Naposledy aktualizováno: 2.11.2025
Masky, peří a vzpomínka na svobodu
V New Orleans se říká, že karneval zná každý – ale tajemství „indiánů z Mardi Gras“ znají jen ti, kdo mají uši pro hudbu, oči pro barvy a srdce pro příběhy, které oficiální kroniky zamlčují. Kořeny této tradice sahají až do dob, kdy francouzské a španělské kolonie žily z práce afrických otroků a indiánské vesnice stály jen pár kroků od Francouzské čtvrti. Mardi Gras Indians jsou poctou těm, kteří černým otrokům otevřeli cestu ke svobodě. Jsou i kronikou města, kde se boj o svobodu, identitu a důstojnost odehrával na ulicích – často v rytmu bubnů.
Skrytý karneval, který bije srdcem New Orleans
Za honosnými alegorickými vozy a turistickými kamerami Mardi Gras se odehrává jiný karneval — tichý a zároveň ohlušující, barevný a přesto sevřený v pravidlech, které zná jen zasvěcený. Mardi Gras Indians nejsou jen exotickým doplňkem městské oslavy. Jsou to kroky v rytmu historie, která se nenechala přepsat: příběh afrických a indiánských kmenových tradic, kořenů, odporu, hrdosti a solidarity, vyprávěný v ulicích New Orleans už víc než sto padesát let.
Když se Afričané a indiáni potkali
Dávno předtím, než se New Orleans stalo „městem hudby“, připlul roku 1699 francouzsko-kanadský objevitel Jean-Baptiste Le Moyne de Bienville k ústí Mississippi a o pár let později položil základy města. S otrokářskou ekonomikou přišli i afričtí zajatci – a s nimi tvrdý řád plantáží. Místní indiánské kmeny, třeba Choctawové nebo Chickasawové, si rychle všimly, že tihle lidé touží po svobodě stejně jako oni.
A tak vzniklo spojenectví, které by koloniální úředníci nejraději nikdy neviděli. Indiáni pomáhali uprchlým Afričanům schovat se v bažinách a přežít v tzv. maroon camps – lesních táborech mimo dosah hlídek. Pro bílé plantážníky to byla noční můra: dvě skupiny, které se měly držet od sebe, teď spojily síly.
Z tohoto nenápadného, ale hlubokého pouta mezi černošskou a indiánskou komunitou se zrodil fenomén, který dodnes nemá obdoby: zářivé ručně šité kostýmy pokryté tisíci korálků a pestrobarevným peřím, energické tance, zpěv v technice call-and-response a hypnotické bubnování s africkým základem. Tato jedinečná kultura však nebyla jen oslavou identity – byla i zbraní v boji za svobodu.
Povstání, zákazy a první masky
Rok 1729 přinesl otevřený střet: afričtí otroci a indiáni Natchez povstali proti Francouzům. Vzpoura skončila masakrem, ale přátelství přežilo. O necelé dvě desítky let později už záznamy mluví o otrocích, kteří se během Mardi Gras převlékli do indiánských kostýmů – symbolický odkaz na spojenectví a zároveň chytrý způsob, jak obejít některá pravidla. Na jediný den v roce tak mohli do ulic přenést africké i indiánské prvky, tanec, zpěv a hrdost.
Congo Square: bubny, tanec a plánování útěků
Ve druhé polovině 18. století se svobodní lidé černé pleti začali scházet na Place des Nègres, pozdějším Congo Square. Nedělní odpoledne tu patřila bubnům, tanci, obchodu a vyprávění. Bylo to kulturní srdce města – a zároveň místo, kde se daly domlouvat útěky a plánovat budoucnost.
Po roce 1803, kdy město přešlo pod americkou správu, se však situace změnila: zpřísnily se rasové zákony a shromáždění byla zakázána. Tradice Mardi Gras Indians se přesunula do utajení. Písně ale nezmlkly a výroba masek pokračovala – v tichu dílen, kde se každý steh stal součástí příběhu.
Peří, korálky a karibské rytmy
Kostýmy Mardi Gras Indians jsou roční projekt. Každé pírko, korálek a třpytka mají své místo. Výzdoba čerpá z indiánské estetiky, afrických tradic i karibského temperamentu. V 80. letech 19. století přitáhla pozornost Buffalo Bill’s Wild West Show a o něco později i příliv karibských komunit, které do krojů vnesly nové barvy a do tance další rytmy.
