Naposledy aktualizováno: 11.3.2019
Jméno rodáka ze skotského Glasgow, talentovaného skladatele, zpěváka, baskytaristy, violoncellisty, pianisty a hráče na foukací harmoniku Jacka Bruce (14. 5. 1943 – 25. 10. 2014, narozen jako John Symon Asher Bruce) se stalo synonymem pro rockovou basovou kytaru.
Vynikající, technický hráč, jenž nikdy nezůstal v ústraní
V raných dobách rockové Velké Británie Jack Bruce stanul jako obecně respektovaný basista na samém vrcholu popularity. Hrál technicky dokonale a s velkým citem pro vedení melodické linky. Řadu let tak udával hlavní směr, kterým se ubíralo pojetí hry na baskytaru.
Z rockových, jazzových a klasických příměsí vytvořil dosud prakticky neslyšenou, posluchačsky a muzikantsky náročnou hudební směs.
V průběhu dalších let k těmto základním ingrediencím pravidelně přidává vlivy world music a etnické hudby. Poprvé, a pravděpodobně nejvýrazněji, na discích A Question of Time (1989, Epic/Sony Records) a Somethin Els (1993, CMP Records).
Léta s londýnskou muzikantskou smetánkou
Řadě hudebních fanoušků je znám především coby třetina britského rockového power tria Cream. Hrál v něm na baskytaru, cello, klávesy, zpíval a s básníkem Petem Brownem napsal většinu jejich původního materiálu.
Skupina, v níž ještě hrál kytarista Eric Clapton a do bicích bušil Ginger Baker, prodala během dvou let existence přes třicet pět milionů LP desek a obdržela platinovou desku za dvojalbum Wheels of Fire (1968, Polydor Records). Jack Bruce pro Cream mj. složil a nazpíval rockové klasiky I Fell Free, White Room nebo Sunshine of Your Love.
Po celou dobu existence Cream v Jackovi probíhal vnitřní svár vlastních uměleckých ambicí, hudebních ideálů a sociálního původu s komerčním úspěchem a dopady náhlé popularity.
Konec spolupráce trojice ohlásí v listopadu 1968. V průběhu předchozích dvanácti měsíců společně došli na samou hranu – hudebně a lidsky se cítili zcela vyčerpaní. Bylo jim jasné, že případná další spolupráce pro ně bude znamenat spíše frustraci a povede k mnoha osobním střetům.
Ještě před oficiálním ohlášením ukončení spolupráce s Claptonem a Bakerem se Bruce v srpnu 1968 rozhodne zorganizovat vlastní nahrávací sekvence v londýnských I.B.C. Studios, na nichž natočí společně s kytaristou Johnem McLaughlinem, saxofonistou Dickem Heckstall-Smithem a bubeníkem Jonem Hisemanem experimentálně laděný instrumentální jazzový materiál. Jack svůj záměr potvrdil návratem k hraní na kontrabas.
Čtveřice britských muzikantů se tehdy nechala inspirovat nahrávkami ze šedesátých let minulého století v podání kvintetu amerického trumpetisty Milese Davise. Došli tak daleko, že okopírovali Milesův striktní přístup k mixování stereo nahrávek, když důsledně umísťoval bicí nástroje pouze do pravého zvukového kanálu. Záznam vychází prakticky s dvouletým zpožděním na Bruceově dlouhohrajícím albu Things We Like (1970, Polydor).
Rodinná Kočovná kreV
Jackova rodina vždy žila kočovným životem. On sám se dopočítal čtrnácti škol, které v průběhu základní školní docházky navštěvoval.
Začínal jako slibný dětský hudební talent na poli klasické hudby. Mladičký violoncellista a komponista dokonce získal v patnácti letech stipendium na Skotské královské hudební akademii.
Krátce po nástupu na slovutnou instituci se rychle dostává do rozporů s vedením školy a některými učiteli, kteří nejsou ochotni akceptovat Jackovy hudební názory a přístupy ke komponování.
V šestnácti ukončí školní docházku. Přidává se k jazzovému a tanečnímu combu Murray Campbell Big Band. Zamíří s ním do slunné Itálie, odkud se v roce 1962 vrací do Londýna.
na skok U Alexise Kornera o potom k bondovi, nikoliv 007
Právě včas, aby společně s Charliem Wattsem, pozdějším bubeníkem The Rolling Stones, tvrdil rytmiku ostrovních průkopnických Blues Incorporated, kterým šéfoval tamní popularizátor blues a kytarista Alexis Korner.
