Naposledy aktualizováno: 14.1.2019
Detroitský rodák Kenny Burrell (31. 7. 1931, narozen jako Kenneth Earl Burrell) patří mezi vybranou smetánku špičkových jazzových kytaristů.
Vyhledávaný studiový kytarista
Kytarista Kenny Burrell spolupracoval v post bopových padesátých letech minulého století s většinou tehdejších hvězd – počínaje saxofonistou Johnem Coltranem a varhaníkem Jimmy Smithem konče.
Jako zkušený studiový harcovník se zúčastnil mnoha nahrávacích sessions organizovaných pro Blue Note Records a Prestige Records. Jeho jméno se objevuje i na deskách významných jazzových vydavatelství Argo, Verve, Cadet, CTI, Muse nebo Concord.
První kytaru si koupil za deset babek v zastavárně
Ačkoliv ho nejdříve uhranul saxofon, přesedlal záhy na kytaru. Ta se jevila být dostupnějším hudebním nástrojem pro chlapce, který vyrůstal v rodině bez otce, jenž zemřel, když bylo Kennymu šest let. První kytaru si koupil za deset babek v zastavárně. Základní akordy odkoukal od staršího bratra Billyho.
Během dospívání jej ovlivnily především bluesové nahrávky Johna Lee Hookera, T-Bone Walkera a Lonnie Johnsona. Zvláště T-Bone Walker patří mezi ty, kteří svoji hrou propojili jazzové a bluesové břehy.
Později objeví celou bebopovou scénu v čele s Charliem Parkerem, Dizzym Gillespiem, Theloniousem Monkem, Maxem Roachem, Kennym Clarkem a dalšími.
V té době již intenzivně poslouchá fenomenálního Django Reinhardta, Charlieho Christiana a také Oscara Moorea, člena tria Nat King Colea. Mooreova hra, harmonické postupy a nové akordy, patří mezi základní kameny kytarové školy, pro níž je charakteristická úzká spolupráce s pianistou a doprovod zpěváka.
Na startu kariéry byl záskok u Dizzyho Gillespieho
Klíčovým bodem Burrellovy kariéry byl rok 1951. Tehdy v Detroitu nahrával Dizzy Gillespie a urychleně potřeboval výpomoc zdatného kytaristy. Vibrafonista Milt Jackson mu doporučil svého bývalého spolužáka Kennyho Burrella. Dizzy nezaváhal a pozval teprve devatenáctiletého mladíčka do studia.
V kapele ještě hráli John Coltrane, Percy Heath na basu a bubeník Carl „Kansas“ Fields. Hráli bez piana a jediným harmonickým nástrojem byla kytara. Natočili jednu z prvních afro-kubánských jazzových skladeb Tin Tin Deo. Dnes právem náleží mezi slavné jazzové standardy.
Krátce po dokončení vysokoškolských studií Kenny dostane nabídku od pianisty Oscara Petersona. Jedná se o půlroční záskok za nemocného stálého člena kapely.
Od roku 1956 natočil přes stovku sólových alb
Kenny si vybudoval pověst svým uvolněným bluesovým stylem hraní a schopností číst z not. Jeho kytarová hra se výborně hodí i do pečlivě proaranžovaného velkokapelového repertoáru.
V roce 1956 se společně s kamarádem, pianistou Tommym Flanaganem, natrvalo přesouvá do New Yorku. Ještě ten samý rok debutuje kolekcí Introducing Kenny Burrell (1956, Blue Note). Od té doby má na kontě více jak sto sólových alb.
Mezi nimi září nahrávky v produkci Creeda Taylora na albu Guitar Forms (1965, Verve). Natočil je hvězdně obsazený studiový big band, pod vedením vynikajícího aranžéra a kapelníka Gila Evanse, v legendárním Van Gelder Studio v newjerseyském Englewood Cliffs. Burrell se tehdy rozmáchl k vynikajícímu výkonu a dokázal, proč si jej do orchestru vybral i samotný Duke Ellington.
Dukeovu důvěru splácí na dvojalbu Ellington Is Forever (1975, Fantasy), na němž skládá hold před rokem zesnulému legendárnímu jazzovému skladateli, pianistovi a kapelníkovi. Mezi Burrelovými spoluhráči jsou kornetista Thad Jones, trumpetisté Snooky Young a Jon Faddis, tenorsaxofonista Joe Henderson a varhaník Jimmy Smith.
Midnight Blue, Kennyho nejlépe prodávaná LP deska
Za jedno ze svých nejdůležitějších alb považuje Midnight Blue (1963, Blue Note). Napsal všechny skladby, s výjimkou Gee, Baby, Ain’t I Good to You od Dona Redmana.
Je to stále nejlépe prodávaná Burrellova nahrávka. Po letech se od manželky prezidenta Blue Note Alfreda Liona dozvěděl, že deska patřila mezi Lionovy nejoblíbenější tituly.
Z novějších nahrávek rozhodně zaslouží pozornost CD Love Is the Answer (1993, Concord Jazz). Kenny na něj napsal všechny písně a texty. Ke spolupráci přizval dětský pěvecký sbor Boys Choir of Harlem. O čtyři roky později získává cenu Grammy jeho píseň Dear Ella v interpretaci Dee Dee Bridgewater.
Má rád každý druh hudby
Kenny nikdy nepatřil mezi kytaristy vzešlé z varhanních komb, jejichž hra dříve či později sklouzla do snadno předvídatelných bluesových nebo soulových vyhrávek. Důkazem toho je bohatý seznam jeho vlastních alb, ale také nahrávky v roli spoluhráče mnoha velkých hudebních jmen – namátkou Jamese Browna, Brooka Bentona, Jackieho Wilsona nebo Arethy Franklin.
Ostatně, sám k tomu dodává: „Mám rád každý druh hudby. Na konci padesátých let jsem byl hodně vytížený, protože jsem byl schopen hrát z listu. Rád se učím zahrát nové hudební styly a nesmírně mě baví doprovázet různé interprety.“
Od roku 1978 předává bohaté muzikantské zkušenosti studentům na kalifornské UCLA v rámci workshopů, organizovaných místním Centrem pro Afro-americká studia. Byl vůbec prvním pedagogem v USA, který přednášel o významu a odkazu Duke Ellingtona pro současnou hudbu. Na univerzitě později působil jako profesor a ředitel tamního jazzového výukového programu.
Za Burrellem zůstává obdivuhodné monumentální dílo, zaznamenané na stovkách gramofonových alb. On sám sebe vidí velice střídmě „Jsem šťastný, pokud je moje práce uznávaná a oceňována kritikou, hudebníky a jazzovou veřejností.“
Ukázky:
Dizzy Gillespie: Tin Tin Deo (1951)
– https://youtu.be/ccNmT4cZ1Rg
Midnight Blue
– https://youtu.be/eNWDwOsQqlw
Moon and Sand
– https://youtu.be/qO3g8C_ABTA
In A Sentimental Mood
– https://youtu.be/E5bAzKBI6Qg
Love Is The Answer.wmv
– https://youtu.be/VxMn_72jbSY
Dee Dee Bridgewater: Dear Ella
– https://youtu.be/Q6HmPX1Jq4g
