Naposledy aktualizováno: 29.10.2025
Jazzový vizionář, multiinstrumentalista a kapelník, jehož žánrově rozmanitý přístup k hudbě překročil hranice nástrojů, stylů i generací
Jack DeJohnette (9. 8. 1942 – 26. 10. 2025) hrál hudbu, ne jen na nástroje. Od chicagského free jazzu přes legendární spolupráci s Milesem Davisem až po vlastní kvartety Special Edition a New Directions – jeho kariéra je průřezem svobody, improvizace a hlubokého porozumění hudbě jako živému organismu.
Multižánrový muzikant
„Nejsem jen bubeník, co hraje na klavír, nebo pianista, co sedá za bicí,“ vysvětloval Jack DeJohnette. „Na těch nástrojích hraji hudbu. Ať je to cokoli, vychází ze mě stejný výraz a intenzita.“ Tato multiinstrumentalita a žánrová pestrost se staly jeho poznávacím znamením. Už v Chicagu patřil k AACM – sdružení, které stálo u zrodu moderního free jazzu. V této komunitě se učil inovovat, kombinovat různé zvuky a zkoumat hudební prostor, kde každý hráč měl vlastní hlas, a přesto tvořili harmonický celek.
Jeho pozdější pestrá kariéra je důkazem tohoto zájmu a schopnosti plynule přecházet z jednoho stylu do druhého a mísit prvky v jediném okamžiku. Během svého působení v Charles Lloyd Quartet byl hybnou silou crossoverového půvabu této skupiny. DeJohnettovy bicí byly kormidlem a zároveň propojovaly rytmus s melodickými liniemi. Pak doprovázel experimenty Milese Davise na pomezí jazzu, funku a psychedelie.
Na všech těchto štacích DeJohnette dokázal přetvořit jazz do podoby živého organismu. „Jack mi nabídl hluboký groove, nad kterým jsem rád hrál,“ řekl o něm Davis. A právě ten groove, cit pro prostor a dynamiku, je jádrem DeJohnettova muzikantského přínosu. Není to pouhý rytmus, je to energie, naslouchání, schopnost propojit všechny hlasy kapely do jediné harmonie.
Z Chicaga do New Yorku
Hudba vstoupila do jeho života velmi brzy. Nasával Louise Armstronga, Billie Holiday, Charlieho Parkera a Lestera Younga, zatímco z krátkovlnného rádia chytal evropskou klasiku. Klavír ho provázel od čtyř let, bicí přidal na střední škole, a brzy byl součástí chicagské scény, kde se kolem něj točili Sun Ra, Muhal Richard Abrams, Joseph Jarman, Roscoe Mitchell a další. „Bylo to plodné období. Každý psal vlastní hudbu a navzájem si ji hráli. Taková půda jinde nebyla,“ vzpomínal.
V roce 1966 přijel do New Yorku s osmadvaceti dolary v kapse a během víkendu si zajistil práci, která mu umožnila zůstat. Hrál s Johnem Coltranem, Betty Carter, Abbey Lincoln, a díky spolupráci s Jackie McLeanem se dostal k Charlesi Lloydovi. Po rozpadu Lloydova kvarteta následovala spolupráce s Billem Evansem, Stanem Getzem – a nakonec i s Milesem Davisem. „Miles nám dával obrovskou svobodu, ale i směr. Hrát v jeho kapele bylo dobrodružství,“ vzpomínal DeJohnette.
Kapelník, skladatel, vizionář
Sólově debutuje LP deskou The DeJohnette Complex (spotify link) z roku 1969. Vedle saxofonisty Bernieho Maupina s ním nahrávali kontrabasisté Eddie Gómez a Miroslav Vitouš, klavírista Stanley Cowell a ve dvou skladbách hostoval bubeník Roy Haynes. Odborný tisk na nahrávkách oceňoval improvizované pasáže a náznaky progresivního funku. Deska dodnes patří k nejlepším Jackovým nahrávkám.
Sedmdesátá léta byla obdobím, kdy DeJohnette přejal roli kapelníka a hlavního dodavatele repertoáru. Je obdivuhodné, jak dokázal vykonávat funkci lídra a zároveň být rovnocenným muzikantským partnerem. Jeho bicí mluví, klavír (později i syntezátor) zpívá, melodika vypráví. Ve spolupráci s legendami i mladými hudebníky vytváří okamžiky, které překračují stylové hranice a otevírají nový horizont – ať už jde o free, fusion, tradiční jazz nebo experimentální improvizaci.
