Naposledy aktualizováno: 12.9.2017
Dva roky po konci Velké války se OkeH Records, americká gramofonová firma, do té doby specializovaná na vydávání fonogramových válečků a později i gramofonových desek, odhodlala k vylisování první bluesové šelakové gramodesky, na které vydali blues s názvem Crazy Blues.
Ztřeštěné Blues proměnilo vnímání gramoprůmyslu
Válka zásadně změnila státní a mocenské uspořádání v Evropě a ve světě. Gramodeska s Crazy Blues také proměnila dosavadní vnímání gramoprůmyslu coby zábavy pro bílé. Píseň nazpívala Mamie Smith (26. 5. 1891 – 16. 9. 1946, narozena jako Mamie Robinson), tehdy sedmatřicetiletá veteránka černošského zábavního okruhu na Středozápadě a východním pobřeží USA.
Vystupovala převážně v okolí Cincinnati v zájezdních představeních, které se nejčastěji odehrávaly v cirkusovém stanu, postaveném na okraji města, aby nebyl na očích bělošské městské většině. Estrádní program propojoval pěvecká čísla, komediální scénky s tanečními vystoupeními. Bluesové popěvky, plné dvojsmyslných cynických a erotických narážek, byly jejich běžnou, byť nevýznamnou, součástí.
Tehdejší černošští muzikanti a zpěváci se hraní blues víceméně programově vyhýbali – spojovali si ho se svým předchozím živořením na Jihu Spojených států, před kterým utekli do velkých amerických měst, jako byly Chicago, St. Louis nebo New York a další na východním pobřeží USA.
Mamie nebyla klasickou bluesovou zpěvačkou
Mamie nebyla klasická bluesová zpěvačka, jako její souputnice a následovnice Bessie Smith nebo Ida Cox. Patřila k velkým hvězdám úspěšné muzikálové revue Maid Of Harlem.
Na gramofonových deskách debutovala úspěšnými popovými popěvky That Thing Called Love a You Can’t Keep Good Man Down. Natočila je na únorový svátek svatého Valentýna v roce 1920 a vyšly ten samý rok v červenci.
Doprovází ji orchestr složený pouze z bílých muzikantů. Písničky měla původně nazpívat běloška Sophie Tucker. Na poslední chvili došlo ke změně, na které měl lví podíl Mamie manažer Perry „Mule“ Bradford. Perry pro ní také postavil zájezdovou kapelu Jazz Hounds. Nejdříve ji šéfoval kornetista Johnny Dunn a později trumpetista Bubber Miley.
Popíjel se ostružinový džus, notně říznutý ginem
Obrovský prodejní úspěch prvních dvou písni přivedl OkeH Records k rozhodnutí, že s Mamie nahraje a vydá skladbu Harlem Blues, kterou na B-straně doplní It’s Right Here to You. Na 10. srpna 1920 zamluví nahrávací frekvenci ve studiu v blízkosti newyorského Time Square.
Se Smith na nahrávce již hrají její Jazzoví ohaři ve složení Dope Andrews (trombon), Ernest Elliott (klarinet), Leroy Parker (housle) a Johnny Dunn (kornet). O to, kdo hrál na piano, se dodnes vedou spory. O part se hlásí dva hráči – Willie “The Lion” Smith a Perry Bradford.
Nahrávání si kapela užívala. Podle dostupných svědectví se popíjel ostružinový džus, notně říznutý ginem. Po dvanácti zkušebních pokusech se povedl ten třináctý a po večerní půl šesté hodině mohli jít všichni domů.
Harlem Blues se ještě před vydáním přejmenuje na Crazy Blues. Změna názvu neměla vliv na prodejní úspěšnost – jen v průběhu prvního měsíce se jí v Harlemu prodalo sedmdesát pět tisíc kusů.
Otevřená výpověď o domácím násilí
Za popularitou první bluesové nahrávky je nijak skrývaný odpor ženy, která odmítá špatné zacházení od svého milovaného, který ji opustil. Při pozornějším poslechu je zřejmé, že jde o něco jiného. Hrdinka se totiž rozhodla zabít člověka, který ji tyranizoval.
Autor chytře využil téma vyhrocených domácích sporů, aby odvyprávěl příběh každodenního násilí a podrobení se Afroameričanů ve světě bílého útlaku. V Crazy Blues se pracuje na několika úrovních s významem slova muž. Jednou ho lze pochopit jako „s mým mužem“ nebo „s mužem,“ jenž se dá vyložit jako „bílý muž“ nebo „bílí lidé“.
Píseň okamžitě oslovila černé posluchače po celé zemi. Ti museli o rok dříve čelit nenávistným rasovým útokům bělošské většiny, policie a vojenských sil – notoricky známým jako „Červené léto“ z roku 1919.
Autorství písně je připsáno Bradfordovi. Po mnoha letech zkoumání se přišlo na to, že se jedná o předělávku letité černošské balady s názvem Baby, Get That Towel Wet.
Race Music, bělochy opovrhovaná, ale skvěle vydělávající
Obchodní výsledky první bluesové nahrávky zaskočily především majitele labelu Otto K. E. Heinemanna. Prodej se zastavil na dvou milionech výliscích. Ztřeštěné blues hrálo snad z každého okna v černošských městských čtvrtích po celých Státech.
Bílí byznysmeni se přesvědčili, že jejich představy o tom, že černoši nemají dostatek finančních prostředků na nákup gramofonů a šelakových desetipalcových desek byly zcela chybné.
Pro rozvíjející se gramofonový průmysl se otevřela dosud nezmapovaná obchodní příležitost. Byl to svět tzv. Race Music (rasové hudby), který nabízel uplatnění mnoha barevným umělcům, kteří rychle zazářili, ale obvykle stejně rychle skončili v zapomnění a chudobě.
V roce 1921 Mamie Smith přizvala ke spolupráci tehdy šestnáctiletého saxofonového virtuoza Colemana Hawkinse. Hawkinsovy rodiče syna ale nepustili z domova. Následující rok Mamie svoji nabídku zopakovala a tentokrát byla úspěšná. Coleman si vysloužil přezdívku Saxophone Boy a při vystoupeních Jazz Hounds byl jednou z hlavních hvězd programu.
Mamie ukončí spolupráci s OkeH Records v roce 1923. Naváže na ní ještě jednou o pět let později. Nahrávala jen do roku 1931. V dalších letech se ještě občas mihne v několika filmech.
Ukázky:
Crazy Blues – https://youtu.be/qaz4Ziw_CfQ
It’s Right Here to You – https://youtu.be/ueYI1zeO0LA
That Thing Called Love – https://youtu.be/UB-7TFdHRkA
You Can’t Keep Good Man Down – https://youtu.be/6Q5kBTHRjlY
Paradise in Harlem – https://youtu.be/glnjy7qV8ZQ
