Art Blakey, šéf The Jazz Messengers, porodnice jazzových talentů

Naposledy aktualizováno: 17.10.2018

Bubeník Art Blakey (11. 10. 1919 – 16. 10. 1990, narozen jako Arthur Blakey, známý též jako Abdullah Ibn Buhaina) se nesmazatelně zapsal do historie jazzu jako jeden z největších bopových bubeníků a kapelníků.

Počátky budoucího učitele z jazzové mateřské školky

Art Blakey začínal coby školák vysedávat za pianem. V průběhu školní docházky již pojídá profesionální chlebíček. Později se pod vlivem nahrávek se špičkovými swingovými bubeníky Chickem WebbemSidem Catlettem se sám naučil hrát na bicí.

První placený bubenický post obsadí na podzim 1942 v orchestru Mary Lou Williams a poté pokračuje v big bandu Fletchera Hendersona, se kterým jezdí až do roku 1944. V Bostonu si založí vlastní orchestr s jepičím životem. Záhy se přesouvá do St. Louis, kde se tvoří revoluční bebopový big band Billyho Eckstinea.

V roce 1947 Eckstine kapelu rozpouští a Art zakládá první formaci, v jejímž názvu se objevuje slovo Messengers – The Seventeen Messengers a později jen The Messengers. Ve stejném roce spolupracuje s pianistou Theloniousem Monkem.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let odlétá na necelý rok do Afriky, aby se blíže seznámil s islámskou kulturou a později přijímá jméno Abdullah Ibn Buhaina.

od be bopu k hard bopu
Horace Silver And The Jazz Messengers (1956, Blue Note)
Horace Silver And The Jazz Messengers (1956, Blue Note)

Již na počátku bebopové éry Art razí názor, podobně jako Max Roach, že bicí jsou významným jazzovým nástrojem, měly by zvukově stát v popředí a spolupracovat s dechovými nástroji. Souhra bicích, piana a dechů je základem tehdejšího nového jazzového stylu – Hard Bopu.

Právě hudební koncepce postavená na důrazném rytmickém pojetí vedla Arta Blakeyho a pianistu Horace Silvera v roce 1954 k založení The Jazz Messengers. Dalšími zakládajícími členy byli trumpetista Kenny Dorham, tenorsaxofonista Hank Mobley a kontrabasista Doug Watkins.

Pěkným příkladem hardbopového přístupu je skladba Soft Winds na debutovém albu Horace Silver And The Jazz Messengers (1956, Blue Note). Bubeník a pianista v ní podporují oba hráče na dechové nástroje a doslova je ženou kupředu.

Jazzový kritik Chris Kelsey význam Arta Blakeyho zhodnotil slovy: „… Art nevnímal hru na bicí z pohledu barvy tónu; primárně vždy a pouze upřednostňoval rytmus. Blakeyho bicí souprava byla vždy neúnavným tahounem celé kapely.

Doživotní spojení s Posly jazzu
Art Blakey And The Jazz Messengers: Drum Suite (1957, Columbia)
Art Blakey And The Jazz Messengers: Drum Suite (1957, Columbia)

Horace Silver po necelém roce kapelu opouští. Art Blakey se stavá kapelníkem a je tak doživotně spojen se jménem The Jazz Messengers.

Ti budou vždy reprezentovat prototyp hardbopové kapely, s hudebními kořeny v druhé polovině padesátých let 20. století, jež vyrůstají z pevných bluesových základů.

V průběhu dalších let vychází několik pozoruhodných gramofonových alb – dvoudesková Orgy In Rhythm (1957, Blue Note), Drum Suite (1957, Columbia), A Night in Tunisia (Vik, 1958) vydané pod modifikovaným názvem Art Blakey’s Jazz Messengers nebo The African Beat (1962, Blue Note) pod hlavičkou Art Blakey & The Afro-Drum Ensemble, na nichž se ještě více rozvíjí Blakeyho energické rytmické pojetí, jež je znatelně inspirováno africkou lidovou hudbou.

Sténání, cesta ke gospelovým základům
Art Blakey And The Jazz Messengers (1959, Blue Note). Album bylo později přejmenováno podle titulní skladby na Moanin'
Art Blakey And The Jazz Messengers (1959, Blue Note). Album bylo později přejmenováno podle titulní skladby na Moanin‘

V následujících letech prochází sestavou Jazz Messengers další vynikající instrumentalisté – namátkou altkař Jackie McLean, trumpetisté Bill Hartman, Donald Byrd nebo tenorsaxofonisté Benny GolsonJohnny Griffin.

S příchodem pianisty Bobbyho Timmonse se kapela nasměruje blíže k funku. Timmonsova slavná skladba Moanin‘, vydaná na gramodesce Art Blakey And The Jazz Messengers (1959, Blue Note), v kapele znovu navozuje gospelovou atmosféru, známou již ze skladby The Preacher na prvním albu s Horace Silverem.

