Naposledy aktualizováno: 16.5.2024
Vanův svět: koncert místo dortu
Van Morrison (31. 8. 1945) je jako vypravěč, který z hlubin otcovy sbírky jazzových a bluesových desek vytahuje příběhy rezonující irskou tradicí ustavičného vyprávění. Dokáže v jediné písni spojit blues, soul, folk i mystiku každodennosti. Zůstává solitérem bez ohledu na módní vlny. Jeho hudba není jen zvukem – je to dialog, ve kterém se posluchač stává zároveň svědkem i aktérem.
Morrison se vrátil domů – mezi stromy, sny a fanoušky
Hudební legenda George Ivan „Van“ Morrison OBE má navenek hravý a občas drsný projev. Odhaluje hlubokou pravdu: každá skladba je jako stránka knihy, kterou předčítá hlasem plným energie, surovosti a opravdovosti. Morrisonova schopnost spojit rytmus slova s vášní hudby vytváří umění, které neomrzí a neunikne pozornosti – je to pozvání k ponoření se do příběhu, který má být slyšen, pocítěn a prožit.
V roce 2015 byl povýšen do rytířského stavu. Sedmdesátiny se rozhodl oslavit po svém – koncertem mezi fanoušky. „Když jsem začínal, mým snem bylo mít dva nebo tři kšefty za víkend. A tak ke hraní přistupuju dodnes.“
Poslední srpnový den roku 2015 se v Belfastu odehrála výjimečná událost – Van Morrison: Live on Cyprus Avenue. Van odehrál rovnou dva beznadějně vyprodané koncerty. Narozeninová oslava byla vyvrcholením týdenního EastSide Arts Festivalu 2015, pořádaného ve spolupráci se společností East Belfast Partnership.
Jako místo konání vybrali pořadatelé ulici Cyprus Avenue, známou díky stejnojmenné skladbě z legendárního alba Astral Weeks (1968, spotify link). Právě tahle ulice se zapsala do Morrisonova dětství a obrazotvornosti. Jak sám řekl:
Vždy to bylo mystické místo. Ulice lemovaná cypřiši mě sváděla ke snění.
Součástí morrisonovských oslav byly i výstavy a speciální hudební pořady ve vysílání BBC Radio Ulster. Vanovi v nich popřáli mimo jiné Dr. John, Bob Geldof, Phil Coulter, Paddy Maloney z The Chieftains nebo pianista Barry Douglas.
Hrdý belfastský vypravěč
Van Morrison byl vždy hrdým belfastským patriotem a na svůj irský původ nikdy nezapomněl. Jeho život i hudební dráha kopírují osudy mnoha Irů, kteří museli za prací – a často i za slávou – odejít do Anglie nebo Ameriky. Domů se ale vraceli. A dodnes se vracejí, aby znovu navázali na své kořeny. Mezi belfastské rodáky patří třeba kytarista Gary Moore, fotbalista George Best, ale také spisovatel C. S. Lewis nebo šestý izraelský prezident Chaim Herzog.
Opustil Severní Irsko před začátkem náboženského konfliktu známém jako The Troubles a distancoval se od něj, i když později „toužil“ po smíření protestantů a katolíků. V rozhovoru pro dublinský časopis Spotlight (1972) řekl: „Jsem rozhodně Ir… Nemyslím si, že se chci vrátit do Belfastu. Nechybí mi to tam, s těmi všemi předsudky. Všichni jsme stejní a myslím, že to, co se děje, je strašné. Ale rád bych si pořídil dům v Irsku … Rád bych tam každý rok strávil pár měsíců.“
Dětství mezi deskami a dělnickými sny
Van se narodil jen kousek od obrovských jeřábů loděnic Harland and Wolff ve východní části Belfastu. Právě tam postavili irští dělníci tragicky proslulý Titanic. Morrisonovi rodiče byli vždy svobodomyslní, jeho otec se otevřeně hlásil k ateismu a jeho matka byla v určitém období spojena se Svědky Jehovovými.
Bydleli na Hyndford Street a otec elektrikář to měl do práce necelou půlhodinu chůze. Přestože vyrůstal v poměrně skromných poměrech, byl od dětství obklopen jazzem a bluesem. Tatínek hudbu nejen vášnivě poslouchal, ale také sbíral desky. Poctu své rodné ulici složil Van v roce 1991 ve skladbě „On Hyndford Street“, vydané na albu Hymns to the Silence (spotify link).