Britská, resp. londýnská, rhythm’n’bluesová scéna tehdy byla v neustálém pohybu a postupně vydávala to nejlepší ze svého lůna. Jedním z jejích nejzajímavějších plodů byla zprvu bezejmenná skupina varhaníka Grahama Bonda.
Graham Bond Quartet vzniká v roce 1963 a jeho zakládajícími členy byli vedle Bonda, Jacka Bruce (ten postupně opouští hraní na kontrabas a zkouší možnosti šestistrunné baskytary) ještě kytarista John McLaughlin a bubeník Ginger Baker.
McLaughlin záhy obdrží nepopulární „muzikantské pádlo“, za což svým způsobem mohla Jackova hra na elektrifikovanou basu, což se Bondovi zdálo být dostatečným důvodem, proč v kapele nepotřebuje dva hráče na strunný nástroj.
John si zahrál alespoň na dvou studiových sezeních, uskutečněných 20. a 28. února 1963 se zpěvákem Dufym Powerem, na nichž vzniká několik zkušebních snímků pro Parlophone, včetně prvních verzí nahrávek pro uvažovaný singl I Saw Her Standing There / Farewell Baby.
organizace Grahama Bonda
O měsíc později je vše jinak. McLaughlinovy party přetočí studiový profesionál Big Jim Sullivan. V koncertní sestavě ho mezitím nahradil saxofonista Dick Heckstall-Smith a kapelník kvartet přejmenuje na Graham Bond ORGANisation.
Bruceova basová linka byla již tehdy zcela ojedinělá. Díky klasické průpravě a značnému hudebnímu talentu zvládal bez problému zahrát základní harmonická a rytmická schémata. Navíc k nim jen tak mimochodem „přihazoval“ improvizované melodické nápady. Po třech letech ho za takový přístup z Bondovy ORGANizace vyhodí.
Nastupující bubenická extrahvězda Ginger Baker prý již měla plné zuby Jackovy „příliš komplikované hry.“ Za rozchodem nejspíše bylo něco zcela jiného. Součástí rockové mytologie jsou historky o věčných neshodách mezi oběma hráči. Stály za nimi neustálé hádky, řada oboustranných schválností, jako bylo ukrývání soupeřových nástrojů nebo aparatury a samozřejmě i opakované drsné pranice.
Na skok u Bluesbreakers Johna Mayalla, popíKOvého Manfreda Manna a dva roky hraní s Cream
První, kdo se ozve s nabídkou na spolupráci, byl americký soulový zpěvák Marvin Gaye. Jackovi se v té době začíná bortit první manželství s Janet Godfrey. Seznámil se s ní coby se sekretářkou fan klubu Bondovy kapely. Lákavou nabídku musí odmítnout. V roce 1965 vydá u Polydoru alespoň debutový sólový singl s dvěma vlastními skladbami I’m Gettin‘ Tired (Of Drinkin‘ And Gamblin‘) / Rootin‘ Tootin‘.
Nastoupí k „dědečkovi britského blues“ Johnu Mayallovi, kde se poprvé setkává s budoucím spoluhráčem v Cream – kytaristou Ericem Claptonem. Po rozpadu této krátkodeché hvězdné sestavy Bluesbreakers nakrátko okusí komerčnější břehy britské pop music u klávesisty Manfreda Manna, kterému vypomohl s nahráváním písně Pretty Flamingo. Ta vystoupá na nejvyšší místo britské hitparády.
V lednu 1966 se zúčastní studiové frekvence, na které Mannova kapela pořídí covery čtyř rockových skladeb od The Who, The Rolling Stones, The Yardbirds a amerického hit-makera Sonnyho Bona pro EP Instrumental Asylum (1966, His Master’s Voice Records), jež se nahony vzdálilo žebříčkově úspěšným popovým popěvkům.
Ještě v průběhu angažmá u Manna se nakrátko ocitá v krátkodechém seskupení Powerhouse, v němž hráli mj. Clapton a budoucí opora The Traffic klávesista a zpěvák Steve Winwood.