Titul byl později přejmenován podle úspěšné úvodní skladby na Moanin‘. Možná právě tehdy začal platit Artův výrok: „Hudba smývá prach každodenního života.“

období spolupráce s waynem shorterem
Art Blakey & The Jazz Messengers: The Big Beat (1960, Blue Note)
Art Blakey & The Jazz Messengers: The Big Beat (1960, Blue Note)

Na Moanin‘ brzy naváže podobně koncipovaná Blakeyho možná nejpopulárnější nahrávka The Big Beat (1960, Blue Note). Tehdy se v sestavě Messengers sešla „klasická“ sestava Art Blakey (bicí), Bobby Timmons (piano), Jymie Merritt (basa), Lee Morgan (trumpeta) a Wayne Shorter (tenorsaxofon).

Zvláště Wayne Shorter se rychle prosazuje mezi absolutní saxofonou špičku a nejenom to, Shorterovy skladby se stanou nosným pilířem repertoáru Jazz Messengers, což potvrzují alba A Night in TunisiaFreedom Rider (1964, Blue Note).

Po výměně na postu trumpetisty do kapely přichází na místo Lee Morgana Freddie Hubbard. Později nastoupí další novicové, jako pianista Cedar Walton, trombonista Curtis Fuller a kontrabasista Reggie Workman. Na zvuku a kvalitě nahrávek to samozřejmě není znát.

Pokud si budete chtít vybrat jen jedno studiové LP z tohoto období, budete to mít velice těžké, protože mezi LP Mosaic (1961, Blue Note), Buhaina’s Delight (1962, Blue Note) a Free for All (1965, Blue Note), není prakticky žádný rozdíl.

Na vrcholu popularity z kapely odchází Wayne Shorter do kvintetu Miles Davise.

hubená léta zatvrzelého bopového muzikanta

O těžkém období Poslů, a jejich kapelníka, v letech 1966 – 1972, která odstartoval Shorterův odchod, jsme se již zmínili v materiálu o českém kontrabasistovi Janu Arnetovi, který s Blakeyim hrál necelé dva roky na přelomu let 1969/1970.

Art se tehdy odmítal přizpůsobit novým jazzovým trendům a nechtěl do své hudby výrazněji zařadit módní free jazz nebo náznaky počínající fusion. To vedlo k minimální studiové aktivitě a nulovému počtu gramodesek s novými nahrávkami.

obrození a nástup nových talentů

V dalších letech se příliv mladých talentů do Jazz Messengers neztenčil. Členy pověstné Artovy jazzové školky se stanou například trumpetisté Woody Shaw a Randy Brecker, basista Peter Washington, klávesisté Keith Jarrett, Mulgrew Miller a později i mladý fenomenální trumpetista Wynton Marsalis. Společně s nimi, před nimi nebo po nich, v Jazz Messengers hrály desítky mladých muzikantských nadějí.

Platilo, že většinou první profesionální zkušenosti a ostruhy získali v Artově skupině, aby později odešli kapelničit vlastním úspěšným hudebním seskupením. Nejlépe to za ně vyjádřil Branford Marsalis: „Art Blakey učil sokratovským způsobem. Nutil vás k samostatnému uvažování a skrze něj jste dospěli k odpovědi.“

jedinečný bubenický styl

Art Blakey si již od začátku kariéry budoval jedinečný styl hraní na bicí. Pověstné jsou jeho zavření hi-hatky každou druhou a čtvrtou dobu nebo nezvykle energické údery do činelů, snare a basového bubnu. Pro některé slabší hráčské povahy mohl takový způsob doprovodu přinést nepříjemný pocit přehlušení, kterému mohly podlehnout a v souhře se ztratit.

Hudební publicista Peter Watrous to popisuje takto: „Každou skladbu dokázal proměnit v epickou výpravu, přičemž začínal klidně, zvolna nabaloval jednu hudební texturu za druhou a vždy kontroloval dynamiku, dokud se napětí neuvolnilo mohutným rachotem.“

Bluesiana Triangle (1990, Windham Hill Jazz) Art Blakey s Dr, Johnem a Davidem "Fatheadem" Newmanem
Bluesiana Triangle (1990, Windham Hill Jazz) Art Blakey s Dr, Johnem a Davidem „Fatheadem“ Newmanem

Na samém konci Blakeyho životní dráhy přichází společný projekt The Bluesiana Triangle s pianistou Dr. Johnem a dávným sidemanem Ray Charlese, saxofonistou a flétnistou Davidem „Fatheadem“ Newmanem, pro label Windham Hill, patřící Williamu Ackermanovi, mapující především svět tzv. New Age Music.

Škoda, že se k podobným projektům nepropracoval Blakey dříve. Na několika nahrávkách zpívá a v závěrečné For All We Know se doprovází na piano.

Krátce po Artově úmrtí se k jeho odchodu vyjádřil jeden z více jak sto padesáti bývalých Messengers, altsaxofonista Jackie McLean, slovy: „Škola je zavřená.

Ukázky:

Soft Winds – https://youtu.be/37taxGg7VG8
The Preacher – https://youtu.be/GEvru0HLKJc
Moanin‘ – https://youtu.be/Cv9NSR-2DwM
Elephant Walk – https://youtu.be/ZmAhafo1lv4
It’s Only A Paper Moon – https://youtu.be/ihqcgqHp4dY
Lester Left Town – https://youtu.be/Cx1wQSwoVgY
Bluesiana Triangle: Heads up – https://youtu.be/wOkZenLspyE

Be sociable and share

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..