Od útlého věku jsem byl spjat s blues. Na blues je důležité, že ho nerozpitváváte – prostě ho děláte. Nikdy jsem příliš neanalyzoval to, co dělám, prostě to dělám.
— Van Morrison
Morrison tak vyrůstal s Leadbellyho deskami na gramofonu a písněmi Raye Charlese v rádiu. Mezi jeho rané hudební vzory patřili Muddy Waters, Mahalia Jackson, Lightnin’ Hopkins nebo John Lee Hooker. Van se proto nikdy nepovažoval za rockového zpěváka. Jeho pěvecký projev, autorské písně i hra na kytaru, saxofon nebo foukací harmoniku vždy čerpaly z country, blues, jazzu a folku.
Them – začátek i konec
Otec mu koupil kytaru, na kterou hrál na školních akcích. V 15 letech Morrison opustil školu a začal hrát po Belfastu. Hrával hlavně rock’n’roll, převážně písně Jerryho Lee Lewise. V 17 letech už vystupoval s kapelou The Monarchs na vojenských základnách po celém Spojeném království a na (v té době povinné) klubové scéně v Německu.
Morrison později řekl, že analýza dalších fází jeho kariéry ho irituje; tvrdí, že některé kroky udělal, aby přežil, a neměl žádný dlouhodobý plán. Podle legendy se dostal k rocku v devatenácti, když odpověděl na inzerát hledajícího hudebníka do kapely hrající každý večer v belfastském hotelu Maritime. Skupina si říkala The Gamblers, ale brzy se přejmenovala na Them — název si vypůjčili z amerického sci-fi hororu z roku 1954.
Roku 1964 přišli s „Baby Please Don’t Go“ – rock’n’rollovým přepracováním bluesové klasiky Joea Williamse a Washboard Blues Singers (1935) – a zněla, jako by se zrodila přímo ve Vanově hlavě. Po pětadvaceti vteřinách úvodního náporu – ostré kytarové tóny, vrstvící se basa, bicí, varhany rozvířené do hluku a harmonika, která rytmus ohýbá – se Morrison vrhá do zpěvu, neohroženě a bez jediného zaváhání, jako by si ani nevšímal hudební laviny, jež se na něj řítí.
S Them napsal „Gloria“, jednu z nejvýraznějších skladeb o pubertální touze. Poprvé vyšla na debutovém albu The Angry Young Them (1965, spotify link). A také „Here Comes the Night“, která je tajemnější a vášnivější než většina rockových skladeb té doby. Ale teprve další hit Them, „Mystic Eyes“, předznamenal, jakým vizionářem se Morrison stane.
Úspěch kapelu v roce 1966 vynesl na americké turné, kde v losangeleském Whisky a Go Go sdíleli pódium s tehdy začínajícími The Doors. John Densmore, bubeník Doors, později vzpomínal, jak Jim Morrison od Vana pochytil pódiové manýry, improvizaci poezie v rytmu rocku i sklon k teatrálnímu předklonu nad basový buben.
Po třech letech se Them rozpadli.
Astrální volnost místo hitparád
Po rozpadu Them jej producent Bert Berns přetáhl do New Yorku. Tady ale začala Morrisonova sólová kariéra trochu divokým způsobem. Van překvapivě zabodoval hned na začátku sólové dráhy – hitem „Brown Eyed Girl“. Singl vyšel v roce 1967 společně s jeho prvním sólovým albem Blowin’ Your Mind! (spotify link) na značce Bang Records.
Debut ale vyšel bez jeho vědomí. „Nebyl jsem z toho nadšený,“ komentoval to později. „Berns vybral kapelu i písničky. Měl o mně jinou představu.“ V roce 1973 se debut dočkal rozšířené reedice pod názvem T.B. Sheets.
Z manažerů Bang Records se ale vyklubali sakramentsky ostří hoši. Van se před jejich náhončími raději stáhl – na začátku roku 1968 zmizel do oblasti Bostonu. Z nevýhodného kontraktu se vykoupil v hotovosti – dvacet tisíc dolarů v papírovém pytlíku putovalo z ruky do ruky.
Na úspěch debutu se pokusil navázat zcela jinak. Natočil tajemné, neproniknutelné a emotivně rozvolněné album Astral Weeks. Během pouhých dvou dnů v listopadu 1968 jej nahrál s partou newyorských jazzmenů. Hudebníkům dal ve studiu volnost – měl jen jediný požadavek: ať hrají sami za sebe. Nechal je improvizovat, nesvazoval je žádnými aranžemi.