Od válečných střetů k přehlídkám
Po zrušení otroctví v roce 1865 se v New Orleans začaly formovat afroamerické komunity s vlastními slavnostními zvyky. První „kmeny“ — tribes, občas přezdívané i gangs — se objevily mezi 70. a 90. lety 19. století. Inspiraci čerpaly z afrického dědictví i z estetiky původních obyvatel. Na přelomu století se jejich hudba proplétala s jazzovým boomem Storyville, kde se rytmus bubnů, improvizace a volání-odpovědi staly součástí genetického kódu města a života v černošských čtvrtích. Názvy si vybíraly podle skutečných indiánských národů – jako poděkování za dávnou pomoc. Mardi Gras (Tučné úterý, jak zní překlad z francouzštiny) však nebyl jen o barvách a hudbě. Býval i dnem, kdy se vyřizovaly účty. Potyčky mezi kmeny nebyly výjimkou.
S příchodem 20. století tradice prodělala významnou proměnu: rivalitu mezi kmeny, dříve řešenou v ulicích méně poetickými způsoby, postupně zkrotili charismatičtí Big Chiefs — především všemi respektovaný Tootie Montana z kmene Yellow Pocahontas. V červnu 2005 Tootie zemřel přímo během projevu před městskou radou, kde protestoval proti policejnímu násilí a zacházení s Mardi Gras Indians 19. března 2005 během nočního průvodu při oslavách Saint Joseph’s Day. Policie zablokovala silnici, kterou Indiáni používali, a začala rozhánět dav a střílet do něj.
Montanovi bylo už dvaaosmdesát, ale stále navrhoval kostýmy a na vozíku vyrážel do ulic se svými Yellow Pocahontas, které mezitím předal svému synu Darrylovi. Tootieho smrt uprostřed slov o důstojnosti a svobodě se stala tragickým symbolem města, které žije hudbou – a přitom se s ní znovu a znovu učí zacházet s respektem.
První gramodesky s hudbou Mardi Gras Indians
Pokřiky, kdysi válečné výzvy, se staly součástí folklóru a pronikly i do populární hudby – stačí si vzpomenout na známou píseň „Iko Iko“. Zachycuje rituální střet plný energie mezi dvěma indiánskými kmeny Mardi Gras. Původně vyšla v roce 1953 jako „Jock-A-Mo“. Autorem je James „Sugar Boy“ Crawford a nahrál ji se skupinou Cane Cutters. Ačkoliv se tehdy neprosadila v hitparádách, brzy si získala srdce místních a stala se hudebním symbolem města.
Krása převleků, hudby a rituálu nahradila dřívější střety. „Handa Wanda“ je první nahrávka, která zachytila syrovou sílu Mardi Gras Indians na deskách. The Wild Magnolias v ní rozpoutali rytmický rituál plný volání, odpovědí a kmenového funku, který přetéká energií ulice. Tahle skladba není ani čisté R&B, ani funk, ani tradice – je to New Orleans v nejčistší podobě, divoký a hrdý, s hlasem, který neprosí o pozornost, ale bere si ji. Sedmá dekáda 20. století pak přinesla nahrávky The Wild Tchoupitoulas i rostoucí mediální zájem. Kulturní obrození vytrhlo Mardi Gras Indians z anonymity, aniž by je zbavilo tajemství.
Kostlivci z Tremé: Duchovní strážci Mardi Gras
Gang Northside Skull and Bones – další kostýmní tradice z Tremé – také vyráží každoročně během Mardi Gras do ulic. Podle místních legend vznikly gangy Skull and Bones už v roce 1819 právě v této neworleanské čtvrti. Členové Black Maskers si na sebe oblékají černé kostýmy s bílými kostmi, které symbolizují poctu mrtvým a zároveň varování živým, že smrt je nevyhnutelná.
Nositelé tradice tvrdí, že kořeny sahají do karibské a africké kultury, zejména k haitskému vúdú. Náboženskému systému, kde se mrtví ctí jako součást duchovního světa. Bruce „Sunpie“ Barnes, maskovaný člen Skull and Bones, který procestoval Afriku, vypráví o setkáních s podobně oděnými „kostlivci“ na trzích, které tam navštívil. Během Mardi Gras vzdává úctu Guédé – rodině duchů, kteří jsou strážci hřbitovů a ochránci mrtvých.
