Naposledy aktualizováno: 3.11.2025
Sidney Bechet – hlas sopránového saxofonu, který přeplul oceán
Zatímco celý svět oslavoval Louise Armstronga, existoval hudebník, kterého ani sám Satchmo nedokázal zastínit. Sidney Bechet – mistr klarinetu, sopránsaxofonu i sarrusofonu – definoval jazz svým vlastním, nezaměnitelným způsobem. Duke Ellington o něm prohlásil, že byl „zcela originální, ztělesněním samotné jazzové krásy“. A přitom jeho životní příběh byl stejně divoký a nezkrotný jako jeho hudba.
Malý génius z New Orleans
Sidney Bechet se narodil jako Sidney Joseph Bechet do relativně zámožné kreolské rodiny v New Orleans, údajně roku 1897, některé prameny ale mluví o roce 1892. Kreolové byli světlejší míšenci s evropským hudebním vzděláním, kteří do neworleanské hudební směsi přinesli technickou zručnost a melodickou citlivost.
Na přelomu 19. a 20. století byl New Orleans městem, kde hudba nebyla jen součástí života, ale jeho pulzem. Pochodové kapely, gospelové sbory, bluesové melodie z přístavu, víkendové taneční párty v honky-tonk pajzlech – vše se mísilo do jednoho velkého orchestrálního chaosu, který formoval zvuk, jenž později nazveme jazzem. Právě zde, v osmém obvodu města, vyrůstal Sidney.
U Bechetů v domě se hrálo a zpívalo, jakoby hudba patřila k běžnému dni. Ke klarinetu se dostal už v dětství a fascinovalo ho, že nástroj dokáže napodobit tón lidského hlasu. Poslouchal mistry jako George Baquet a Lorenzo Tio Jr., ale brzy začal hrát po svém – s vášní, s odvahou riskovat a s improvizační svobodou, která byla pro novou generaci jazzmenů charakteristická.
V šestnácti už hrál na tancovačkách a v pouličních kapelách. V Silver Bells Band s bratrem Leonardem, pak s Buddy Petitem, Johnem Robichauxem, kapelou Olympia Band. Lidé na ulicích New Orleans již poznávali tón jeho „licorice stick“. Někdy, opravdu výjimečně, hrál během průvodů i na kornet.
Rivalita a legenda
Bechet miloval kontrasty – v hudbě i životě. Trumpetisté? Ty nesnášel. „Vždycky si zaberou roli sólistů,“ říkal. A tak, když hrál s Armstrongem na „Mandy, Make Up Your Mind“, jeho sarrusofonové sólo přehlušilo samotného Louise. Satchmo naštvaně zareagoval sólem na kornet, a vznikl jeden z největších jazzových momentů.
Duke Ellington, Armstrongův přítel a hudební vizionář, Becheta označil za „nejunikátnějšího muže v jazzu“. Přitom Sidney proslul tím, že byl jediným muzikantem, který kdy byl vyhozen z Ellingtonovy kapely – za svůj excentrický hudební přístup, jež jinak Duke tak chválil. Sám Bechet k tomu říkával: „Mám svůj styl. Nikdo jiný ho nedokáže zahrát.“
Jazz a život bez zábran
Sidney byl nevyzpytatelný. Už jako patnáctiletý utíkal z domova. Později to nebylo jiné. Jeho vyhlášený divoký život by i dnes dělal gangsta rapperům vrásky: šampaňské Chandon, ženy, hádky, přestřelky. To všechno na dvou kontinentech. Přes to všechno jeho hudba nikdy neumdlévala – neworleanskou tradici uctíval až do posledního tónu.
Roku 1916 se vydal z New Orleans na sever, do Chicaga. Windy City nabízelo nové možnosti, ale také tvrdou konkurenci. Bechet se tu setkal s Bunkem Johnsonem, Kingem Oliverem a dalšími slavnými hudebníky, a i tak jeho hra mezi tolika skvělými hráči zůstala jedinečná.
