Naposledy aktualizováno: 28.2.2019
Od Talk Talk k několika tónům navíc
Hudebník, který proměnil ticho v kompoziční nástroj. Po konci Talk Talk se Mark Hollis (4. 1. 1955 – 25. 2. 2019, narozen jako Mark David Hollis) stáhl do ústraní a po sedmi letech natočil sólové album, jež dodnes zní jako radikální gesto klidu.
Po Laughing Stock: potřeba vyprázdnit prostor
Sedm let ticha. V hudebním průmyslu věčnost, pro Marka Hollise přirozený rytmus.
Po vydání Laughing Stock (1991, spotify link) jako by se za ním zavřely dveře. Ne dramaticky. Spíš tiše. Když mluvil o období po rozchodu Talk Talk, neznělo to jako krize ani vzdor. Spíš jako nutnost vyprázdnit prostor. „Po každé desce potřebuji čas,“ říkal. Ne pauzu. Čas. Hudba podle něj nevznikala ze závazku, ale z vnitřní potřeby. A jakmile se potřeba vyčerpala, bylo lepší mlčet.
V tichu nepřestal psát. Vznikaly instrumentální fragmenty, některé téměř asketické, jiné rozlámané, určené pro smyčcová kvarteta. Hledání jiné cesty. Jiného řešení. Největším nepřítelem se pro něj stala rutina – okamžik, kdy melodický problém řešíš stále stejným způsobem a odpověď znáš předem.
Akustika, ticho a odpor k rutině
Sólová deska Mark Hollis (1998) byla pokusem vrátit se k jednoduchosti. Po vrstevnatých, temně modelovaných krajinách Spirit of Eden (1988, spotify link) a Laughing Stock přišlo ztišení. Méně nástrojů. Více prostoru. Více vzduchu mezi tóny. Ticho nebylo pauzou – bylo rovnocenným prvkem kompozice.
Hollis tehdy mluvil o dvou zásadních rozhodnutích. Zaprvé: pouze akustické nástroje. Ne z nostalgie, ale kvůli nadčasovosti. Elektronika vždy nese stopu své doby. Akustika může existovat mimo čas. Zadruhé: nevstupovat do skladeb se stejnými řešeními jako dřív. I za cenu větší námahy. I za cenu pochyb.
„Milovat hudbu musí být jediný důvod, proč ji děláš,“ prohlásil s lehkým úsměvem. Jakmile se přidá jiný motiv, začne se ztrácet směr. Jeho hudba nebyla nikdy útěkem. „Naše písně jsou o tragédii… o lidské tragédii,“ říkal. Ne v dramatickém smyslu, spíš jako připomínku, že hudba má váhu – a že i pomlka může nést její plnou intenzitu.
Hudba jako stav soustředění
Mark Hollis patřil k těm hudebníkům, kteří nikdy nepřijali představu, že hudba je především průmysl. Zatímco jiní hledali světla pódií, on se obracel k tichu. Nešlo o gesto, ale o přesvědčení: tón má smysl jen tehdy, když vznikne z vnitřní potřeby a nutkání. „V okamžiku, kdy dokončíte album… není možné, abyste druhý den začali psát další,“ říkal. Hudba pro něj nebyla práce, ale stav soustředění. A když soustředění zmizelo, bylo lepší mlčet.
Jeho cesta od synthpopových začátků Talk Talk k asketickému minimalismu sólové desky působí zpětně nevyhnutelně. Když mluvil o Mortonu Feldmanovi nebo o tom, že na nahrávce chce slyšet i pohyb své hlavy před mikrofonem, bylo jasné, že zvuk pro něj není dekorace, ale prostor. V době, kdy se hudba zrychlovala a zahušťovala, Hollis zpomaloval a ubíral. Ne z odporu, ale z potřeby slyšet věci jasněji. Možná proto jeho muzika působí stále přítomně: protože není připoutaná k době, ale k člověku, který ji hrál.
Hudba Marka Hollise a Mortona Feldmana se potkává v prostoru, kde se ticho stává kompozičním nástrojem. Oba pracují s nejistotou, která není slabostí, ale zdrojem napětí. Jejich hudba je radikální bez okázalosti, osobní bez exhibice. Neohromuje silou, ale pozorností. Feldman dokázal, aby disonance působila přirozeně, Hollis aby několik tónů neslo plnou váhu sdělení. V obou případech jde o hudbu, která odměňuje trpělivost – jemně, ale nekompromisně.
Hollisova sólová deska představuje vrchol cesty, na níž postupně rozebíral popovou píseň, až z ní zůstala jen kostra: několik tónů, prostor mezi nimi a hlas, který se nebojí být tichý. Feldman přicházel z opačné strany – od Cageovy aleatoriky (latinské alea je hrací kostka, určitá část kompozice je tedy ponechána náhodě) k hudbě, která je sice otevřená, ale zároveň smyslově konkrétní. Jeho „Triadic Memories“ jsou jako síť klavírních tónů, která se pomalu rozprostírá v čase. Hollisova hudba je kratší, ale podobně soustředěná. Oba vytvářejí stav, v němž se posluchač ocitá mimo běžný rytmus dne: chvíli v prostoru, kde žádný tón není „špatně“ a kde je možné jen být.
Píseň bez refrénu
Markův vztah k pojmu „píseň“ byl opatrný. Píseň podle něj příliš svazovala. Upřednostňoval otevřenější formu – skladby, které mohou putovat, zastavit se, změnit směr. Zároveň však odmítal bezbřehou volnost. I hudba bez refrénu potřebuje tvar.
Na desce hrálo šestnáct hudebníků. Žádné velké improvizace. Spíš variace – rychlejší, pomalejší, melancholičtější verze téhož. Hollis nechával prostor osobnosti hráčů, ale struktura byla pevně napsaná. Produkce se inspirovala jazzem šedesátých let: minimum mikrofonů, práce s rezonancí, pocit přítomnosti. Ne efekty, ale vzduch mezi nástroji.
Jen několik tónů
Na minulost se neohlížel. Své staré nahrávky neposlouchal. Jakmile byl mix hotový, hudba pro něj přestávala existovat. „V tu chvíli je třeba jít dál,“ říkal. Jinak by se člověk zasekl.
Později své stažení z veřejné scény vysvětloval prostě. Chtěl být doma. „Rozhodl jsem se pro svou rodinu. Možná to jiní dokážou, ale já nemůžu být zároveň na turné a být dobrým otcem.“ Nebylo v tom gesto ani vzdor. Spíš důslednost. Stejná, s jakou odmítal rutinu v hudbě.
O budoucnosti mluvil opatrně. Možná klavír. Velmi minimalistický přístup. Rezonance tónu. Hledání nevinnosti. Jaký by to mělo tvar, tehdy nevěděl. Možná ho vědět ani nepotřeboval.
Hudba, kterou po sobě zanechal, zůstává překvapivě přítomná. V albech, která se nebála zpomalit. V představě, že i šepot může být radikální. Ne jako styl. Spíš jako možnost. Možná vždycky směřoval k jednoduchosti, kterou kdysi shrnul do věty: „Než zahraješ dvě noty, nauč se zahrát jednu. A jednu nehraj, dokud nemáš důvod ji zahrát.“
Někdy stačí několik tónů a dostatek prostoru mezi nimi.
