Naposledy aktualizováno: 12.9.2021
Osm disků, čtyři roky a hudba, která dává jiný smysl, když ji přestaneme poslouchat podle alb a vrátíme ji k jednotlivým nahrávacím dnům.
#MilesAndTrane100, #CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Osmidiskový komplet The Classic Quartet: Complete Impulse! Studio Recordings měl při vydání v roce 1998 působit jako definitivní uzavření archivu. Dnes už víme, že ani slovo Complete nebylo definitivní. Důležitější je ale něco jiného.
Když nahrávky přestaneme poslouchat podle alb a seřadíme je podle dnů, kdy skutečně vznikaly, rozpadne se pohodlný příběh o Coltraneově cestě od balad k free jazzu. Místo něj se objeví čtyři hudebníci, kteří několik let dokázali držet pohromadě věci, jež se podle pozdějších škatulek měly navzájem vylučovat.
Gravitační centrum období, během něhož se společný způsob hraní postupně ustálil
Impulse! vydalo box The Classic Quartet: Complete Impulse! Studio Recordings v roce 1998. Osm disků a bezmála devět hodin hudby shromáždilo studiové nahrávky z období, které se dávno proměnilo v jednu z nejpevnějších jazzových legend: John Coltrane, McCoy Tyner, Jimmy Garrison a Elvin Jones. Jenže už první minuty poslechu boxu tuhle legendu trochu komplikují.
V prosinci 1961 na kontrabas ještě nehraje Jimmy Garrison, ale Reggie Workman. Jindy Elvina Jonese nahradí Roy Haynes, na některých nahrávkách se ke Garrisonovi přidá Art Davis. Název Classic Quartet tedy neoznačuje neměnnou sestavu čtyř mužů, která jednoho dne vstoupila do studia a o čtyři roky později z něj vyšla jiná. Označuje spíš gravitační centrum období, během něhož se společný způsob hraní postupně ustálil natolik, že jej dnes poznáme po několika taktech.
Právě proto je zajímavější neposlouchat box jako soubor hotových alb. Alba už známe. Mají obaly, názvy, vlastní pověst a v jazzových dějinách dávno přidělená místa. Studiová chronologie je nepořádnější. Něžná balada může vzniknout ve stejný den jako kus s úplně jiným tlakem, nahrávka, která později skončí na jedné desce, vznikala vedle hudby, již vydavatel časem zařadil jinam. A některá nahrávání, která dnes považujeme za důležitá, v boxu z roku 1998 vůbec nejsou. Najednou neposloucháme katalog, ale práci.
Něha a tlak nepřicházely bezprostředně za sebou
První trhlina v takhle uspořádaném příběhu přijde už 18. září 1962. Během jediného nahrávání ve Van Gelderově studiu vznikly „Nancy (With the Laughing Face)“, „What’s New?“ a „Up ’Gainst the Wall“. První dvě skladby nahráli Coltrane, Tyner, Garrison a Jones a později se ocitly na Ballads (spotify link). Ve třetí Tyner nehraje; Coltrane, Garrison a Jones ji natočili jako trio a později vyšla na Impressions (spotify link). Na papíře tak skoro vznikají dvě různé hudební polohy: jedna nechává melodii dýchat, druhá zužuje rytmický prostor mnohem ostřeji. Ve skutečnosti je od sebe dělí jen chvíle v jediném nahrávacím dni.
To je možná první důležitá věc, kterou chronologický poslech napravuje. Ballads není klidná čekárna před příchodem „skutečně“ radikálního Coltranea. Jeho kapela nepotřebovala něhu opustit, aby mohla přitvrdit; obě možnosti už byly součástí její řeči. McCoy Tyner nemusí zaplnit každé místo akordem, Jimmy Garrison může držet skladbu pohromadě několika přesně položenými tóny a Elvin Jones dokáže vytvořit groove, aniž by z něj dělal demonstraci síly. Coltrane může melodii rozebírat, nebo ji nechat téměř nedotčenou. Síla kvarteta nespočívá v tom, že postupně objeví jediný správný způsob hraní, ale v množství způsobů, mezi nimiž dokáže přecházet, aniž by ztratila vlastní identitu.
