John Cale, strach je nejlepším lidským přítelem

Naposledy aktualizováno: 12.9.2017

John Cale
John Cale

Někdejší zakládající člen newyorských avantgardních Velvet Underground, zpěvák, klávesista, kytarista, baskytarista, producent a hráč na violu, John Cale (9. 3. 1942) se narodil ve velšské hornické obci Garnant, jako John Davies Cale.

Nadějný Student muzikologie a skladby
The Velvet Underground & Nico (1967, Verve Records)
The Velvet Underground & Nico (1967, Verve Records)

John Cale hrál od sedmi let na klavír. Později si přidal varhany a v dětském orchestru violu. Již v sedmnácti se připojí k místní jazzové kapele. V roce 1960 odjíždí do Londýna, aby na tamní Goldsmith College studoval muzikologii, skladbu a zdokonaloval se ve hře na violu.

V průběhu studií si začne dopisovat s americkými avantgardními skladateli Johnem CagemAaronem Copelandem. Od Copelanda mu přichází nabídka na kratší studijní pobyt v hudebním centru v Berkshire, ve státě Massachusetts a tak odlétá na začátku července 1963 do USA.

Přes Cage se osobně seznámí se skladatelem La Monte Youngem, jehož skladbu X For Henry Flynt hrál již v době svých londýnských studií. Spolupracují spolu v rámci experimentálního sdružení Theatre of Eternal Music.

SPOLUZakladatel The Velvet Underground a uznávaný producent
Plakát na představení Warholovy Exploding Plastic Inevitable Show v červnu 1966 v Chicagu
Plakát na představení Warholovy Exploding Plastic Inevitable Show v červnu 1966 v Chicagu

Dva roky po příletu do Ameriky zakládá společně s kytaristou a zpěvákem Lou Reedem asi nejvlivnější americkou rockovou skupinu Velvet Underground.

The Velvet Underground byli odvážně umělečtí, bez hranic a inspirativní. Nejčastěji se v souvislosti s nimi zmiňuje výrok Briana Eno, že kapela neprodala mnoho desek, ale každý, kdo si ji koupil, si založil kapelu.

Byla to umělecká scéna v centru New Yorku šedesátých let minulého století, která skupinu zrodila a dala jí do vínku zásadní tvůrčí impuls.

To vše by nebylo možné bez Warholovy Factory v centru města, explozi queer v New Yorku a to, jak Lou Reeda a Velvety vzrušovala experimentální dronová hudba La Monte Younga. Umění, avantgardní film a hudba se střetly a daly vzniknout mimořádnému a zásadnímu kulturnímu fenoménu.

John Cale o jejich společných začátcích vyprávěl: „Lou byl v tý době hodně sebestřednej a homosexuálně naladěnej. Říkali jsme mu Lulu a já byl Black Jack. Lou chtěl bejt teploušská děvka a furt se do někoho zvostra navážel. Vždycky se držel party a Factory byla pořád plná buzíků, s kterejma to šlo roztočit. Ale Lou byl konsternovanej z Andyho a Nico.“ (Zab mě, prosím, Legs McNeil a Gillian McCain, přeložil Alexandr Neuman, 1999, VOLVOX GLOBATOR).

Kapela byla na začátku součástí show Exploding Plastic Inevitable – širšího kulturního konceptu Andyho Warhola. Podle Caleova názoru kapela usilovala o to, „jak být současně elegantní i brutální.“ Po třech letech společného hraní, a dvou albech, John skupinu opouští.

Jemná majestátnost caleových skladeb

Nejdříve se prosadí jako hudební producent. teprve později začne nahrávat vlastní sólové projekty. Nezapomněl na svoje minimalistické začátky, když na LP desce Church Of Anthrax, vydané až v roce 1971, spolupracoval se skladatelem Terrym Rileym.

Coby producent upřednostňoval spolupráci se začínajícími kapelami, hledajícími svůj hudební výraz a směřování. Mezi jím produkované desky patří nahrávky The Stooges, Patti Smith, Nico, The Modern Lovers, později například Happy MondaysSiouxsie And The Banshees.

Bývá často porovnáván se svým spoluhráčem z Velvet Underground Lou Reedem. „Perfect Day je možná jednou z nejroztomilejších Reedových skladeb, ale jemná majestátnost Caleových skladeb, jako Buffalo Ballet nebo You Know More Than I Know, je činí stejně hodnotnými,“ trefně zhodnotil kvality obou tvůrců Daniel Dylan Wray.

Různé podoby rockové avantgardy
John Cale: Paris 1919 (1973, Reprise)
John Cale: Paris 1919 (1973, Reprise)

Cale se za více jak pět desítek let sólové kariéry představil svým posluchačům a návštěvníkům koncertních vystoupení v mnoha podobách – hrál jak s rockovou kapelou, tak i sólově, ať již na klavír nebo kytaru, se smyčcovým kvartetem, triem, velkým orchestrem, ale i v duu s kytaristou.

Sólově debutoval albem Vintage Violence (1970), na němž ho doprovázela skupina Grinder’s Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Cale o nahrávce prohlásil, že si vlastně chtěl jen vyzkoušet, zda je schopen napsat jednoduchý písňový materiál.

Na následující The Academy in Peril (1972) se rozhodl přijít se zcela novým konceptem, jenž vycházel z artificiální hudby. Calea ve třech snímcích z devíti doprovází pětaosmdesátičlenný orchestr Royal Philharmonic Orchestra. Šlo o přepsané záznamy jeho studiových improvizací na syntezátor nahraných se symfonickým orchestrem. O pár let později se nechal slyšet, že původní verze byly mnohem zajímavější.

Z jeho sólových nahrávek bývá nejoceňovanější album  Paris 1919 (1973, Reprise), na němž se představil coby zdatný písničkář. Na o rok mladším Fear (Island Records) začíná směřovat k syrovějšímu rockovému zvuku. Do studia se tehdy pozval dva členy Roxy Music – zvukového experimentátora Briana Eno a kytaristu Phila Manzaneru.

Přes svůj pokročilý věk je stále aktivní. Nahrává a pravidelně koncertuje, dokonce se objevil i jako herec v menší roli v seriálu Bridge a v pro něj speciálně napsané úloze ve filmu Love Twice režiséra Roba Nilssona.

Ukázky:

Paris 1919 (Live) – http://youtu.be/_3ueIweuUvo
Venus in Furs (Live) – http://youtu.be/15GGl7vvGVg
Fear Is A Man´s Best Friend (Live) – http://youtu.be/e9TXH_zR7C8
John Cale, Nick Cave & Chrissy Hynde – Ship Of Fools – http://youtu.be/Y6rJi6so2SU

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..