Po několika měsících s Mannem vyslyší prosbu Gingera Bakera, aby se přidal k novému triu, ve kterém opět obnoví spolupráci s Ericem Claptonem, pro něhož je úlevou, když Jack neodmítne nabídku na post prvního zpěváka. Kapela se po necelých dvou a půl letech rozchází na svém tvůrčím vrcholu.
Sólová léta, část první: písně pro creamovského kostýmního výtvarníka a Tonyho Lifetime
Jack se poté vrhá na sólovou dráhu. Uměleckou úroveň si nastaví nezvykle vysoko již na svém prvním albu Songs For A Tailor (1969, Polydor), se kterým dosáhne na šesté místo britského albového žebříčku.
Na podporu debutu vyráží s kytaristou Larrym Coryelem a bubeníkem Mitchem Mitchellem na americkou koncertní šňůru.
V jejím průběhu se díky Johnu McLaughlinovi seznámí s jazzovým bubeníkem Tonym Williamsem, známým z hraní v kvintetu trumpetisty Milese Davise. Bruce se připojí k Williamsově kapele Tony Williams Lifetime, v níž působí i skvělý varhaník Larry Young.
Podílel se bohužel pouze na jednom dlouhohrajícím albu (Turn It Over) z roku 1970. V roce 1971 jej v sestavě nahradí zkušený jazzový a fusion basista Ron Carter.
Jack etapu spolupráce s Lifetime vždy hodnotil v superlativech: „Nejlepší léta mojí hudební kariéry.“ Bohužel, slibně se rozvíjející plány přeruší nejenom rozpad původní sestavy, ale i náhlé úmrtí Jimiho Hendrixe, se kterým Jack a Tony nějakou dobu spřádali plány na společnou kapelu.
Sólová léta, část DRUHá: DROGY a nájemný studiový hudebník
Jack Bruce se většinu svého života potýkal se zdravotními a finančními problémy. Jeho sólová kariéra v sedmdesátých a osmdesátých letech byla vážně ohrožena fatálně narůstající drogovou závislostí. Nechává se proto často najímat jako studiový hráč, aby pokryl alespoň svoje životní náklady.
S foukací harmonikou se v roce 1973 víceméně náhodně mihnul v londýnském studiu, když v něm natáčeli svoji debutovou gramodesku pro CBS Records maďarští Locomotiv GT, což se stalo pro dobový československý hudební tisk, uvězněný za železnou oponou, vděčným námětem a vítaným soustem.
V té době se již rozpadlo trio West, Bruce & Laing, v němž se pokoušel realizovat alespoň část muzikantských představ z doby Lifetime. Založil ho s dvěma bývalými členy skupiny Mountain (americký kytarista Leslie West a kanadský bubeník Corky Laing). Skvělí instrumentalisté ale nikdy nenaplnili „papírové předpoklady“ a ambice být po claptonových Blind Faith dalším toužebně vyhlíženým pokračováním Cream (v tomto případě verze III).
S menšími nebo většími produkčními a tvůrčími problémy natáčí několik průměrných vlastních sólových alb, na nichž mu vypomáhají skutečně výsostně zajímaví spoluhráči, jako Mick Taylor, Simon Phillips, Tony Hymas, Billy Cobham, David Sancious či Gary Moore.
Nechybí na ambiciozním avantgardním projektu varhanice Carly Bley a básníka Paula Hainese; trojalbu Escalator Over The Hill (1971, JCOA Records), ale přijímá i nabídku účasti na studiových frekvencích pro výtečný počin Berlin (1973, RCA Victor Records) Lou Reeda nebo na největším hitparádovém majstrštyku Apostrophe (‚) (1974, Discreet Records) z dílny Franka Zappy.
Sólová léta, část Třetí: velký návrat
Na začátku deváté dekády minulého století se na hudební scénu vrací skutečně ve velkém stylu. Připraví nejenom několik výjimečných koncertních vystoupení za výpomoci rakouského avantgardního trumpetisty a skladatele Michaela Mantlera resp. anglického jazzmana Mikea Gibbse a v doprovodu symfonického orchestru Niederoesterreichischen Tonkuenstler Symphony Orchestra, ale i vlastního třináctičlenného Latin/Jazz/Rock/Fusion tělesa.
