Naposledy aktualizováno: 22.2.2021
Interpretační odkaz originálního altsaxofonisty, basklarinetisty a flétnisty Erica Dolphyho (20. 6. 1928 – 29. 6. 1964, narozen jako Eric Allan Dolphy Jr.) má zásadní vliv nejenom na různé formy moderního jazzu, ale přerůstá i do současné klasické hudby a world music. Valnou část hudební kariéry prožil po boku jiných hvězd. Jeho samostatné koncerty byly velkou vzácností. Existenčně živořil a přežíval na hranici chudoby.
Necelých šest let sólové koncertní kariéry a práce v nahrávacích studiích
Když se Eric Dolphy v jedenatřiceti letech přestěhoval z Los Angeles do New Yorku, nikdo nemohl tušit, že má před sebou jen necelých šest let intenzivní koncertní a studiové kariéry.
První gramofonové snímky natočil koncem roku 1958 s kvintetem bubeníka Chica Hamiltona. Poslední dokončil v červnu 1964, jen pár dnů před jeho náhlým úmrtím ve třiceti šesti letech v Berlíně na nediagnostikovaný diabetes.
Přesto dokázal v relativně krátkém časovém období odvést neuvěřitelné kvantum muzikantské práce. Geniální improvizátor a sólista objevil recept, jak technicky a emocionálně využít krajních poloh svých nástrojů. Coby New Thing pionýr vykolíkoval území pro nástup první vlny avantgardních muzikantů se zcela novými interpretačními postupy.
Všestranný talent, se šancí na profesionální angažmá v symfonickém orchestru
Dětství prožil v Los Angeles, kam se jeho rodiče přestěhovali z Panamy. V šesti letech si zvolil jako svůj první hudební nástroj klarinet. Postupně si do svého nástrojového arzenálu přidal další dřevěné dechové nástroje. Vedle flétny a altsaxofonu také hoboj.
V té chvíli se před ním otevřela příležitost k profesionální kariéře symfonického hráče. Díky rychlému zvládnutí nového nástroje obdržel ve třinácti letech dvouleté školné na hudebním oddělení University of Southern California.
Ve studiu pokračoval na Dorsey High School. Od osmnácti let pomáhal s vedením chlapeckého pěveckého sboru westminsterské presbyteriánské církve, který vedl otec bebopového pianisty Hamptona Hawese. O rok později zahájí studia na Los Angeles City College. Primárně se věnuje kompozicím současných klasických skladatelů, jako byl Igor Stravinskij.
Se svými spolužáky – pozounistou Jimmym Knepperem a trumpetistou Artem Farmerem – hraje v kapele 17 Beboppers, ve které šéfuje bubeník Roy Porter. V roce 1949 s nimi nahraje prvních osm studiových snímků. V té době střídá barytonsaxofon, sopranový klarinet, flétnu a altsaxofon.
Nahrávky z jam-sessions v zahradním altánku
V roce 1950 narukuje do U.S. Army. O dva roky později je převelen do Virginie. Sídlí zde letecká hudební přípravka Navy School Of Music. V roce 1953 ukončí vojenskou službu a vrací se do Kalifornie. Ve zdejší muzikantské komunitě si rychle získává řadu přátel. Jeho otec zřídil v zahradním altánku za rodinným domem malé studio, v němž se konají pravidelné jam sessions.
Zúčastnili se jich namátkou budoucí elitní hardbopeři tenorsaxofonista Harold Land, klavírista Richie Powell, basista George Morrow a bubeník Max Roach. Stejná muzikantská parta hraje i na dochované společné nahrávce z roku 1954 s trumpetistou Cliffordem Brownem. Archivní záznamy nevalné zvukové kvality vyšly až v roce 2005 na značce Rare Live Records pod titulem Clifford Brown + Eric Dolphy – Together: Recorded live at Dolphy’s home, 1954.
Od roku 1955 Ericovi přichází nabídky ke spolupráci od zavedených kapelníků Buddyho Colletta, Eddieho Beala a Geralda Wilsona. Podobně, jako většina tehdejších altsaxofonistů, byl silně ovlivněn frázováním Charlieho „Bird“ Parkera a pianisty Theloniouse Monka. Během let postupně přešel, spolu s Johnem Coltranem a dalšími plátkaři, do mnohem abstraktnějšího hráčského konceptu.
