených států a vrací se do okolí sanfranciského zálivu. Na dalších deset let přijal místo lékaře na malé klinice, kterou vlastnil jeden jeho známý.
Lékařská profese ho evidentně nenaplňovala. „Úvazek byl jen na čtyři hodiny denně. Mohl jsem si plánovat ordinační hodiny podle toho, jestli jsem večer někde hrál nebo odjel na šňůru… Hudba pro mě byla vždy tím nejdůležitějším. Jakmile mi zavolal Herbie nebo Jackie McLean či Roy Haynes, nebylo co řešit.“
Na počátku devadesátých let se vrátil do Velkého jablka, kde znovu nastartoval muzikantskou kariéru a zároveň pokračoval v psychiatrické praxi.
Tentokrát se zaměřil na klasický hard bop. Nahrávací kontrakt podepsal nejdříve s velice zajimavou dánskou značkou SteepleChase Records a potom také s americkými Milestone Records. Připravil pro ně několik opravdu výjimečných alb, jako jsou Phantoms (1994), Inspirations (1994) či Dark Shadows (1995).
V novém tisíciletí přesunul těžiště svých hudebních aktivit na Starý kontinent – především do Velké Británie, Francie a Itálie. Jeho klubová vystoupení jsou obvykle beznadějně vyprodaná.
V roce 2004 mu u pařížských Marge Records vychází zdařilá koncertní nahrávka Echoes (Live At The Sunside), na níž ho doprovází francouzská rytmika ve složení pianista Laurent De Wilde, kontrabasista Gilles Naturel a bubeník Simon Goubert.
O rok později v Brooklynu nahrává pod hlavičkou Eddie Henderson Project (klávesista Kevin Hays, basista Ed Howard a bubeník Billy Hart) materiál, jenž se objeví na CD disku Precious Moment italské společnosti Kind Of Blue Records.
Mezi prozatím poslední albové tituly patří velice solidní Collective Portrait (2015) a Be Cool (2018), které vyšly na značce Smoke Sessions Records, jež slouží pro interní potřeby broadwayského hudebního klubu Smoke Jazz & Supper Club.
Ukázky:
Herbie Hancock: You’ll Know When You Get There
– https://youtu.be/uUFINUzGt8E
Herbie Hancock: Hidden Shadows
– https://youtu.be/spnjTzuVBO0
Eddie Henderson: Prance On
– https://youtu.be/ISQjJYepa0w
Eddie Henderson Quartet: Jamboree Jazz Club Barcelona (Live)
– https://youtu.be/hTKyoGCOrBw