Oslavy Bruceových Abrahámovin v roce 1993 jsou ve znamení jeho uvedení do rockové Síně slávy coby člena Cream. Narozeniny oslavil koncertním setkáním se svými hudebními přáteli, mezi nimiž byli mj. Dick Heckstall-Smith nebo kytarista Clem Clempson či zpěvačka Maggie Reilly. Záznam vychází na dvojdiskovém kompletu Cities Of The Heart (1994, CMP Records).
Bruce byl v té době evidentně při chuti. Spoluzakládá trio BBM, v němž s ním hraje kytarista Gary Moore a za bicími sedí starý parťák Ginger Baker. Sestava po sobě zanechá jediný výstřel v podobě nahrávky s titulem Around The Next Dream (1994, Virgin Records).
V polovině devadesátých let dvacátého století vychází pro mnohé překvapivý Jackův klavírní titul Monkjack (1995, CMP Records). Na tuctu snímků se představuje coby šikovný sólový pianista nebo hraje v duu se slavným klávesistou Berniem Worrellem, jenž na sebe upozornil nejenom coby člen P-Funk úderky Funkadelic, ale také jako důležitý člen pozdějších sestav novovlnných Talking Heads.
Bruce se s tímto materiálem ještě ten samý rok představil v rámci edinburghského hudebního festivalu. Zájem o svět klasické opery potvrdil účastí na představení School of Understanding; díla Michaela Mantlera, jež se uskutečnilo v dánské Kodani na podzim 1996.
Sólová léta, část čtvrtá: zvolnění, vážné zdravotní problémy
Na přelomu tisíciletí začíná zlehka zvolňovat tempo. Zdravotně to přestává být bezproblémové. Vedle účasti na koncertní šňůře s big bandem Ringo Starra se vrací i do nahrávacího studia.
Natočí žebříčkově úspěšný sólový počin Shadows In The Air (2001, Sanctuary Records). Kolekce dosáhla páté příčky v britské jazzové a bluesové albové hitparádě. Na patnácti nahrávkách hrají mj. neworleanská hvězda Dr. John, funkmetalový kytarista Vernon Reid nebo perkusionista Changuito Luis Quintana.
V následujících dvou letech se Jack objevuje na koncertních pódiích se sestavou, jíž pojmenoval Jack Bruce & The Cuicoland Express. Vedle toho odjede turné s beatlesovským tribute projektem A Walk Down Abbey Road, jenž tvořili např. Alan Parsons, Todd Rundgren, Mark Farner, Christopher Cross, Godfrey Townsend, John Beck nebo Steve Murphy.
Na rok 2003 připraví další sólový počin More Jack Than God (2003, Sanctuary Records). Ve stejném roce je mu diagnostikována rakovina jater a v září se podrobí jejich transplantaci. Drogami a alkoholem zruinovaný organismus zpočátku nový orgán nepřijal. Jack se později zotavil natolik, že se již v roce 2004 vrátil ke koncertování.
Sólová léta, část pátá: bohatá úroda zajímavých alb a koncertních vystoupení
V roce 2005 se podílí na fanoušky dlouho a toužebně očekávaném návratu Cream. S Claptonem a Bakerem odehrají po více jak třiceti sedmi letech sérii koncertů v Londýně a New Yorku.
Ve stejném roce obdrží společně s jazzovým basistou Ronem Carterem ocenění za celoživotní přínos basové hře Bass Player Lifetime Achievement Award. V roce 2007 se dočká čestného doktorátu od Královské skotské hudební a taneční akademie.
Ke konci první dekády nového století nahrává dva zcela rozdílné počiny. Nejdříve vychází kolekce s koncertními bigbandovými verzemi staršího, ale i novějšího hudebního materiálu, dostupná na titulu HR Big Band Featuring Jack Bruce (2007, hrMedia Records).
Jack na něm hraje za doprovodu německého rozhlasového orchestru Hessische Rundfunk. Jedná se o záznam vystoupení z 26. října 2006 v rámci 37. ročníku Deutsches Jazzfestival ve Frankfurtu. Druhým albem je Seven Moons (2008, V-12 Records), na němž s Brucem excelují kytarista Robin Trower a bubeník Gary Husband.
Bohatá úroda zajímavých titulů vyvrcholí třídiskovou rekapitulací mnohaleté Jackovy spolupráce s rozhlasovou stanicí BBC pod názvem Spirit (Live At The BBC 1971-1978) (2008, Polydor Records).