Březnové nahrávání roku 1963 tuto představu ještě rozšířilo. Dlouhá léta z něj byl známý především snímek „Vilia“. Teprve roku 2018 se většina ostatního materiálu objevila jako Both Directions at Once (spotify link). Nezní jako ztracené mistrovské album, které někdo roku 1963 nedopatřením zapomněl vydat. Cennější je, že slyšíme hudbu ještě před definitivním rozhodnutím: hotové myšlenky stojí vedle hledání, několik verzí jedné skladby vedle kusů, které ani nedostaly definitivní název. Slovo Complete tím poprvé dostává trhlinu.
Když intenzita nepotřebuje křičet
„Alabama“ vznikla v listopadu 1963, dva měsíce po bombovém útoku na 16th Street Baptist Church v Birminghamu, při němž zahynuly čtyři dívky. Kolem skladby později vznikl silný příběh o tom, jak Coltrane převáděl do melodie rytmus řeči Martina Luthera Kinga Jr.. Vazba na Kingovu pohřební řeč má oporu ve vzpomínce McCoye Tynera a v pozdější muzikologické rekonstrukci, není však Coltraneovým vlastním vysvětlením doložena tak jednoznačně, jak se někdy traduje.
Pro samotný poslech je možná podstatnější něco prostšího. „Alabama“ nebuduje účinek množstvím tónů. Stojí na zdrženlivosti, návratech, prostoru mezi frázemi a na tom, jak se rytmická sekce pohybuje pod hudbou, která se odmítá rozběhnout do efektního vyvrcholení. O několik měsíců později vznikne Crescent (spotify link) a právě tady bychom mohli podlehnout zpětnému pohledu a slyšet hlavně předzvěst A Love Supreme (spotify link).
Jenže Crescent má vlastní rovnováhu. Coltrane ustupuje z některých míst, kde by dříve mohl být hlavním vypravěčem, a „The Drum Thing“ předává značnou část stavby Garrisonovi a Jonesovi. Hudba nemusí růst přidáváním dalšího materiálu; může se prohlubovat tím, že zůstane déle na jednom místě.
Pak přichází zvláštní červnový den roku 1964. Kapela se vrací do Van Gelderova studia a pro film Gillese Groulxe Le chat dans le sac natáčí nové verze hudby, kterou Coltrane už dříve nahrál. Nahrávky z 24. června 1964 zůstaly desítky let mimo hlavní diskografický obraz a oficiálně vyšly až roku 2019 jako Blue World (spotify link).
Jejich význam není jen archivářský. Kapela, která právě natočila Crescent a za necelého půl roku vytvoří A Love Supreme, se vrací ke starším skladbám. U Classic Quartetu se tak návrat ke známé skladbě nestává krokem zpět. Je to možnost znovu vyzkoušet, co s ní dokáže kapela, která mezitím sama začala hrát jinak.
Vrchol, který není nejhlasitější
A Love Supreme vzniklo 9. prosince 1964 během jediného studiového nahrávání kvarteta. V pozdější legendě působí jako přirozené završení předchozího hledání. Chronologický poslech ale ukáže něco méně přímočarého. Po měsících, kdy kvartet rozšiřoval možnosti společného jazyka, se hudba na jediný večer sevře kolem několika přesně vymezených prvků.
Garrisonův motiv v „Acknowledgement“ nemusí být komplikovaný, aby unesl celou skladbu. Tyner nechává harmonii otevřenou, Jones udržuje proud hudby v pohybu a Coltrane kolem jednoduchého jádra mění délku i napětí fráze. Kvartet tu nemusí předvádět šíři toho, co umí. Stačí mu několik společných orientačních bodů, kolem nichž každý z hráčů pracuje po svém.
Možná právě proto je tak zajímavé, co Coltrane udělá následující den. Do studia přivede Archieho Sheppa a druhého kontrabasistu Art Davise a zkusí „Acknowledgement“ v rozšířené sestavě. O den později se tím zároveň ukáže, že kvarteto pro Coltranea není jediným možným uspořádáním. V prosinci 1964 jde zatím o jeden studiový pokus; během následujícího roku se podobná otázka začne vracet stále častěji.
Rok, kdy se začal měnit čas
Rok 1965 se často poslouchá zpětně, jako by všechny cesty musely nutně vést k free jazzu. V únoru se při nahrávání „Nature Boy“ objeví vedle Garrisona druhý kontrabasista Art Davis, v květnu se čtveřice zase vrátí sama a natáčí mimo jiné melodii „Chim Chim Cheree“.
