Naposledy aktualizováno: 10.10.2020
Rodačka z alabamského města Tuscaloosa, Dinah Washington (29. 8. 1924 – 14. 12. 1963, narozena jako Ruth Lee Jones), nastartovala pěveckou kariéru jako výrazná gospelová, jazzová a bluesová zpěvačka.
Gospelové začátky univerzální zpěvačky
Ruth se ještě jako malé děcko s rodiči přestěhovala z jihu USA do Chicaga. První pěvecké a klavírní krůčky udělala v tamním baptistickém církevním sboru St. Luke, který později sama vedla.
Jako teenagerka vyhraje dvě pěvecké soutěže. Po prvním vítězství se stane sólovou zpěvačkou v gospelové skupině Gospel Singers Convention. Druhý vavřín v roce 1941 ji zajistí stálé angažmá v chicagských hudebních klubech. V jednom z nich, v Garrick Stage Baru, se potká s Billie Holiday. Jeho majitel Ruth později přesvědčí, aby se přejmenovala na Dinah Washington.
Od poloviny padesátých let 20. století zpívala stylově rozmanitý repertoár. Měla v něm nejenom blues, jazzové standardy, ale také popové a countryové písně, z nichž se již v roce 1951 prosadila na žebříčku s Cold, Cold Heart od rebela Hanka Williamse.
Součást hamptonových show v regal Theatre a poté směr sólová kariéra
V Garricku ji objeví Lionel Hampton a okamžitě jí nabídne místo ve své skupině, která tehdy pravidelně vystupovala v chicagském Regal Theatre. S jeho orchestrem nazpívá i první gramofonovou desku s písní Evil Gal Blues. Spolupráce vydrží až do roku 1946. S Lionelovými muzikanty za zády nahraje další hit Salty Papa Blues.
Následující rok se upíše Mercury Records a vydává se na sólovou dráhu. Do roku 1955 nazpívá neuvěřitelných dvacet sedm písní, které zabodují na hudebním žebříčku. Patří mezi ně Ain’t Misbhavin‘, Am I Asking Too Much, Baby Get Lost nebo I Wanna Be Loved.
V článku o producentovi Quincy Jonesovi jsme zmínili společné album z roku 1957 The Swingin‘ Miss „D“, na kterém ji doprovází právě Quincyho orchestr.
O rok později vychází v reedici další zajímavá kolekce Dinah Jams. Nazpívala ji v roce 1954 za doprovodu pianisty Richieho Powella, trumpetistů Clifforda Browna, Clarka Terryho, Maynarda Fergusona a bubeníka Maxe Roache.
Definitivní příklon k popu, s občasnými návraty k milovanému jazzu
Definitivní zlom v kariéře, a přerod z poměrně neznámé jazzové zpěvačky v popovou hvězdu, jejíž písně zněly z juke boxů po celých Spojených státech, přichází v únoru 1959. Americká pop music tehdy prožívá období bez výrazné aktivity. Elvis Presley sloužil v armádě a Buddy Holy tragicky zahynul. Uvolnil se tak prostor pro jiné.
Právě v té chvíli přichází producent Clyde Otis s nápadem natočit lehoučkou, bluesově zabarvenou baladu, s mihotavými smyčci, sborem a malou kapelou, pod názvem What A Diff’rence A Day Makes!.
Píseň vstoupí do TOP 100 časopisu Billboard na osmé příčce, nejvýše se probojuje na čtvrté. V hitparádě se udrží dlouhých dvacet týdnů. V té době Dinah doprovází kytarista Kenny Burrell a pianista Joe Zawinul.
Následující rok je ve znamení úspěšné spolupráce se zpěvákem Brookem Bentonem. Společné duety Baby (You’ve Got What It Takes) a A Rockin‘ Good Way (To Mess Around And Fall In Love) se shodně umístí na první příčce rhythm’n’bluesového žebříčku. Na komerční úspěch Dinah naváže v roce 1961 s písní September In The Rain.
Washington ale nikdy nezapomněla na svoje hudební kořeny. Koncertuje za doprovodu big bandů Counta Basieho, Duke Ellingtona a Gila Evanse. V roce 1962 se dává dohromady s malým combem The Allegros, v němž hrají bubeník Jimmy Thomas, saxofonista John Payne a Jimmy Sigler na Hammond B3.
Slibná kariéra náhle končí ve třiceti devíti letech. Dinah umírá ve spánku ve svém domě v Chicagu.