Když hraju, nemluvím notami. Mluvím svým životem.
— Sidney Bechet
V roce 1919 dostal nabídku účastnit se turné Will Marion Cook’s Southern Syncopated Orchestra v Evropě. Londýn, Paříž a Berlín se staly prvními zastávkami, kde jeho talent mohl zazářit před mezinárodním publikem. Na kontinentu našel obdivovatele ve švýcarském dirigentovi Ernestu Ansermetovi, který si po koncertě všiml „nového stylu s intenzivním, nemilosrdným přístupem“.
Ansermet, obdivovatel a propagátor Stravinského, o Sidneym napsal: „Ten velký černý kluk s bílými zuby… sleduje svou vlastní cestu. A možná je to právě ta, po které bude proudit světová hudba zítřka.“ Evropané tehdy viděli Becheta jako génia, Američané často jen jako muzikantského výtržníka a floutka.
Sopránsaxofon – Bechetova značka
V londýnském Soho si Bechet koupil svůj první sopránsaxofon. Ten se stal jeho hudební značkou a nástrojem, díky němuž mohl rozmlouvat jedinečným jazzovým hlasem. Evropská léta však nebyla bez komplikací – v roce 1922 byl krátce uvězněn v Londýně po pouliční pranici, což jen posílilo jeho reputaci výtržníka. Po propuštění přeplul La Manche a žil v Paříži. Nakonec se vrátil do USA, ale jeho myšlenky i pozdější kariéra směřovaly zpět do Evropy.
Pokud skutečně hrajete ragtime (tj. jazz), pak ho prožíváte, hrajete s ostatními, čekáte, až pochopíte, co dělá váš spoluhráč, a pak se svezete na jeho pocitech, což je zaručená cesta jak umocnit váš vlastní zážitek.
— Sidney Bechet, Treat it Gentle (Sidneyho místy šokující a náladová autobiografie), 1960
Každá jeho životní etapa byla bouřlivá, ale úchvatná hudba – ta zůstávala. Po návratu do New Yorku nahrával s pianistou Clarencem Williamsem, na chvíli s Armstrongem, Ellingtonem či Jamesem P. Johnsonem. A pak se bezhlavě zamiloval do Josephine Baker. Od roku 1925 spolu žili v Paříži a společně vystupovali v programu La Revue Nègre. Dokonce koncertoval i v Rusku. O čtyři roky později si Bechet po ozbrojeném střetu odsedí téměř rok v kriminále.
Souboj titánů: Bechet a Armstrong
Vraťme se ale do roku 1923. Bechet připlul zpátky do Ameriky a jazz už měl nové hvězdy. Louis Armstrong, tehdy na vzestupu, byl symbolem změny. Sidney se směle vtělil do role sólisty, který nesmí zůstat pozadu. Ve studiu s partičkou Clarence Williams’ Blue Five nahrál „Kansas City Man Blues“ (30. července 1923), kde debutoval jako první jazzový sólový sopránsaxofonista v historii. Hrál s vervou, průrazně, působil zcela neuvěřitelně. Jeho part si nesl vlastní rys rozšířený o improvizační odvahu, když se rozhodl rozejít se se svazujícím ragtimovým rytmem. Byť v tomto žánrovém dogmatu vyrostl.
O rok později, při natáčení „Texas Moaner Blues“ (17. října 1924), se odehrál legendární duel s Armstrongem. Kornetista předváděl své pověstné technické výbuchy, ale Bechet reagoval řadou ostrých a expresivních frází. Ted Gioia ve své Historii jazzu popisuje tenhle legendární hudební souboj se smyslem pro detail i drama: Armstrong se podle něj „dostává do centra dění krátkým, ohnivým vzletem v dvojnásobném tempu“, ale Bechet se nenechá zahanbit. Odpovídá mu kanonádou úsečných, dravých frází – méně plynulých než Armstrongovy, zato plných odhodlání hrát tón za tónem s kýmkoli, dokonce i s velkým Louisem. A tentokrát, píše Gioia, Bechet „ukradl show bluesovou codou“.
