Naposledy aktualizováno: 9.4.2018
Mohutný hlas uměl proměnit v rytmus, frázování a nezaměnitelný swing
Oklahomský bluesový zpěvák Jimmy Rushing (26. 8. 1901 – 8. 6. 1972, narozen jako James Andrew Rushing) měl hlas, který se prosadil před velkým orchestrem, ale u Counta Basieho ukázal, že mnohem důležitější je to, co s ním dokáže udělat uvnitř rytmu.
Jimmy Rushing společně s Jimmym Witherspoonem a Big Joe Turnerem dnes po právu náleží do extratřídy městských bluesových shouterů. Jeho repertoár ale netvořily výhradně bluesové skladby. Dokázal zazpívat stejně přesvědčivě dobové popové novinky i swingový a jazzový repertoár včetně standardů. Znělý, vysoko posazený hlas swingoval a frázoval s odzbrojující jistotou.
Přestože býval označován především za bluesového zpěváka, sám se bránil představě, že by blues bylo třeba zdobit nebo složitě rozvíjet. V rozhovoru pro Jazz Journal z roku 1964 upozorňoval, že jakmile se člověk snaží k jeho podstatě něco přidávat, stává se z něj něco jiného. (zdroj: Jazz Journal, „In My Opinion: Jimmy Rushing“). Právě tahle střídmost a cit pro rytmus z něj udělaly ideálního zpěváka velkokapelových orchestrů.
Na piano toho moc neuměl
Hudba byla v Rushingově rodině doma. Otec hrál na tubu a Jimmymu koupil housle, na piano mu ale sahat zakazoval. Když odcházel z domu, zamkl je a klíč nechal matce; ta počkala, až zmizí z dohledu, a Jimmymu ho zase podala. V otcově podniku v oklahomské čtvrti Deep Deuce pak zpíval, vařil a čepoval root beer.
Hraním na piano si přitom skutečně vydělával, přestože o svých schopnostech neměl velké iluze. Později vzpomínal, že dokázal hrát pouze ve třech tóninách a po čase mu všechno začalo znít stejně. Pracoval tehdy s bluesovou zpěvačkou Carrie Williams; jednoho večera ho vyzvala, aby zazpíval. Rushing zjistil podstatnější věc: jeho hlavním nástrojem nebude klavír.
Po návratu do Oklahomy se na čas vrátil k otcovu podniku a stal se docela dobrým kuchařem. Hudba ho ale nenechala dlouho za pultem. Roku 1927 jej slyšeli členové Walter Page’s Blue Devils. Rushing se rozhodl k nim přidat. Právě tady se dostal do okruhu muzikantů, z něhož později vyrostl i Basieho orchestr.
Od Modrých ďáblů k Benniemu Motenovi a hraběti Basiemu
Z Blue Devils přešel Rushing do Kansas City Orchestra Bennieho Motena. Na nahrávkách z počátku třicátých let, později soustředěných na kompilacích Motenova orchestru, ho slyšíme například v „Won’t You Be My Baby?“, „That Too, Do“, „When I’m Alone“ nebo „As Long as I Love You“. Jimmy tu teprve naznačuje svoje hlasové možnosti.
Po Motenově smrti v roce 1935 přešel k hudebníkům, kolem nichž se formoval nový orchestr Counta Basieho. Teprve tady dostává smysl Rushingova pozdější vzpomínka na dobu bez ozvučení. Ve velkých tanečních sálech musel zpěvák dosáhnout hlasem až k publiku. U Basieho ale hlasová síla dostala mnohem víc možností.
Dobře to ukazuje „Harvard Blues“ z roku 1941. Před Rushingovým nástupem zaznějí dva tenorové chorusy Dona Byase. Wolfram Knauer tuto nahrávku uvádí jako příklad Rushingovy pěvecké techniky: fráze může začít vysoko a důrazně, potom postupně polevit v dynamice i melodickém pohybu. „Shouting“ tu není nepřetržitý tlak, ale jeden z prostředků, jak frázi vytvarovat. Irving Townsend Rushinga charakterizoval jako jazzového zpěváka se silným vztahem k blues.
S Basieho orchestrem vznikla dlouhá řada Rushingových charakteristických nahrávek, od „Good Morning Blues“ a „Blues in the Dark“ přes „Take Me Back, Baby“ až k „Jimmy’s Blues“. Patří sem také „How Long Blues“, „Nobody Knows“ nebo „Rusty Dusty Blues“. Rushing v nich mohl vystřelit tón přes celý orchestr, ale mohutnost přestávala být jen fyzickou vlastností hlasu a stávala se součástí swingu.
Stejnou energii zachycují i dochované živé rozhlasové nahrávky Basieho orchestru z konce třicátých a počátku čtyřicátých let. Později se objevily také na albu Count Basie: Basie Live! vydaném u Trip Jazz Records. Rushing tu dostává před orchestr písně jako „When My Dreamboat Comes In“ nebo „Rhythm in My Nursery Rhymes“ a studiová představa o jeho hlasové síle najednou dostává konkrétní podobu: je slyšet zpěváka, který se před big bandem nemusí schovávat ani opírat jen o hlasitost.