Průlom do povědomí jazzových fanoušků díky Chico Hamiltonovi
Klíčovým okamžikem jeho kariéry je rok 1958 a začátek spolupráce s již slavným a zavedeným kvintetem bubeníka Chico Hamiltona. S Hamiltonem spolupracuje od léta 1958 do února 1959. Kvintet hrál v čistě westcoastovém střihu – tedy bez angažování pianisty. Dolphy s nimi natočil celkem šest dlouhohrajících desek, které patří ke zlatému fondu progresivního komorního jazzu konce páté dekády.
V té době má již poměrně jasnou představu, kam chce hudebně dojít a nahrál řadu oslnivých saxofonových sól. Jejich vystoupení na jazzovém festivalu v Newportu 1958 zachycuje dokumentární film s názvem Jazz On A Summer’s Day. Hamiltonovu družinu opouští na začátku roku 1959 a přesouvá se na východní pobřeží Spojených států amerických.
Umělecky nejplodnější etapa v letech 1960 – 1961
Mezi jeho nejplodnější období patří léta 1960 – 1961, během nichž se zúčastnil studiových frekvencí, na nichž vznikla některá z nejvýznamnějších alb tohoto období, ať již kontrabasisty Charlieho Minguse (Charles Mingus Presents Charles Mingus) saxofonistů Ornetta Colemana (Free Jazz), Olivera Nelsona (Blues And The Abstract Truth), klavíristy George Russella (Ezz-thetics) nebo bubeníka Maxe Roache (Percussion Bitter Sweet).
Se saxofonistou Johnem Coltranem byli blízcí přátelé. Podílel se na nahrávání Traneovy LP desky Olé Coltrane, koncertní Live At The Village Vanguard a na album Africa/Brass navíc přispěl coby aranžér.
Připisuje se mu zásluha za Traneův příklon k větší zvukové agresitivitě, typické pro Cotraneovu hru v období jeho vrcholné tvůrčí fáze. Ve druhé polovině šesté dekády se stala hlavním atributem volné interpretace.
Coltrane se s jeho náhlým úmrtím velice těžko vyrovnával. Ve svém hluboce spirituálním díle A Love Supreme promítl všechny tyto události, které s ním hluboce otřásly.
V roce 1960 Dolphy podpořil – společně s trumpetisty Royem Eldridgem a Kennym Dorhamem, tenorsaxofonistou Walterem Bentonem, pianistou Tommym Flanaganem, bubeníkem Jo Jonesem nebo zpěvačkou a Roachovou manželkou Abbey Lincoln – Mingusův a Roachův nápad uspořádat alternativní Newport Jazz Festival na protest proti konzervativní a stále více komerční politice newportských organizátorů.
Záznam jejich koncertní sešlosti vyšel v listopadu 1960 na albu Newport Rebels (Candid Records). Škoda, že Mingusovo duchovní děcko mělo jen jepičí život. Šlo u hudebně nesmírně hodnotnou akci.
Více jak jedenáct hodin studiových záznamů pro label Prestige Records
Dolphy v tomto plodném období navíc stihl během třinácti celodenních studiových sezeních nahrát pro značku Prestige Records více jak jedenáct hodin hudebního materiálu, který vyšel v rámci výpravného box setu Eric Dolphy: The Complete Prestige Recordings.
Cenný dokument ho zachycuje na jeho uměleckém vrcholu. Náhrávky odhalují neuvěřitelné možnosti Ericova instrumentálního arzenálu – od vysokých poloh při hře na flétnu, altsaxofonových středních a nízkých díky do té doby málo využívanému basklarinetu.
Podobně, jako Ornette Coleman, ale se zcela rozdílným pojetím, se i Dolphy dobral vlastní, osobité cesty k vyjádření vlastních myšlenek a pocitů.
Především v altsaxofonových číslech zní jedinečně a nezaměnitelně. Z jeho improvizací vyzařuje surrealistická disonance, jakási „výstřednost“, která byla na svou dobu jedinečná, protkaná dráždivými tónovými rejstříky, které byly velmi vzdálené základní tonalitě skladby. John Tynan z odborného časopisu Down Beat označil Dolphyho a Colemanovu tehdejší společnou tvorbu za anti-jazz.