Vrchol těchto studiových půtek přišel s „Cake Walking Babies From Town“ (22. prosince 1924) natočeným pod hlavičkou Red Onion Jazz Babies. Zde už nejde jen o rivalitu, ale o vzájemné hecování – Bechet improvizuje svobodně, melodicky i rytmicky, a občas odsune Armstronga na doprovodnou kolej. Výsledek je nadčasový, s jiskřícím duchem soutěže dvou géniů.
Bechet zpátky na scéně – mezi krejčovstvím, triem a jazzovou renesancí
Ve 30. letech se Bechetova muzikantská kariéra v USA prakticky zastavila. Swingová éra s velkými orchestry nabízela málo prostoru pro jeho nezávislý styl a temperamentní tón. Sestavil si alespoň malou příležitostnou kapelu Feetwarmers.
Na začátku čtyřicátých let vedl v New Yorku krejčovství, které provozoval spolu s trumpetistou Tommym Ladnierem. Hudbu ale i tehdy úplně neopustil. Občas něco natočil. Dokonce zkoušel možnosti tzv. „one-man band“ a jako jeden z prvních nahrává postupně na pět nástrojů skladby „The Sheik of Araby“ a „Blues of Bechet“.
V září 1941 se Bechet sešel v triu s pianistou Williem „The Lion“ Smithem a kytaristou Everettem Barksdalem. Výsledkem byla gramodeska, kterou Richard Morton a Brian Cook ve své slavné Encyklopedii jazzu označují za jednu z Bechetových nejmajestátnějších a nejintimnějších: „Strange Fruit“. Dvě verze skladby „You’re the Limit“, pořízené při téže session, se podle nich zdály příliš dobré na to, aby skončily v šuplíku s nevydanými snímky. Vydavatele možná odradilo chybějící Bechetovo dominantní sólo. Byť fenomenální klarinetista rozhodně neztratil pověstnou kreativitu.
Dvě ultimativní frekvence pro Blue Note Records
Bechetův příběh tím zdaleka neskončil. Koncem 40. let ho revival tradičního jazzu přivedl zpět do Paříže, kde byl kdysi senzací. Po vystoupení na festivalu Salle Pleyel Jazz v roce 1949 získal hvězdné postavení srovnatelné s Mauricem Chevalierem. To byl pádný důvod k trvalému návratu do Evropy o dva roky později. Na opačném břehu Atlantiku jeho jméno beztak téměř zapomněli. Není po něm pojmenovaný žádný americký letištní terminál… Naopak v Antibes stojí socha, připomínající jeho odkaz.
I v padesátých letech dál hrál tradiční jazz. A Blue Note Records tehdy zachytilo dvě zásadní studiové frekvence – z let 1951 a 1953 – později vydané na albu The Fabulous Sidney Bechet (spotify link). Každá z nich měla své kouzlo i díky rozdílným kontrabasistům.
Na „Blues My Naughty Sweetie Gives to Me“ z roku 1951 hraje Pops Foster, jeden z původní neworleanské gardy, jehož „slap bass“ už v té době působil lehce starosvětsky. O dva roky později, v baladě „Black and Blue“, zní Walter Page, člen legendární All-American Rhythm Section Counta Basieho. Walterův „walking bass“ dává nahrávce elegantní tah a decentní swing. Spojuje Bechetovu minulost s novým jazzovým stoletím a evropskou elegancí.
Triumf a věčná inspirace
Sidney Bechet pak v dalších letech hrál, učil, komponoval a stal se symbolem autentického jazzu. Zemřel v den svých narozenin 14. května 1959. Paříž mu připravila rozloučení hodné krále – průvod a hudbu, která ho oslavovala jako živoucí legendu. Právě ta – od divokých masopustních oslav v New Orleans po sofistikované evropské koncerty – stále zůstává příkladem, že jazz je o originalitě, vášni a nezlomném duchu.