LP bez singlových ambicí si získala přízeň kritiků i posluchačů – díky své podmanivé směsi improvizovaného jazzu, rhythm’n’blues a keltské lyriky. Dodnes z ní zní například „Cyprus Avenue“, „The Way Young Lovers Do“ nebo „Madame George“.
Když i „komerční“ deska znamenala mistrovské dílo
Morrison později vzpomínal, že po Astral Weeks – desce, za kterou prakticky nic nedostal – zůstal na dně. A právě proto se rozhodl vydat se komerčnější cestou. Tvrdil, že jeho další album Moondance (spotify link) mělo být popovým hitem.
Jenže když si ho pustíte dnes, spíš než slova o „komerci“ se vám vybaví sladkobolná nostalgie po začátku sedmdesátých let, kdy i hudba mířená na širší publikum dokázala být umělecky silná.
Který jiný muzikant se rozhodl „prodat“ a přitom natočil desku se skladbami jako „Into the Mystic“, „These Dreams of You“, „Moondance“ nebo „Crazy Love“? Upřímně, tuhle desku byste mohli vypsat celou, protože drží od prvního do posledního tónu.
Van the Man na rozcestí
V první polovině sedmdesátých let postavil Van koncertní kapelu Caledonia Soul Orchestra. Společně natočili několik vyrovnaných alb – třeba Hard Nose the Highway (spotify link) nebo St. Dominic’s Preview (spotify link). V roce 1973 završili turné sérií koncertů v Troubadouru v Los Angeles, v Santa Monica Civic Auditorium a v londýnském Rainbow Theatre. Záznam vyšel jako energické koncertní dvojalbum It’s Too Late to Stop Now (spotify link).
S každým dalším albem bylo znát, že Morrisonova inspirace pomalu slábne. Následující studiová deska Veedon Fleece (1974, spotify link) přinesla první náznaky komornější a niternější hudby. Krátce na to dokonce ohlásil odchod do „důchodu“ a odjel hledat klid do Kalifornie. Tamní idyla mu ale dlouho nevydržela.
V roce 1976 přijal pozvání na legendární rozlučkový koncert The Last Waltz skupiny The Band. Po jeho vystoupení ho kytarista Robbie Robertson uvedl slovy:
To byl Van the Man.
Tenhle moment dal slavné přezdívce život. A členové The Band ho už tehdy oslovovali i jako „Belfastského kovboje“ – jen tak pro úplnost.
Na začátku osmdesátých let se přestěhoval zpátky do Irska a podepsal smlouvu s Polygramem. Vrátil se však už jiný – jako zralý hudebník, který začal otevřeně uvažovat o spiritualitě a hledání vyššího smyslu. Jeho písně se postupně proměnily v meditace o víře, vnitřním klidu a transcendenci, přičemž dokázal spojit bluesovou syrovost s poetikou modlitby. Morrison tak znovu našel hlas, tentokrát hlubší a soustředěnější.
Příliš dlouhý exil, příliš málo Glorií
Na začátku osmdesátých let se Van Morrison na chvíli mihl i na obrazovkách tehdejší Československé televize. Normalizační kulturtrégři tehdy sáhli po záznamu jeho koncertu pro západoněmecký Rockpalast – a spolu s ním pustili do éteru i vystoupení The Kinks.
Na show Patti Smith Group, kde hrál na baskytaru český rodák Ivan Král, už ale odvahu nenašli. Morrison se tak stal jedním z mála západních hudebníků, kteří v té době pronikli skrze husté síto ideologické opatrnosti.
Do této éry patří i deska Wavelength (1978, spotify link), kterou mnozí považují za nejlepší Vanovo album od dob Hard Nose the Highway. Morrison tu působí uvolněněji a spokojeněji než v několika letech předchozích.
Závěr sedmdesátých let i celá osmdesátá léta prožil převážně v Londýně. Pravidelně koncertoval a vydával sérii umělecky vyrovnaných alb jako Common One (1980, spotify link), Beautiful Vision (1982, spotify link), Inarticulate Speech of the Heart (1983, spotify link), No Guru, No Method, No Teacher (1986, spotify link) nebo Poetic Champions Compose (1987, spotify link). Všechny potvrzují jeho renomé jako skvělého skladatele, textaře i vokalisty.