Jak se dostat ven
Pro svůj dlouhohrající debut Outward Bound, nahraný 1. dubna 1960, si připravil několik strukturálně odvážných kompozic. Patří mezi ně nejenom G.W., věnovaná losangelskému skladateli a kapelníkovi Geraldu Wilsonovi, ale především čtrnáctitaktové blues Les, pojmenované podle Ericova přítele ze západního pobřeží, trombonisty Lestera Robinsona.
Dolphy tehdy hledal zcela nové hudební možnosti. Jeho průkopnické postbopové vizi se dostává největší podpory od bubeníka Roye Haynese, jehož bicí naznačují nové směřování rytmického doprovodu k revolučnímu free bopu.
V porovnáním s tím je u tehdy teprve dvaadvacetiletého slibného trumpetisty Freddieho Hubbarda mírně řečeno překvapivá inklinace ke klasickým hardbopovým postupům a davisovským klišé.
Screamin‘ The Blues s Oliverem Nelsonem a Looking Ahead Kena McIntyra
Po dokončení prací na svém debutu se zúčastnil dvou nahrávacích relací. Nejprve spolupracoval s výtečným skladatelem a aranžérem Oliverem Nelsonem na LP desce Screamin‘ The Blues (květen 1960).
Nelsonův hladký tenorsaxofonový tón nejvíce připomíná violoncello. V improvizovaných částech svých kompozic se oddává klasickému riffovému pojetí, vycházejícímu z bluesových kořenů. To se skvěle hodilo k Dolphyho robustnějšímu stylu.
O měsíc později se Eric objevil na debutovém albu saxofonisty Kena McIntyra. McIntyre se později přiřadil k elitní smetánce nejvlivnějších avantgardistů své doby. V době nahrávání Looking Ahead se Ken zdá být ještě silně ovlivněn Jackiem McLeanem a Ornettem Colemanem. S free jazzovým přístupem zatím jen zlehka koketuje. Dolphy je podstatně dobrodružnější.
Koncepčně propracovaná, introspektivní hudba na Out There
V srpnu 1960 se Dolphy dostává znovu do studia, aby nahrával pod svým jménem. Album Out There znamená zásadní mezník v jeho diskografii.
Posluchačsky náročné, ale vzrušující unisono hrané pasáže s violoncellem, na které hrál kontrabasista Ron Carter, vzácně používaný klarinet Bb v Mingusově skladbě Eclipse a nekonvenční kompoziční formy, si zaslouží pozornost každého jazzového příznivce.
Nesmíme opomenout ani příkladnou práci rytmiky ve složení George Duvivier (basa) a Roy Haynes (bicí), kteří se bez problémů obešli bez pianisty. V porovnání s předchozím Dolphyho sólovým počinem, pořízeném jen o čtyři a půl měsíce dříve, představuje koncepčně propracovaná, introspektivní hudba zachycená na Out There obrovský posun. Nadaný instrumentalista nehledá jen cestu „směrem ven“, nyní pracuje oběma směry „tam i ven“.
Krapet komerčního soul jazzu s latin Jazz quintetem
Již o čtyři dny později se Dolphy vrací do studia na pohodové, byť ne zcela umělecky kompatibilní setkání s Latin Jazz Quintetem. Šlo o skupinu málo známých, ale schopných muzikantů.
Nahrávky vyšly na dlouhohrající desce Caribé. Navzdory názvu nejde o čistě latinoamerickou hudbu. Výjimkou je verze Spring Is Here od autorů Richarda Rodgerse a Lorenze Harta. Ericova flétna zní v kvazi-mambě a boleru půvabně. Zbytek alba zní jako typický soul-jazzový počin ze začátku šedesátých let, jaký se dal čekat od Lou Donaldsona nebo Cannonballa Adderleyho.
Proti zoufalým snahám zastavit ukončení rasové segregace
Mezitím vystoupí v 13. července 1960 s Charliem Mingusem ve francouzském Antibes. Na zdejším jazzovém festivalu v Juan-les-Pins odehrají výtečný koncert. Záznam se poprvé objeví na LP desce až v roce 1976 jako Mingus At Antibes (Atlantic Records).