Po „My Favorite Things“ jde další cover spojený s Disneyho filmovým studiem a herečkou Julie Andrews (muzikály Mary Poppins resp. Za zvuků hudby). Byla to zároveň Traneova poslední nahrávka, na které zahrál na sopránsaxofon. Stále dokáže pracovat s písní, kterou posluchač rozezná po několika tónech.
Podstatnější změna přichází v červnu. Muzikolog Michael E. Veal upozorňuje zvlášť na bezejmennou nahrávku vedenou v dokumentaci Impulse! pod číslem „90320“ z 16. června. Právě v ní podle něj rychlý volný rytmus přestává být jen vybočením z pevného tempa a stává se samotným prostředím skladby.
Puls už nemusí být pevnou podlahou, na níž všichni stojí. Kapela jej může naznačit, opustit a znovu najít; rytmus přestává být pouhým rámem improvizace a stává se jedním z materiálů, s nimiž lze během hraní pracovat. To je mnohem zásadnější posun než prosté tvrzení, že Coltrane hraje „divočeji“.
Čtveřice se dostává do situace, kdy její mimořádná sehranost umožňuje právě takové riziko. Tyner může na chvíli ustoupit, Jones přestat určovat pravidelné metrum a přitom neztratit spojení s ostatními. Garrisonovo sólo nemusí být přestávkou mezi saxofonovými vstupy; může samo určit, kam se skladba pohne.
A právě doprostřed tohoto vývoje padne 28. červen 1965 a Ascension (spotify link). V boxu není zastoupené a ani být nemůže: Coltrane tu obklopí základní sestavu velkým ansámblem dalších hráčů. Časově však Ascension leží přímo mezi červnovými kvartetními nahrávkami a srpnovým Sun Ship (spotify link). To je jeden z nejdůležitějších nedostatků boxu.
Posloucháme-li pouze osm disků, může se zdát, že se čtveřice sama plynule proměňovala směrem k otevřenější hudbě. Skutečná chronologie ukazuje něco dramatičtějšího. Classic Quartet pořád existuje a funguje, zatímco Coltrane už zároveň zkouší hudební svět, který jeho čtyřčlenný model přesahuje. Nejde tedy jen o to, kam se kvartet vyvíjí, ale co všechno se ještě do kvarteta vejde.
Sun Ship není vítězný pochod
Když se čtveřice 26. srpna 1965 sejde v RCA Victor Studios v New Yorku k nahrávání materiálu později vydaného jako Sun Ship, máme tendenci znát pokračování předem. Hudba je intenzivní, motivy krátké, prostor otevřenější. Snadno se nabízí věta, že právě tady už kvartet překračuje vlastní hranice a nevyhnutelně se rozpadá.
Vydání Sun Ship: The Complete Session (spotify link) ale dovoluje slyšet samotnou tvůrčí dílnu. V seznamu nahrávek najdeme nepovedené pokusy, rozpady rozehraných verzí, neúplné verze, dodatečné úpravy i krátké studiové rozhovory. Vedle kompletních verzí tak zůstaly zachyceny okamžiky, kdy čtyři hudebníci tvar teprve hledají.
Pět skladeb proto nemusíme poslouchat jako hotový manifest jistoty, ale také jako práci kapely, která má za sebou roky společného hraní a přesto stále nemá předem vyřešené, co se ve studiu stane. Nahrávání navíc proběhlo v RCA Victor Studios, tedy výjimečně mimo Van Gelderovo Englewood Cliffs.
O několik dní později, 2. září, se kvartet vrátí k Van Gelderovi a natočí First Meditations (for quartet) (spotify link). Právě to je důležitá překážka pro každý příliš snadný příběh o rozpadu. Po fragmentárněji vystavěném Sun Ship vznikne znovu rozsáhlejší celek: pět částí s vlastním charakterem, které zároveň drží pohromadě. First Meditations tedy nezní jako dokument kapely, která už nedokáže společně tvořit novou hudbu a udržet ji pohromadě.
Rozdíl je jinde. Coltrane začíná chtít více současných hlasů, více rytmických vrstev a jiné vztahy mezi jednotlivcem a skupinou, než může čtyřčlenná sestava nabídnout. Nejde o to, že by možnosti kvarteta byly vyčerpány; stále častěji se však ocitají vedle hudebních situací, pro které už čtyři hlasy nejsou jedinou odpovědí.