V roce 1988 spojil síly s irskou skupinou The Chieftains na albu Irish Heartbeat (spotify link) – kolekci písní inspirovaných irským folklórem. Úspěšnou dekádu završil zřejmě svým nejprodávanějším albem Avalon Sunset (1989, spotify link).
Devadesátá léta začínají opět ve znamení hlubokých vnitřních reflexí. Van se snaží ukotvit v rychle se měnícím světě, ale zároveň dál zpívá o vlastních nejistotách i duchovní cestě. V roce 1993 překvapil fanoušky i kritiku syrovým bluesovým albem Too Long in Exile (spotify link), na kterém se znovu vrátil k písni „Gloria“ – tentokrát s hostujícím Johnem Lee Hookerem.
Nová šťáva a jazzový groove
Jako by našel nový impuls. Během několika let vydal sérii silných nahrávek – začíná to albem Days Like This (1995, spotify link), následovaným jazzovým projektem How Long Has This Been Going On (spotify link) se skvělým Georgiem Fameem za varhanami. Jejich společná interpretace jazzových standardů má skutečný groove. V roce 1997 přichází s introspektivní, ale energickou deskou The Healing Game (spotify link). Devadesátkovou sérii výtečných LP uzavírá hitové album Back on Top (1999, spotify link), na kterém zazářila píseň „Precious Time“.
Několik Morrisonových písní z tohoto období se dotýká tématu deprese. „Melancholia“ z alba Days Like This byla jen jednou z nich – a bohužel se z ní postupně stalo opakující se téma. O to silněji pak působí okamžik, kdy na The Healing Game v písni „It Once Was My Life“ Morrison najednou zakloní hlavu a zařve. Je to náhlý výkřik z hlubin, moment, který se nedá přeslechnout.
Na přelomu tisíciletí si Van plní sen – na pódiu belfastské Whitle Hall se setkává se svými dávnými idoly Lonnie Doneganem a Chrisem Barberem. Společně natočí živé album The Skiffle Sessions – Live in Belfast (2000, spotify link). Je na ni i cover „Alabamy Bound“ od Lead Belly and the Golden Gate Jubilee Quartet (1940). Donegan v něm začíná zpívat pomalu, s nezaměnitelným anglickým přízvukem, Barber jej ještě zvýrazní. Morrison nejdřív zní jen v pozadí – a pak se náhle zjeví: píseň zcela pohltí – zpívá jako mořská příšera, jejíž přízvuk je přesně tím, co skladba celou dobu hledala. Úchvatný koncertní záznam, který by neměl chybět v knihovně žádného hudebního fandy.
Keep It Simple: Bilance a nové směřování
Van nezpomaluje ani v novém tisíciletí. Mezi jeho výrazná alba patří What’s Wrong With This Picture? (2003, spotify link) – první kolekce pro Blue Note Records v typickém morrisonovském jazz-bluesovém duchu. Následují Magic Time (2005, spotify link), patrně s jeho nejsilnějším materiálem za posledních deset let, a Pay the Devil (spotify link), album countryových coververzí.
Album Keep It Simple (spotify link), které Van Morrison vydal roku 2008 jako své pětatřicáté v pořadí, představuje osobní ohlédnutí i hudební syntézu. Je to tichá pocta stylům, jež ho nejvíc ovlivnily – gospel, soul, jazz, folk, blues i country se tu přirozeně prolínají. Je tu slyšet i vliv tzv. Ulster Scots – hudebního žánru spojeného s oblastí Ulsteru, odkud Morrison pochází. Van se zde představuje nejen jako zpěvák, ale i jako citlivý saxofonista a skladatel, který svou hudbou hledá klid a smíření.
Nepolevuje – a zní silněji než kdy dřív
V roce 2012 vydal Morrison u Blue Note album Born to Sing: No Plan B (spotify link), své předposlední s novým materiálem (pokud nepočítáme kompilační kolekci duetů z roku 2015). O čtyři roky později, poslední zářijový den 2016, následovalo album Keep Me Singing (spotify link), tentokrát pod hlavičkou Caroline Records.
Na podzim 2017 přišel Morrison s dvojicí nových alb. Prvním bylo Roll With the Punches (spotify link). Vrátil se na něm ke klasickému blues a rock’n’rollu – zařadil covery skladeb Sister Rosetty Tharpe, Mose Allisona, Lightnin’ Hopkinse nebo Bo Diddleyho, které doplnil pěti autorskými novinkami. Na albu se objevili hosté jako Georgie Fame, Jeff Beck, Paul Jones nebo Jason Rebello.