Je na něm i Mingusova skladba What Love, na níž experimentují s nástrojovou imitací hlasů. Existuje i její studiová verze z 20. října 1960 pro album Presents Charles Mingus (1961, Candid Records). Na stejné studiové frekvenci nahráli i devítiminutovou bajku Original Faubus Fables, dramatizaci zoufalých snah arkansaského guvernéra Faubuse zamezit ukončení rasové segregace.
Během jediného dne nahrál – nejprve s Ornettem Colemanem a poté s Booker Littlem – dva zásadní dobové hudební dokumenty
Ve stejný den, 21. prosince 1960 – kdy se Eric, coby člen jednoho ze dvou kvartetů, společně s Hubbardem, basistou Charliem Hadenem a bubeníkem Edem Blackwellem, zúčastnil nahrávání šestého Colemanova alba Free Jazz: A Collective Improvisation – se k Dolphymu připojil skvělý mladý trumpetista Booker Little, aby společně nahráli kompozice určené pro album Far Cry. Vedle Out There jde o jeden z jeho nejzásadnější počinů.
Na nádherně rozvrženém albu zkoumá širokou škálu zvuků, nálad a forem, včetně ohromující sólové verze Tenderly, v níže hraje pouze na altsaxofon. Pro basklarinet si vybral zpracování hitu It’s Magic od swingové zpěvačky Doris Day a původní čtrnáctitaktovou baladu Miss Ann. Pro Dolphyho muselo být příjemné zjistit, že se s Bookerem výtečně doplňují. Už ve svých dvaadvaceti letech Little nalezl vlastní, originální styl.
out front, ostrý kontrast dvou přístupů
Známý hudební publicista Nat Hentoff, a tehdejší umělecký šéf a producent labelu Candid Records, zorganizuje dvě nahrávací sessions, na kterých Littleův sextet ve složení Dolphy, Julian Priester (pozoun), Don Friedman (piano), Max Roach (bicí) a kontrabasisté Art Davis resp. Ron Carter, pořídí snímky sedmi Littleových původních kompozic s mnoha silnými momenty a řadou příležitostí pro sólisty.
Bookerovy klidně plynoucí trumpetové linie představují ostrý kontrast k Dolphyho bodavě nekompromisnímu přístupu. Nahrávky vychází na Littleově třetím sólovém albu Out Front (1961, Candid Records).
Nové pozvánky ke spolupráci s Oliverem Nelsonem
V březnu 1961 Dolphy dostává od Olivera Nelsona dvě pozvánky ke společnému nahrávání. Nejprve zahraje několik vynikajících sól na klasickém septetovém počinu Blues And The Abstract Truth pro značku Impulse! Records. Neuplynul ani týden a Nelson se ozval znovu. Tentokrát připravil kompozice pro podobně kvalitní, byť bohužel méně populární titul Straight Ahead.
V kvintetu sice byli jen dva hráči na dechové nástroje, Nelson přesto dokázal využít širokou nástrojovou paletu – důmyslně kombinuje: dva altsaxofony, altsaxofon a basklarinet, altsaxofon s flétnou a ve fascinujícím, kánonovém zpracování Ralph’s New Blues od Milta Jacksona, svůj Bb klarinet a Dolphyho basklarinet.
Navíc v ní zahrál jemně podané, přesto funky, tenorsaxofonové sólo, za doprovodu Ericova basklarinetu a s podmanivou podporu od – koho jiného? – Roye Haynese.
Výpomoc na Carterově debutu Where? a Waldronově The Quest
V červnu se Dolphy zúčastní studiových prací na Carterově debutu Where? Některá pozdější vydání jsou dokonce uvedena pod jeho jménem. Ron a Eric se znali z kapely Chica Hamiltona.
Koncepcí a složením studiové sestavy navazují na partu, která natočila Dolphyho titul Out There. Nováčky jsou pianista Mal Waldron a bubeník Charlie Persip. Carter navíc vedle violoncella hraje i na kontrabas. K vrcholům alba patří dvě výtečné kompozice Randyho Westona (Where? a Saucer Eyes) a Bass Duet, v němž se Ron Carter báječně doplňuje s Georgem Duvivierem.
Po týdnu se valná část muzikantů sejde znovu. Tentokrát pracují pod vedením pianisty Mala Waldrona. Vzniká LP deska The Quest s velice komplexním materiálem, který osciluje mezi hard bopem a avantgardou.