Ve stejném roce se objeví pozoruhodně koncipovaný retrospektivní box set s půltuctem stříbrných kotoučků Can You Follow? (2008, Esoteric Recordings). Zahrnuje Bruceovy počátky coby devatenáctiletého vyjukaného kontrabasisty tanečního comba a končí někdy okolo roku 2003, kdy oslavil šedesátileté jubileum.
Pracoval, dokud mu síly stačily
Závěrečnou životní etapu Jack naplnil prací. Vedle latinoamerické kapely Cuicoland Express sestaví společenství Spectrum Road, v němž hraje s Vernonem Reidem, klávesistou Johnem Medeskim a bubenicí Cindy Blackman Santanou.
Pro sérii vystoupení po Spojeném království zorganizuje koncertní Big Blues Band, jehož hostem je americký kytarista Joe Bonamassa. S touhle skvělou kapelou vyrazí i na několik štací po Evropě.
Na prahu sedmdesátých narozenin Jack stále koncertuje, ať již s lidovou keltskou skupinou Lau – záznam, doplněný o několik rozhovorů a záběrů ze zázemí, se později objeví v televizním vysílání BBC Scotland.
V únoru 2012 vystoupí na komunistické Kubě. V Havaně hraje po boku kytaristy Phila Manzanery a s tanečním orchestrem Augusta Enriqueze, jenž se zaměřuje na mambo.
Již o měsíc později vyprodá se svým Big Blues Bandem prestižní londýnský jazzový svatostánek Ronnieho Scotta a vyráží na další celobritské koncertní turné. Kapela i Jack hrají ve skvělé formě, jak dokládá dokument ve formě živého dvojalba Jack Bruce & His Big Blues Band – Live 2012 (2012, Instant Live Records).
Letní část festivalové sezóny 2012 je vyhrazena převážně vystoupením na větších jazzových festivalech v USA a také v Evropě. Jack na nich propaguje eponymní debut kapely Spectrum Road, kterého se ujali v jazzovém labelu Palmetto Records.
Cesta ze stíNu CREAM
Přes Jackovu mnohaletou intenzivní snahu, neumdlévající muzikantskou činnost, podnětnou invenci, znamenitá aranžmá a tvůrčí vášeň, je některými netolerantními fanoušky a milovníky starých dobrých časů Cream stále posuzován obdobím let 1966 – 1968.
On sám chápal období strávené společně s Claptonem a Bakerem coby důležitou, nicméně jen drobnou epizodu desítky let trvající kariéry. Z této škatulky nebylo vždy lehké uniknout. Podařilo se to jen několikrát za kariéru. Definitivně, bohužel naposledy, až díky jeho poslednímu studiovému počinu Silver Rails (2014, Esoteric Antenna).
Bruceova rodina se těšila, že si Jack konečně bude moci odpočinout a se svojí druhou ženou Margrit si užije zasloužený muzikantský důchod v rodinném domě na Malorce. Na konci října 2014 odchází v anglickém Suffolku z našeho světa, když ho definitivně zradila játra.
Ukázky:
Jack Bruce:
Over The Cliff z alba Things We Like
– https://youtu.be/3N0V6Qe5i-g
Never Tell Your Mother She’s Out Of Tune z alba Songs for a Tailor
– https://youtu.be/hGoPzOVxjr4?list=PL8a8cutYP7fq9jyoQxv0IxWFZ05IGloEf
Folk Song z alba Monkjack
– https://youtu.be/pNcrJKgKAhk
Obsession z alba A Qestion Of Time
– https://youtu.be/7eSmiB_ZiyI
Out In The Fields z alba Shadows In The Air
– https://youtu.be/_OSE0OZzn8Q
Reach For The Night z alba Silver Rails
– https://youtu.be/ss1fIDEKSdM
Graham Bond ORGANisation:
Wade in the Water
– https://youtu.be/EfDbMHj42pA
Manfred Mann:
Pretty Flamingo
– https://youtu.be/28_gnIoXAnA
Cream:
White Room (Live 1968)
– https://youtu.be/sXjeXEI7KHk
Lifetime:
Vuelta Abajo z alba Turn It Over
– https://youtu.be/Ux6Gfe99oKM
West, Bruce & Laing:
The Doctor
– https://youtu.be/CZL32LAtVVA
Spectrum Road:
Politician (Live)
– https://youtu.be/xLOHayfpF6U