Poslední nahrávka v době vzniku netuší, že je poslední
Dne 22. září 1965 se Coltrane, Tyner, Garrison a Jones ocitnou v Coast Recorders v San Francisku a natočí další verzi „Joy“. Tím končí studiová chronologie Classic Quartetu v této podobě. Není v tom žádný slavnostní závěr ani okamžik, v němž by čtyři hráči posluchači oznámili, že právě uzavřeli jednu z nejvýznamnějších kapitol moderního jazzu. Je to jen další verze skladby, kterou už několik týdnů předtím nahrávali v New Jersey.
My ten konec známe, protože posloucháme pozpátku. Hudebníci jej při nahrávání „Joy“ znát nemuseli. Právě tady se ukazuje, proč má chronologický poslech boxu větší smysl než další rekapitulace slavných alb. Dějiny už nám připravily jasnou posloupnost: Crescent, A Love Supreme, Ascension, eponymní Coltrane (1962, spotify link). Každý titul působí jako směrovka. Ve studiu ale žádné rozcestníky nebyly, jen konkrétní dny, konkrétní skladby a čtyři lidé, kteří znovu zkoušeli, co společně unesou.
Complete je jen stav archivu
Když v roce 1998 vyšlo osm CD pod názvem The Classic Quartet: Complete Impulse! Studio Recordings, slovo Complete dávalo smysl. Box shromažďoval dostupné studiové nahrávky období a umožnil slyšet materiál v chronologii, kterou původní alba rozebrala a přeskupila. Pak se archiv znovu otevřel.
Roku 2018 přišlo Both Directions at Once s nahrávkami ze 6. března 1963, z nichž box znal jen zlomek. O rok později Blue World zpřístupnilo hudbu pořízenou 24. června 1964 pro kanadský film. Najednou ani osm disků nestačilo.
Není to důvod box odepsat. Naopak. Dnes je možná zajímavější než v době svého vydání, protože už jej nemusíme považovat za definitivní tečku. Můžeme jej poslouchat jako mimořádně rozsáhlý záznam procesu, kolem něhož se po desetiletích stále otevírají další místnosti. Totéž platí pro Classic Quartet. Z odstupu se jeho příběh snadno mění v monument: čtyři jména, několik kanonických alb, období s jasným začátkem a koncem. Chronologie studiových dní jej vrací do pohybu.
Jednou nahrávají standard, jindy během téhož odpoledne zvládnou baladu a skladbu, která skončí na úplně jiném albu. Vrátí se k dávno známé melodii. Najdou tvar a druhý den ho zkusí rozšířit. V červnu 1965 začnou ohýbat samotný rytmus, o několik týdnů později se znovu semknou v suitě. A pak v San Francisku natočí „Joy“. Ne pomník ani poslední slovo; v tu chvíli je to prostě „Joy“.
Hlasy zevnitř kvarteta
Coltraneův kvartet se stal jedním z určujících seskupení moderního jazzu. Jeho význam přitom neleží jen v deskách, které po sobě zanechal, ale také v představě hudby jako neustálého hledání. Americký spisovatel, literární kritik a někdejší profesor anglické literatury na University of California v San Diegu Bram Dijkstra napsal: „John Coltrane byl nepochybně jedním z velikánů americké hudby. Jeho tvůrčí zápal a novátorství se pro mě staly zásadní inspirací pro můj vlastní intelektuální vývoj při hledání forem tvůrčího vyjádření.“
Ben Ratliff se v textu pro The New York Times nad hudbou Classic Quartetu zastavil jiným způsobem: „Co dalšího lze ještě dodat o albech, které zná každý jazzový fanoušek pod padesát let?… Polovinu si začínající jazzový fanoušek po jednom poslechu zapamatuje natrvalo, druhou polovinu pochopí teprve až ve zbytku života.“
Pro samotné hudebníky ovšem podobné soudy vznikaly až zpětně. Když se McCoye Tynera novináři ptali na cestu k modálním skladbám, v nichž rytmus a melodie získávaly větší volnost vůči akordické stavbě, odpověděl obrazem, který dobře vystihuje, co se v jeho hraní měnilo: „Mám dojem, že když jsem se hluboce zabýval akordy, bylo to, jako bych se díval na svět opačným koncem teleskopu.“