Pozornost přitahuje Waldronovými zajímavými a neobvyklými skladbami (jako jeho osmitaktové blues v pětičtvrtečním rytmu Warp And Woof), jeho prostými, temně zbarvenými klavírními pasážemi a exaltovanými sóly tenorsaxofonisty Bookera Ervina (Dolphyho kolegy ze skupiny Charlese Minguse). Ve Waldronově modální baladě Warm Canto Eric znovu zvolil klarinet Bb, i když je jeho hra poznamenána jistým lehkým vrzáním a problémy s intonací.
Úchvatné dva týdny ve Five Spot
V polovině července získá kvintet ve složení Dolphy, Little, Waldron, basista Richard Davis a bubeník Ed Blackwell dvoutýdenní angažmá ve slavném klubu Five Spot v newyorské čtvrti East Village.
Pořídí zde dvě a půl hodiny trvající elektrizující koncertní záznam, jenž se postupně objeví na třech samostatných vinylových albech At the Five Spot Vol. 1, At the Five Spot Vol. 2 a Memorial Album.
Reedice se dočkal jako trojalbum The Great Concert of Eric Dolphy. Muzikant Bill Kirchner pochválil členy souboru v průvodním textu „za rozvinutí základních bebopových myšlenek, aby mohli prozkoumat nové teritorium.“
Bohužel, nahrávky jsou také poslední velkou příležitostí pro mladičkého trumpetistu Bookera Littlea předvést svoje umění. Za necelé tři měsíce, 5. října 1961, umírá na uremii ve věku třiadvaceti let.
Pro jazz šlo o prakticky nenahraditelnou ztrátu. Díky nevšednímu lyrickému a harmonickému cítění, frázování a tónu měl být Booker jedním z klíčových poslů jazzové budoucnosti.
První evropská sólová anabáze
Na začátku září Eric odlétá do Dánska. V Kodani odehraje dva koncerty s místními hudebníky. Záznam vyšel jako Eric Dolphy In Europe, Vol. 1, Vol. 2. Dánská rytmika byla složena ze zdatných bebopových hráčů, kteří ale bohužel nedosahovali úrovně, srovnatelné s jeho standardními spolupracovníky Byardem, Carterem, Haynesem či Waldronem, Davisem a Blackwellem.
Dolphy se z úcty k nim rozhodl nahrát pouze standardy, bebopové melodie a blues. Hostující basista Chuck Israels se k Dolphymu připojí při improvizovaném duetu flétny a basy v Hi-Fly od Randyho Westona. Materiál je méně náročný, než to, co hrál ve Five Spot. Navzdory tomu se mu podařilo vytěžit v řadě virtuózních sól maximum.
Ericovo neúnavné, krkolomné tempo na altsaxofon v The Way You Look Tonight a na basklarinet v Oleo téměř převálcuje jeho dánské kolegy. Jeho bezbřehá harmonická představivost ho bez uzardění nese až na samou hranici bebopu a dál do jiné, vzdálené hudební krajiny.
Dolphyho vklad do balad, zejména do altsaxofonového ztvárnění Laury, přináší tolik emocí, kolik lze v jeho nahrávkách najít. A jeho a cappella basklarinetový kus God Bless The Child (který hraje i na záznamu z Five Spot) je jednoduše mistrovské dílo.
Snad konečně zavadím o nějakou pořádnou práci?
Dolphyho vrcholové období završí vítězství v kategorii New Star: Alto Saxophone v anketě jazzových publicistů, kterou zorganizoval odborný magazím Down Beat. Eric si jen sarkasticky odfrkl: „Tak to znamená, že konečně zavadím o nějakou pořádnou práci?“
Během následujících tří let vystupoval a nahrával s Charlesem Mingusem, Freddiem Hubbardem, pianistou Andrewem Hillem a Orchestra U.S.A. vedeném Johnem Lewisem.
dvě LP desky pro producenta Alana douglase
Vzhledem k relativně malému rozsahu Dolphyho studiových nahrávek je obzvláště vítané cokoliv zajímavého. Do této kategorie patří dvě newyorské studiové frekvence z července 1963 pod producentským dohledem Alana Douglase pro jeho vlastní vydavatelství Douglas Records.