Sólová odyssea s odkladem
Po odchodu z Basieho velkého orchestru na přelomu čtyřicátých a padesátých let nepřišel okamžitý triumf. Rushing vedl vlastní septet, vystupoval v Savoy Ballroom a několik let hledal stejně pevné místo, jaké měl u Basieho. Album Sings the Blues z roku 1955 otevřelo další nahrávací etapu. Ve studiu ho doprovázelo několik nesmírně zkušených muzikantů v čele s texaským veteránem, tenorsaxofonistou Buddym Tatem.
Nahrávka dosahuje fenomenálního obchodního úspěchu – především díky písním „Boogie Woogie“, „Goin‘ To Chicago Blues“ a „Sent For You Yesterday“. Podobně úspěšná je i následující album Listen to the Blues With Jimmy Rushing (1956, Vanguard Records, spotify link) s oktetem složeném z pianisty Petea Johnsona a bývalých členů Basieho rytmiky – kytaristy Freddieho Greena, basisty Waltera Page a bubeníka Jo Jonese.
O rok později se Rushing objevil v televizním vysílání CBS The Sound of Jazz. V „I Left My Baby“ jej doprovázeli Count Basie All-Stars mj. s Colemanem Hawkinsem, Benem Websterem a Gerrym Mulliganem.
Vysokou kvalitu si udrží i třetí dlouhohrající titul The Odyssey of Jimmy Rushing Esq. (1957, Columbia Records, spotify link) s kapelou, v níž vedle Buddyho Tatea září další staří známí z let strávených v Basieho kapele – Buck Clayton a pozounista Vic Dickerson.
V Newportu roku 1957 se Rushing znovu setkal na pódiu s Basiem a Lesterem Youngem. Nemusel přitom dokazovat, že umí být hlasitější než kapela. Způsob, jakým zacházel s rytmem a frází, fungoval i bez každodenního zázemí Basieho orchestru.
Od bluesových mamas zpátky ke Smith Girls
Na Světové výstavě konané v belgickém Bruselu v roce 1958 Rushing vystupuje s klarinetistou Bennym Goodmanem a jeho orchestrem. Krátkodobý úvazek mu poté nabídne legendární kapelník Duke Ellington. Na Starý kontinent se vrací v roce 1959 s partou Bucka Claytona a jeho All Stars. Agilní dánský jazzový label SteepleChase Records vydává o dvacet let později koncertní dokument z tohoto turné pod názvem Buck Clayton All Stars Featuring Jimmy Rushing: Copenhagen Concert (1979).
Jedna z linií Rushingova příběhu vede k ženskému blues, které poslouchal už v mládí. Album Jimmy Rushing and the Smith Girls – Bessie – Clara – Mamie & Trixie (The Songs They Made Famous) (spotify link) bylo nahráno roku 1960 a Columbia ho vydala následující rok. Rushing na něm sáhl po písních, které proslavily Bessie Smith, Mamie Smith, Trixie Smith a Clara Smith. Po třech desetiletích se tak vracel k repertoáru, který znal z mládí, už jako zpěvák formovaný Motenem a Basiem.
V této etapě se u něj začínají projevovat zdravotní neduhy a vybírají si svoji daň i na kvalitě jeho zpěvu. Přesto se dokáže ještě vzchopit, když nazpívá slušnou várku písní pro album Five Feet of Soul (1963, Colpix Records, spotify link) v doprovodu studiového big bandu pod řízením brooklynského rodáka, tenorsaxofonisty a aranžéra Ala Cohna.
Pět stop citu
Přezdívka Mr. Five by Five se opírala o Rushingovu malou, zakulacenou postavu a stala se natolik známou, že podle ní vznikla i populární píseň. Přezdívka spolu s mohutným hlasem svádí k jednoduchému obrazu: malý muž před velkým orchestrem, který všechny překřičí. Mikrofony dávno odstranily potřebu zpívat tímto způsobem. Z Rushingových nahrávek však nezmizel způsob, jakým uměl větu zasadit do rytmu a nechat ji swingovat s kapelou.
Na posledním albu The You and Me That Used to Be (spotify link) z roku 1971 je mezi jedenácti skladbami jediné blues. Rushing se tu vrací k baladám a standardům, které zpíval po celou kariéru. Zřídkakdy ve své pěvecké kariéře projevil tak pronikavou kombinaci uštěpačnosti a žalu, jako při těchto studiových frekvencích.
V anketě mezinárodních kritiků časopisu Down Beat za rok 1972 získalo album titul Record of the Year a Rushing zvítězil také mezi mužskými zpěváky. Výsledků se už nedožil. Ještě na jaře 1972 zpíval o víkendech v newyorském Half Note, přestože mu lékař dovoloval vystupovat nanejvýš jednu či dvě noci týdně. Jimmy Rushing zemřel v červnu 1972 na leukémii.
O dvacet dva let později se jeho fotografie objeví společně s podobenkami Ma Rainey, Muddyho Waterse, Billie Holiday, Mildred Bailey a Howlin‘ Wolfa na aršíku amerických poštovních známek.