Skull and Bones nejsou jen gangy, ale duchovní ochránci města i karnevaloví vyvolávači. Jazzový historik John McCusker objevil zmínky o maskovaných kostlivcích v archivech z roku 1875. Místní noviny Times-Democrat pak už v roce 1902 popisují mladé černošské maskované postavy, které se objevovaly na ulicích North Claiborne Avenue, North Robertson a Annette.
Guardians of the Flame: když tradice vstoupila na obrazovky
Dnes působí v New Orleans víc než čtyřicet kmenů. Každý má svůj vnitřní řád a role, které by šly vyčíst z románu: Big Chief je vůdce a tvář skupiny, Second Chief jeho zástupce. Spy Boy vyráží daleko vpřed, aby mapoval cestu a pohyb ostatních kmenů. Flag Boy nese vlajku s emblémem kmene, Wild Man zase stojí v první linii, chrání vůdce a udržuje pořádek. Převlékání — masking — není jen módní exhibicí; je to duchovní transformace, spojení s předky a vstup do jiného, posvátného času.
Na přelomu 20. a 21. století už kmeny netvořili jen muži. Přidaly se ženy i děti. Tradice si našla cestu i na televizní obrazovky: seriál HBO Tremé věnoval Mardi Gras Indians jednu z hlavních dějových linií skrze příběh kmene Guardians of the Flame. Diváci po celém světě tak poprvé viděli zákulisí, kde se šijí kostýmy z peří, zpívají písně a uchovávají se zvyky a tajemství.
Víc než jen karneval
Mardi Gras Indians nejsou turistickou atrakcí, kterou si odškrtnete v průvodci. Jsou živou připomínkou, že dějiny New Orleans nejsou jen o hudbě a zábavě, ale i o boji za svobodu a důstojnost. Pochod černošskými čtvrtěmi je poctou minulosti a oslavou přítomnosti, manifestem kulturní identity, kterou nelze koupit v suvenýrovém stánku.
A když jejich bubny rozezní betonové ulice, zní to jako tlukot srdce města — pravidelný, vytrvalý, nezaměnitelný. Každé Masopustní úterý – a o tři týdny později na svátek svatého Josefa – se v ulicích mísí minulost s přítomností – v rytmu bubnů, v záplavě barev a v pohledech těch, kdo vědí, že každý steh na kroji je nití příběhů, které město nosí ve svém srdci dodnes.
Kmeny, které musíte znát
V New Orleans dnes působí spousty kmenů, z nichž některé si vybudovaly legendární reputaci. Wild Magnolias prosluli hudebními spolupracemi a debutovým eponymním albem z roku 1974 (spotify link), které otevřelo indiánskou hudbu světu. Wild Tchoupitoulas jsou rodinným projektem bratrů Nevillů, který propojil tradiční zpěvy s funkem a rockem.
Yellow Pocahontas je kmen spojený s králem králů Tootie Montanou, „Mardi Gras Indian King of Kings“. Golden Eagles se stali známými pro své bohatě zdobené obleky a dlouhou hudební historii. Black Seminoles svým jménem připomínají historické spojenectví mezi Seminolskými Indiány a uprchlými otroky.
Za oponou příběhu
Maskování černošských „kmenů“ Mardi Gras Indians v bohatých indiánských krojích není žádnou náhodou nebo pouhou exotickou přehlídkou. Jak vysvětluje vědkyně Nikesha Elise Williams, jde o hluboce symbolický akt s dvěma hlavními významy: vzdát hold svým africkým předkům a válečnické kultuře, která přežila i přes otroctví, a zároveň vyjádřit úctu a vděk domorodým kmenům, které černé uprchlíky z otroctví přijaly jako své.
Maskování tedy není snahou stát se „indiány“ v doslovném smyslu, ale spíše vizuálním příběhem o útěku, spojenectví a přežití. Jak připomíná David Guss, jde o formu „etnického převlékání se“, které respektuje historii i identitu obou skupin. Zároveň připomíná, jak úzce jsou africké a domorodé kultury v Louisianě provázané. Mardi Gras Indians tak nejsou jen barvitou atrakcí, ale živým svědectvím o složité a hrdé historii, která stále pulzuje v rytmu hudby i šití nádherných krojů.