Elvin Jones zase společnou zkušenost popisoval téměř jako stav mimo běžné vnímání času: „Bylo to jako telepatie. Mohli jsme hrát celé hodiny a nikdo z nás to ani nepostřehl. Bylo to tak silné, nikdy jsem nezažil takovou atmosféru. Mohu to přirovnat jen k tomu, co musí zažívat umělci na hrazdě, kde je přesnost naprosto nezbytná.“
Jones byl zároveň u období, kdy se Coltraneova sestava teprve ustalovala a na kontrabasu se střídali různí hráči, mezi nimi Reggie Workman a později také Art Davis. Na začátky spolupráce vzpomínal: „Už tehdy ho doprovázel McCoy Tyner a Steve Davis, McCoyův švagr, hrál na kontrabas. Já jsem se ke kapele připojil v Denveru poté, co Billy Higgins odjel do Kalifornie. Jakmile jsme se vrátili do New Yorku, začali jsme nahrávat pro Atlantic Records.“
Jimmy Garrison si po Coltraneově smrti vybavoval klasický kvartet především jako kapelu, v níž se společná intenzita dokázala dostat až za hranici běžného hraní. „Bylo to neuvěřitelné. Vystoupili jsme na pódium a všechno narůstalo do takové intenzity, až všechno ostatní zmizelo a zůstala jen hudba,“ vzpomínal. Ještě osobněji pak vztah čtveřice shrnul slovy: „Byli jsme jako čtyři bratři v nejhlubším smyslu toho slova. Měli jsme k sobě úctu, měli jsme se rádi.“
Nešlo tedy jen o mimořádnou souhru čtyř hudebníků. Garrisonova vzpomínka zachycuje něco, co je z nahrávek slyšet obtížněji pojmenovatelné: Coltrane, McCoy Tyner, Garrison a Elvin Jones vytvořili kapelu, v níž jednotlivé hlasy nezanikaly, ale při společném hraní se dokázaly na chvíli stát jedním organismem.
Coda: Suite
Přechod k Impulse! pak Coltraneovi otevřel mimořádně široký tvůrčí prostor. Jeho vlastní představa o hudbě ovšem nestála na pohodlí, které takové postavení nabízelo, ale na potřebě znovu vstupovat do nejistoty: „Běžné, každodenní reálné riziko se nemění. Musím mít pocit, že mi o něco jde. Pokud vydělám peníze, fajn. Ale raději bych o něco usiloval. Toužím něčeho dosáhnout, člověče, to je to, co chci.“
Ke konci období Classic Quartetu už se tato potřeba stále častěji obracela k hudbě, pro kterou přestávaly stačit dosavadní hranice sestavy. Coltrane tehdy svůj vztah k hledání popsal slovy: „Nikdy nic nekončí… Vždycky jsou tu nové zvuky, které si můžeme představit, nové pocity, ke kterým se lze dopracovat. A vždy je potřeba tyto vjemy a zvuky neustále tříbit, abychom to, co jsme objevili, mohli skutečně poznat v ryzím provedení.“
Právě v této fázi vznikla také rozsáhlá „Suite“, později vydaná na albu Transition (spotify link). Její části nesou názvy „Prayer and Meditation: Day“, „Peace and After“, „Prayer and Meditation: Evening“, „Affirmation“ a „Prayer and Meditation: 4 A.M.“. Nebyla poslední společnou studiovou nahrávkou Tynera a Jonese s Coltranem – po ní následovaly ještě další sessions včetně Sun Ship, First Meditations a zářijové „Joy“. Je velmi cenným dokladem, jak daleko se společný jazyk kvarteta mezitím posunul.
Hudební kritik Don DeMichael tehdy reagoval téměř odzbrojujícím přiznáním: „Nepředstírám, že této hudbě rozumím. Pochybuji o tom, že někdo, včetně těch, kteří ji hrají, této hudbě opravdu rozumí tak, jako chápeme například hudbu Bacha nebo Billie Holiday.“
Text je součástí seriálu #MilesAndTrane100, věnovanému stému výročí narození Milese Davise a Johna Coltranea. Ne jako katalog faktů, ale jako série návratů k hudbě, která se pořád ještě ptá.