Ve studiu se postupně prostřídalo několik sestav složených z převážně mladých hráčů – Woody Shaw (trubka), Huey Simmons (altsaxofon), Prince Lawsha (flétna), Clifford Jordan (tenor a sopransaxofon), Bobby Hutcherson (vibrafon), Richard Davis nebo Eddie Kahn (basa), J. C. Moses nebo Charles Moffett (bicí) a veterán kontrabasista Garvin Bushell.
Nahrávky jsou potrvzením Dolphyho typické velkorysosti a nadhledu. Bez váhání nabídl prostor ostatním sólistům, kteří hráli na stejné nástroje (zejména Simmons) a pořídil s nimi i jiné skladby, než jeho vlastní.
Výsledkem byla dvě vinylová alba Conversations (1963) a Iron Man (1968). Obě edice se později dočkaly souhrnných vydání na dvojalbu Jitterbug Waltz (1976) a naposledy na značce Resonance Records v rozšířeném 3CD box setu Musical Prophet: The Expanded 1963 New York Studio Sessions (2018) při příležitosti oslav Dolphyho 90. narozenin.
Poslední evropské turné s Mingusem
V únoru 1964 ještě stihl dokončit s kvintetem, v němž hrají Freddie Hubbard a bubeník Tony Williams, svoje poslední studiové album Out to Lunch!, které vznikalo pod heslem “na téhle frekvenci je každý kapelník”. Vyšlo ale až posmrtně u labelu Blue Note Records.
Na jaře 1964 odlétá s Mingusovou kapelou do Evropy. Po skončení turné, během něhož vystoupí mj. v Amsterodamu, Oslu, Stockholmu, Kodani, Brémách nebo Paříži, se rozhodl kapelu opustit a prodloužit si pobyt v liberálnějším kontinentálním prostředí. Spisovateli A.B. Spellmanovi řekl: „Možná budu mít větší šanci vydělat si hraním mojí vlastní hudby.“
Na začátku června 1964 nahrává ve VARA Studios v holandském Hilversumu svoje úplně poslední studiové snímky. Doprovází ho rytmika složená z nizozemských jazzmenů Misji Mengelberga (piano), Jacquese Scholse (basa) a Hana Benninka (bicí). Nahrávalo se živě za přítomnosti pozvaného studiového publika, v němž seděli přátelé rozhlasových pracovníků.
Záznam vyšel na LP desce Last Date u značky Fontana Records. Po závěrečné skladbě Miss Ann následuje krátký úryvek z rozhovoru, který pro holandské rádio natočil Michiel de Ruyter a v němž Dolphy říká: „Když slyšíte hudbu, po jejím skončení, se rozplyne ve vzduchu, už ji nikdy nemůžete zachytit.“
nečekané úmrtí s řadou nepodložených tvrzení
Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval a koncem června, když byl v Berlíně, vážně onemocněl. Němečtí lékaři ho sice léčili – ale pravděpodobně chybně a nejspíše bez náležité péče. Podle nepodložených zpráv, zmíněných mj. již Archiem Sheepem v interview v roce 1966, se připisoval jeho katastrofální zdravotní stav vlivu drog, celkovému vyčerpání z náročného turné i nedostatečné zdravotní péči, která je hudebníkům na zájezdech věnována.
I při stále zhoršujícím se zdraví Dolphy spřádal nové a nové plány. Členům holandského tria, se kterými natáčel na začátku června 1964 napsal dopis týkající se návrhů na další spolupráci.
Nakonec upadl do těžkého inzulinového šoku. Eric Dolphy umírá 29. června 1964. Dva dny po jeho smrti pošta doručila bubeníkovi Hanu Benninkovi obálku obsahující podrobnosti týkající se detailů vystoupení v Café Montmartre v Kodani.
S Dolphyho jménem je spojeno především nové pojetí zvukovosti. Charlie Mingus na toto téma řekl: „Hrál s úžasným nasazením. Měl vlastní styl a zvuk – podobně, jako Charlie Parker. Uvnitř toho zvuku ukrýval dovednost, jak vyjádřit svoji hudbou nejniternější pocity. Přijít na to umí jen pár muzikantů.”
Jazz ztratil jednoho ze svých nejunikátnějších a nejinovativnějších jazzových myslitelů – pouhých devět dní po jeho šestatřicátých narozeninách.