Versatile (spotify link), vydané téhož roku u SMG Records, zachytilo Morrisona v jazzovější poloze. Mezi šesti novými skladbami najdeme i osobité interpretace klasik od Cheta Bakera, Nat King Colea, Franka Sinatry nebo Tonyho Bennetta.. Van zde zní uvolněně a stylově.
Morrisonův pohled na úpadek Západu
Vanovo vidění světa se během let výrazně proměnilo. Místo tradiční poetiky se začíná soustředit na současné problémy globální civilizace. A je to dobře: když někdo s tak dlouhou a bohatou hudební dráhou jako Van Morrison promluví o stavu světa, stojí za to naslouchat. Podle něj se západní společnost ocitá na okraji srázu a nebezpečně se naklání nad propastí. Pád by mohl otřást samotnou podstatou naší existence.
O to víc je nutné hledat cesty dál – řešení, směr, možná i způsob, jak vůbec přežít. Do této éry patří i dvě více než solidní alba You’re Driving Me Crazy (spotify link) a The Prophet Speaks (2018, spotify link) s americkým jazzovým varhaníkem a trumpetistou Joeym DeFrancescem.
Cesta k optimismu, ale i šíření konspiračních teorií
Po roce 2018 Van Morrison nepolevil v tvůrčím úsilí a vydal řadu LP, která pokračují v jeho hudebním zkoumání a vyrovnávání se s osobní i globální temnotou. Výrazným příspěvkem jsou alba Three Chords & the Truth (2019, spotify link) a především hudebně výborné What’s It Gonna Take? (2022, spotify link), které je zároveň hudebníkovou rozporuplnou odpovědí na dobu plnou nejistot.
„Geniální hudebník, ale naprostý diletant jako člověk,“ tak Tony Asher charakterizoval Briana Wilsona, s nímž napsal (téměř) všechny písně na klasickém albu Beach Boys Pet Sounds. Totéž by se dalo říci o Vanu Morrisonovi. Během Covidu se s ním začaly spojovat silné kontroverze. Ve sloupku Pop Medicine pro MedPage Today označil Dr. Arthur Lazarus hudbu na What’s It Gonna Take? za „prvotřídní“, ale celou kolekci písní nakonec shodil jako Morrisonův sebestředný ponor do anticovidového šílenství popíračů.
Van veřejně vyzýval hudebníky i veřejnost k odporu proti restrikcím a spolupracoval s Ericem Claptonem, který sdílel podobné názory. Jeho postoje vyvolaly silnou kritiku ze strany fanoušků, médií i kolegů z hudební branže, kteří ho obviňovali z šíření konspiračních teorií. Morrison se tak během pandemie proměnil z uznávaného hudebníka v kontroverzní postavu. V té době vydal Morrison album Latest Record Project, Volume 1 (spotify link), které rovněž reflektovalo jeho postoj k současnému světu, a navzdory kontroverzím ukázalo jeho neústupný umělecký charakter.
Tři roky, sedm desek a návrat k vlastnímu psaní
Rok 2023 přinesl hned tři alba: Moving On Skiffle (spotify link), instrumentální Beyond Words (spotify link) a výtečnou kolekci cover verzí Accentuate the Positive (2023, spotify link). Ta působí jako nádech čerstvého vzduchu. Van na něm přináší naději a lehkost, aniž by ztratil hluboký emocionální náboj a autenticitu, pro niž je tak ceněn.
Rok 2024 začal remasterem archivního The Legendary Bang Sessions (spotify link), pokračoval živákem Live at Orangefield (spotify link) a novinkou New Arrangements and Duets (spotify link). A v roce 2025, i když se víc soustředil na koncerty, stihl vydat i nové autorské album Remembering Now (spotify link) — po sérii desek s převzatým repertoárem tak šlo o návrat k vlastnímu psaní.
Hlas, který neztrácí duši
Van Morrison není zpěvákem hitů ani hvězdou nostalgie. Je to hudebník, který svým dílem mapuje vnitřní krajinu člověka. Málokdo dokáže spojit melancholii s radostí, introspekci s rytmem, jako on.
Jeho písně nejsou jen soundtrackem minulosti. Jsou připomínkou, že hudba může být osobní i univerzální zároveň – stejně jako tichý hlas, který k vám promlouvá, i když vše kolem hučí.