John Coltrane: The Classic Quartet – Complete Impulse! Studio Recordings
Label: Impulse! – IMPD8 280
Format: 8 x CD, Compilation, Remastered Box Set
Country: US
Released: Nov 3, 1998
Genre: Jazz
Style: Modal, Post Bop, Free Jazz
Tracklist
Disc 1
1. Greensleeves (3:41)
2. It’s Easy to Remember (2:45) (Ballads)
3. The Inch Worm (6:15) (Coltrane)
4. Big Nick (4:05) (Coltrane)
5. Out of This World (14:02) (Coltrane)
6. Soul Eyes (5:23) (Coltrane)
7. Miles‘ Mode (7:31) (Coltrane)
8. Tunji (6:32) (Coltrane)
9. Nancy (with the Laughing Face) (3:10) (Ballads)
10. What’s New? (3:44) (Ballads)
11. Up ‘Gainst the Wall (3:13) (Impressions) and (Coltrane)
12. Too Young to Go Steady (4:20) (Ballads)
13. All or Nothing at All (3:35) (Ballads)
14. I Wish I Knew (4:51) (Ballads)
Disc 2
1. You Don’t Know What Love Is (5:12) (Ballads)
2. Say It (Over and Over Again) (4:15) (Ballads)
3. Vilia (4:36) (Live at Birdland)
4. After the Rain (4:09) (Impressions) and (Dear Old Stockholm)
5. Dear Old Stockholm (10:40) (Dear Old Stockholm)
6. Your Lady (6:39) (Live at Birdland)
7. Alabama (Take 4&5) (5:08) (Live at Birdland)
8. Lonnie’s Lament (11:45) (Crescent)
9. The Drum Thing (7:22) (Crescent)
10. Wise One (9:01) (Crescent)
Disc 3
1. Crescent (8:42) (Crescent)
2. Bessie’s Blues (3:32) (Crescent)
3. A Love Supreme, Acknowledgement (7:47) (A Love Supreme)
4. Resolution (7:22) (A Love Supreme)
5. Pursuance (10:45) (A Love Supreme)
6. Psalm (7:05) (A Love Supreme)
7. Nature Boy (first version) (7:03)
8. Nature Boy (8:01) (The John Coltrane Quartet Plays)
9. Feeling Good (6:22) (The John Coltrane Quartet Plays)
10. Chim Chim Cheree (6:56) (The John Coltrane Quartet Plays)
Disc 4
1. Brasilia (12:54) (The John Coltrane Quartet Plays)
2. Song of Praise (9:51) (The John Coltrane Quartet Plays)
3. After the Crescent (13:40) (Dear Old Stockholm)
4. Dear Lord (5:34) (Dear Old Stockholm)
5. One Down, One Up (15:28) (Dear Old Stockholm)
6. Welcome (5:25) (Transition) and (Kulu Sé Mama)
7. The Last Blues (4:22) (Living Space)
Disc 5
1. Untitled Original 90314 (14:45) (Living Space)
2. Transition (15:27) (Transition)
3. Suite (21:17) (Transition)
4. Living Space (10:21) (Living Space)
5. Dusk Dawn (10:48) (Living Space)
Disc 6
1. Vigil (9:50) (Transition) and (Kulu Sé Mama)
2. Untitled Original 90320 (10:44) (Living Space)
3. Dearly Beloved (6:27) (Sun Ship)
4. Attaining (11:24) (Sun Ship)
5. Sun Ship (6:12) (Sun Ship)
6. Ascent (10:05) (Sun Ship)
7. Amen (8:14) (Sun Ship)
Disc 7
1. Love (8:04) (First Meditations)
2. Compassion (9:34) (First Meditations)
3. Joy (8:48) (First Meditations)
4. Consequences (7:20) (First Meditations)
5. Serenity“ (6:11) (First Meditations)
6. Joy (second version) (12:21)
Disc 8
1. Crescent (first version) (10:04)
2. Bessie’s Blues (first version – incomplete) (2:58)
3. Song of Praise (first version) (2:41)
4. A Love Supreme, Part II: Resolution (alternate take) (7:21)
5. Feeling Good (alternate take) (6:16)
6. Dear Lord (breakdowns and alternate take) (7:41)
7. Living Space (breakdown and alternate take) (14:02)
Credits
Bass – Art Davis (Disc 3, tracks 7, 8, 9), Jimmy Garrison
Drums – Elvin Jones, Roy Haynes (Disc 2, tracks 4, 5, Disc 4 – tracks 3, 4, 5)
Piano – McCoy Tyner
Tenor Saxophone, Soprano Saxophone – John Coltrane
Producer – Bob Thiele, John Coltrane, Michael Cuscuna
Compiled By – Michael Cuscuna
Liner Notes – Bob Blumenthal
Remastered By – Erick Labson
Notes
Recorded at the Van Gelder Studio, Englewood Cliffs, New Jersey from December, 1961 to September, 1965.