Vedl kapely Compost, Directions a Gateway Trio s kytaristou Johnem Abercrombim a basistou Davem Hollandem. Zároveň se objevoval v nespočtu nahrávacích studií. Jeho styl byl technicky brilantní, ale nikdy okázalý. Bicí byly jeho hlasem – mluvily, ne jen doprovázely. Bylo evidentní, že na jeho rytmický cit a kreativitu má podstatný vliv hra na klavír a melodiku. Obohacovaly zásadně jeho melodické cítění.
To mu umožnilo uniknout kritice, která často stíhala bubeníkem vedené kapely: nedostatek silného materiálu. Jeho alba New Rags (1977, spotify link), New Directions (1978, spotify link) a Special Edition (1979, spotify link) jsou nezpochybnitelným důkazem, že bubeník může vést kapelu nejen rytmem, ale i melodií, harmonií a kompoziční vizí.
Special Edition: kvartet svobody
V osmdesátých letech DeJohnette založil Special Edition, kvartet s basistou Peterem Warrenem, saxofonisty Arthurem Blythem a Davidem Murrayem. „Cílem je rozšířit zvuk čtyř lidí tak, aby zněli jako velká kapela,“ vysvětloval. Pocta Ericu Dolphymu („One for Eric“), „Zoot Suite“ i Coltranovy „Central Park West“ a „India“ ukazují jeho schopnost skloubit swing, elegii a improvizaci do harmonického, živého celku.
New Directions s trumpetistou Lesterem Bowiem, Eddiem Gómezem a Abercrombim doplňovala jeho tvorbu strhujícími živými nahrávkami a turné. DeJohnette všechny přesvědčil, že jeho žánrově pestrá hudba je stále aktuální a schopná překvapovat.
Hudební flexibilita a přátelství
Special Edition existovali dlouho a byli životaschopným organismem. Sestava se samozřejmě proměňovala – Chico Freeman nahradil Murraye, Blythe se vydal na vlastní dráhu a za něj nastoupil John Purcell – ale jádro kapely DeJohnette a Warren zůstalo pevné. „Rád pracuju se saxofonovým duem. Peter a já zůstáváme. To je základ,“ prohlašoval DeJohnette Na každém koncertě, v každém sólu se odrážela jejich empatie a schopnost inspirovat jeden druhého. To platilo až do roku 1983. Pak přišel na místo kontrabasisty Rufus Reid.
DeJohnette své kvartety přizpůsoboval osobnostem hráčů. Přestože byl lídrem, jeho hudba byla dialogem. Melodie, rytmus, improvizace – vše proudilo bez hranic. Skladby, které tvořil pro Special Edition, byly komponované pro konkrétní osobnosti, ale flexibilní natolik, aby mohly růst a měnit se s novými členy.
Více hudebních proudů
Jack DeJohnette jako kapelník vedl svoje formace vždy s vizí, že hudba není jen suma nástrojů, ale živý ekosystém. Každý hlas má prostor a zároveň se prolíná s ostatními. S Keithem Jarrettem a Garym Peacockem v Standards Triu nebo s Larrym Grenadierem, Johnem Medeskim a Johnem Scofieldem v supergroup Hudson potvrdil, že improvizace může fungovat jako společný dialog, v němž tradice, experiment a intuice harmonicky splývají.
Hrál hudbu, ne jen na nástroje. Jeho tvorba byla rozmanitá – připomínala proud, který se kříží, rozchází a znovu setkává, nikdy neztrácí směr. Od Chicaga přes New York, od Milesa Davise po vlastní kvartety, jeho kariéra dokazuje, že svoboda a disciplína mohou žít v dokonalé harmonii. A že jazz, pokud je veden s takovou vizí, dokáže být nekonečným prostorem pro vyjádření každého hlasu.
DeJohnette zanechal odkaz, který inspiruje hudebníky i posluchače: nikdy nehrát jen na nástroj, ale hudbu pojmout jako celek – komplexní, živou, žánrově pestrou, stále překvapující.
